Že u věk pozdní přec přišlo to dítě,
s ním se tak láskali zjevně i skrytě:
„Princeznou“ byla jim, cílem všech tuh –
měli dost na to a – zdraví dá Bůh!
Matka pak umřela. – Sotva rok mizí,
ženu si tatíček přivádí cizí,
sobě snad krásnou, jí ale zlou,
jak už ji lidé tak macechou zvou.
Pod vášní dobrý cit dusí se, hyne,
k otcovu srdci se macecha vine –
dceruška pro měkkosť pohledů, slov,
chce-li, ať chodí si na matčin rov!...
„Bože můj, Bože můj, naděje žádné!“
Vždyť už i otec jí ku smrti chřadne,
všecko ji opouští, cizí je svět –
dcerušce, sirotku, dvanáct je let.
Dceruška kvítek je útlý a bílý;
macecha-vdova vnad plna i síly,
bohatý závoj a pod ním ten zrak:
o muže mladého není zle pak!
S macechou otčím je v pokoji druhém,
sirotek napřed kdes s pláčem, svým druhem,
dorůstá, chápe cos, zří stále víc,
cit svůj jen ukrývá pod němou líc.
Aby ji provdali? Škoda je věna!
Samať je bez krve, tichá jak pěna,
k děcku pak potřebí jejího náručí –
aspoň se něčemu pro život naučí!
A přec jim vadila v činu i kroku.
Než jí však bude těch dvacet čtyř roků,
podíl je u nich tak nejlépe skryt –
stravu má z něho i útulný byt!
Avšak, což ona ví?! Snášela všecko,
jen když se aspoň jí, když byla děcko,
jak ji ta matička, otec měl rád,
na jejich hrobě smí o tom všem zdát.
Tam si tak posteskla touživým hlasem;
až příkře děli jí: „Plýtváš jen časem!
Tam ti nic nedají, u nás jsi teď,
stále co dělat je, práce si hleď!“
Jak rána kamenem, když vrazí na sklo,
cosi jí u srdce chytlo a prasklo –
jak by jí unikla všecka krev, dech,
stála tu zjevena po slovech těch.
Rázem teď cítila všecko a znova,
ústrky, pohledy, nevlídná slova.
„Když marna modlitba, nepomoh’ pláč,
nežli to snášeti – uteku radš!“
Ráno již kvapilo v teplý den, svěží.
Od prázdné postele macecha běží,
s otčímem láteří –: „I vzal ji ďas,
však se nám k obědu navrátí zas!“
Nepřišla. – V službě hůř chleba se nejí
než s tím, co dala v něm macecha její;
aspoň tak denně zrak její a cit
slzami, hořkostí nebude ryt.
Nepřišla. – Kdo by se staral dál o ni? –
V městě však za květem hřích se jen honí,
a její jemná pleť, panenský zjev
mnohých zde roznítil oči i krev.
Stokrát se chtěla již vrátit přec domů.
Ale co řekli by lidé dnes tomu?
Hlavou by kývali za ní již snad –
prsou květ natržen, den co den vad’!
Až uvad’ docela pod vášní jedem.
Kalný vír života na čele bledém
v krajky i náramky, na ňader dech
na místo čistoty drze si leh’...
A teď se vrátila. Pán s ní, hle, kýsi,
monokl na oku, vyžilé rysy.
Přišla si pro věno – dali je hned,
dospěla všeho, i dvacet čtyř let.
Všickni se divili. Princezna věru!
Každý mít nemůže takovou dceru!
– Ale ten život tvůj, duši a květ,
kdo ti jen, nebohá, navrátí zpět?