Táhnou tiše nad kolébkou,
samé zlato; hravě spřáhnou
s těmi se, jež starce lebkou
táhnou.
Andělé tak v struny sáhnou,
dítě slyší hudbu hebkou,
po níž staří marně práhnou.
Puk a Víly chůzí křepkou,
Morgana též vzdušnou trepkou
po špičkách se tiše nahnou...
Zlaté sny dál nad kolébkou
táhnou.
Matka pouze i v snu vidí,
jaká snů těch honba sladká,
rhytmem srdce sny ty řídí
matka.
Všecko v nich jest její látka,
ani smích ji neošidí
hrdliček, jich v kleci hádka.
Zvědavý sem Měsíc slídí,
přes mříž přehoup’ se i vrátka.
Marno! V dětské sny jen vidí
matka.
Do oken šedé můry bijí
a z kamen plamen šlehá ven,
cos šeptá si Puk s Titanií,
od stropu stíny jdou, se síjí
do oken.
Svět proměnil se v poesii,
v ráj jizba, a to všecko jen,
že víčka děcka snové kryjí.
Jdou po špičkách, se honí, míjí,
a každý z nich jest vyzlacen
tou láskou matky, jež se zpíjí,
sny budoucna – Pst, můry bijí
do oken.
Hlavičko zlatá, sny jsi líbeznými
jak vínkem královským spjata,
Bůh tě dny pozděj dař a blaženými,
hlavičko zlatá!
Tvůj končí svět za okny zamženými,
čas ale divoký hřebec dál chvátá,
cval jeho nestaví nejlepší rýmy.
Snové jdou tiše... lehká jich pata,
stínem skráň přeletí, matka jde s nimi...
Kéž nezvíš, co jest lítost a ztráta,
kéž tyto sny jsou až do smrti tvými,
hlavičko zlatá!
Každým dnem ty rosteš, sladké dítě,
rosteš, sladké dítě, kudy jdem’,
Mab ti stkává pohádek svých sítě
každým snem.
Což já mohu, vzdálený jenž jsem?
Vzpomenout jen v let a okamžitě,
o tobě se těšit zprávám všem.
Jistě v lásky nejpevnější sítě
chyt’ jsem rybku štěstí, nedá zem
lepší, ať má radost pozdraví tě
každým dnem.
U kolébky tvojí v koutě prapodivný hluk
zaslechl jsem v podvečerním šeru v nepokoji,
přihléd’ jsem, tam stáli Oberon a Puk
u kolébky tvojí.
Melusina, Mab a skřetů celý pluk,
elfů v květech žijících, nymf v zdroji;
hlavy dohromady tiskly v šumný shluk.
Všecky divy přetřásaly z lesů, vod i luk,
v sen je tkaly duhy pentlí, kterou spojí
kol tvých spánků... jakby náhle motýl ťuk
v zlatý zvonek, zmizely... Jen chvěl se táhlý zvuk
u kolébky tvojí...