NEOBEJMOUT?
Našli jsme stezku si květnatým krajem.
V tišině vábné
kroků zvuk slábne,
v modrojas nebe svou duší se ssajem’,
písně k nám letí
s oblak i snětí,
podél nás bystřiny kříšťalný proud –:
Jak bys mě mohla jen neobejmout?
Nikdo nám nebrání, rádi se máme.
Nad rájů skvosty
dnů chléb nám prostý,
láska-li dvou si ho duši, rtům láme –
a nám zrak svítí
tím, co chcem’ žíti
bez tužeb nadzemských, marnosti pout
krvavých: Snít jen a neobejmout!
[23]
Po práci denní a ruchu a shonu
v útulku vzhledném
k sobě když sednem’,
s duší tvou v povídce, životě, tonu
a její dějem
smějem’ se, chvějem’,
klesat jak zříme jej, výš i se pnout –
ač-li se zdržím tě neobejmout.
Přátelství, společnost – klam dne to pouhý!
Koukol ať sází
úlisnou frází
mimo nás do jiných rolí a touhy –
nám v plod i stranou
osení planou;
nejsladším je nám ten domova kout:
Jak v něm své jediné neobejmout?!
Našli jsme stezku si k radosti, pláči,
oběma jednu;
v jaru i lednu
stejně se v nálady života stáčí,
byť se již smekla
v říš hvězd či pekla,
do moře vlije se dnů našich proud
téhož jen: Nebýt a – neobejmout!
24