V PÁTEK.
Jev tak chorý, k smrti zbledlý,
z nálad vytrysklý –
na sebe jsme nepohledli,
ruce nestiskli.
Ztajený dech, ret se chvící,
nemohly ti slova říci –
v pátek je tak divný den!
V ranní šat jsi čile vklouzla,
tvář snem zlacenou –
celé nebe světla, kouzla
plálo přede mnou!
A já ani nevztáh’ dlaní
po objetí, zulíbání –
v dumy pátku zapadlý!
Na okno jsi tiskla čelo,
zraky klopila –
nevím, co tak rozechvělo
hruď tvou, rozmilá.
[28]
Vždyť jsi, šťastna již tak z mála,
ode mne jen pokyn ždála –
ale já jsem odešel...
Každý den až k prahu, dveřím,
jdeš mi s bohem dát –
miluju víc, doufám, věřím,
vždy tím tisíckrát!
Ale dnes – ó slíbej, ženo,
co v mých prsou zamlženo
v páteční můj bývá den!
29