LXXXII. Cíl.

František Matouš Klácel

LXXXII.
Cíl.
Srdce nezkažené lásce otevřeme Bratři! láska totiž vesměru vazba je, Sžírá však se nenávisť, Všecken též i oheň země. Mezník zdažli je den touhy milostivé, Mílí lásky oheň má-li se ochladiť, Roznícen co Bohem jest, Věčným veškera původem? Nůže juž úzkou z mysle vyhoďme mez, V níž se rozpěněné touhy prohánějí, Chvílkou jen se bavíce V párné trampoty nížině. 67 Hleďme božnočiní v celku se rozplynouť; Kapka pilně hledej cíl v oceánu si, V celku hvězda točí se, Tvorné kol sebe slunce jen. – Dítku svět velký prso je matčino, Mládci, hlas kdy mění, Milkovo mazlení Cílem jest, ale nám buď Šírá vlasť v středu myšlenek. – 68

Kniha Básně (1837)
Autor František Matouš Klácel