Básně (1837)

František Matouš Klácel

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
od
Matouše Fr. Klácela.
Svazek druhý.
V Brně, TISKEM RUDOLFA ROHRERA. 1837.
[I]
Vítání
Jejich Cís. Kr. Milostí
FERDINANDA I.
a
MARIE ANNY
do Moravy.
Dne 17. srpna 1836.
Králi vítej nám, ruku přijmi pevnou, Již Ti upřímný Moravan podává, Jak praděd prostý jej učil neměnné Výjevu víry. Co zjeviť smýšlí rukotisk bezelstný, Neb co odkrývá oko poddaných Tvých, Zpěvce to vroucí se nutí nadarmo Harfa vyjádřiť. – 1 Patř na věrné zástupy nás slovanské, Částka královské i my péče slavné, Pohledem prvním připověz milostnou Vlády budoucnosť. – Ah blažen, kdož jednomu bratru získal Tvůrce následník blaženou spokojnosť, Vystavěl vděčný si ve srdci jednom Lásky památník; Žezlo však na Tvé spolehá se králi! Národův četných blaženosť nerovná, Millionův dobromilá po něm se Touha ohlíží. Jen pokyň; těsné uleví se bídě, Hejno soužících oněmí starostí, Šalba svůj vývrh, zlobu právokaznou, V temnotu vrátí. Vazba občanská v ruce Tvé se váží, Mírohájnou podporu má na právu. Králi! bezpečný proto Tys nesklonné Austrie Atlas. 2
LIX.
Úvod.
Si natura negat, facit indignatio versum, Qualemcumque potest. Juvenalis,Juvenalis.
Dej mi nadzemský cite, dej do mysle, Bych slovem vroucím zachoval se vlasti, Lásku bych získal zmužených zdařenců, Hlúzy nenávisť. Jen se zas osměl na venek vystoupiť Můzo upřímná, tvoje roucho skromné Buď si odporné titěrek milencům Marně pověstným. – Jestli v úrodné podaří se půdě Zrnku nádějný založiť kořínek: Ha! co les bujný chvěje tam potomstvu, Okrasa vlasti! 3 Chvála v rozdvojné duši čin budívá, Cestu zastoupí hana práci marné, Pevně však kráčí, hledě jen ku cíli, Čin samorostlý. – Ať se básníkův nehodím do počtu, Jméno v písarském cechu mám nezvučné; Jen kdy příspěvkem podanou Slovanstvem Úlohu zmenším! 4
LX.
LUDOMILA.
Boj cnosti a hříchu.
Stůjtež – majíce podpásaná bedra svá pravdou a oblečeni jsouce v pancýř spravedlnosti a obuté majíce nohy přípravou Evangelium pokoje: ve všech věcech berouce štít víry, v kterémž byste mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka uhasyti, a lebku spasení vezměte a meč Ducha. K Effezsk. VI.
Na Fantazii.
Slyš mě úpravná ducha krásotinko! Věčně jenž v bujné se kocháš mladosti, Ráda jenž svatým plamenem se zhříváš Lády schovanko! 5 Tys to, jenž rovnáš zpěvy srdcejmoucí V usta básnické jako med ve strdi, Pravdu jenž slunnou oděváš ve roušku Krásy ve stíně. V objetí vroucném se Citem kochánkem, Panna úrodném počalas ve klíně Můzy líbezné, a milosti plné Grácie řecké. Fofrujíc chládek zpocenému dílu, Věnce ze kvítek ty vineš radosti, Pouště,Pouště kouzelné ty měníš ve ráje, Oslado cnosti! Půtku vítěznou mi dovol prohlásiť, S Křivdoněm vedl co za dcéru Míroň; Pak mi dej uzřeť, co ve temně Černouch K pomstě vymýšlí. – Zpěv.
Aj co Míroň Obranovič Krabí obočí své řasné, Zasmušený sedí, Hlavu hustovlasou Rukou silnou podpíraje, Dolů k zemi černě hledí? 6 A co Břeska drahá choti, Z hloubky duše plným prsem zdýchá, Zdýchající oko modré Velká hořká slza kalí? Slyš o lide s lidským srdcem, Proč se hněvá Obranovič, Černě dolů k zemi hlídá, Slyš o lide s lidským srdcem, Co hořká velká slza V Břesky oku žaluje. – Ludomila dcera drahá, Ulapená, odvezená, Lítým šelmou k mukám dlouhým V tiché kruhy uzamčená. Ach, co jarní jitro Ludomila krásná byla, Co paprsek slunce čistá byla, Kam pohledla, jakby pohled rosa byla, Všechno svadlé okřívalo, Nové k radosti se rozvíjelo, Jak by byla samou Ládou, Jsoucí jen její schovankou; Kam kročila, luka kvetly barevněji, Ptáci líbezněji zpívali, Lidstva Bohům milé kmeny Oblažené plesaly. – Ach milená Ludomila Na Hrdově, pevném hradě, Křivdoněm je mučená. – Aj Světloni, Míromile! Aj Svojane bratře smělý! Co váháte pomstu nesti, 7 Pomstu krutou na Křivdoně? Letí Světloň s Míromilem, Letí Svojan bratr smělý, Dýchaje v prsách vypuklých pomstu, Pomstu krutou na Křivdoně; Velký zástup, síla roznícená Dychtí krev svou vycediti, Vycediti za Ludmilu. A za ními Obranovič S Rovnoslavem uvážlivým Opásaný mečem dlouhým. Pancéřem a štítem čtvernásobným Prsa brání před úrazem, Moudrou hlavu přílbicí však Nerozdvojnou ukrývaje. – Táhnou tiší ku Hrdovu, Jako mraky krupobitné Sbírají se nad lesem. – Oči jejich blesky sypou, Hrozbou usta hřmějí strašnou, Zem jejich dupotem trne. Spatřiv Hrdov s chmůry vytápěti, Zdechem dlouhým z duše plné Bolesti své průchod čině, Takto silným Obranovič, Takto plným zahřměl hlasem: Aj jen směle postupujte Hrdinové právu zasvěcení! Kvílí v domě zasmušeném, Kvílí božná matka Břeska, Matka božné Ludomily! Ach má dcera Ludomila 8 Tam ve skřípcích temně stoná, Ach snad v tuto chvíli skoná, Skoná v hanbě umučená, Umučená pro váhavosť naši. Dřív než skončil Obranovič, Prudkého bod’ Svojan hřebce, Za mnou, kdož si nebe váží, Z něhož pošla Ludomila, Zvolal; zástup odhodlaný Na smrť rekův slávonosnou, Jako moře pobouřené Na Hrdov za ním se valem hrnul. Juž se hrad ve chmůře vidí, Třikrát je zdí ocelovouocelovou, Dvakrát zlatou obehnán, Na zděch šklebějí se strašně Lebky rekův pomořených, Pod lebkami kruhy pnějí, Přichystané tuho sevřeť Světloňovu svatou přízeň, A Myšleny světlé plémě; Na zdích kati krvechtiví V dálce lup si vyhlídají, Okem dračím zčervenalým, Svatokrádežné jich ruce Jízlivě si šavle nabrušujou. Toť jen ve žlutavém světle kalném Možno zřeti zdaleka. Jináč temno jalové a nezáživné Kolem hradu rozestřeno, Však to není temno přírozené, Štít to čarovníka Zácloně, 9 Zástěra to čarodějné Chmůrany, Jenž si k spolku se Křivdoněm Nebi zdorně ruky dali. V tomto temně nedopýrův Zpotvořené plémě Noceny Temným šustem motajíc se Hlídá přístup v povětří; Na zemi pak Plazoň na stráž Hady sičné vystavuje, Padouš ale vlky hladné Stopu hlídať rozesílá. Poznali hned vlci hladní Svojana se blížícího, Poznali a zradně zaštěkali, Poznali hned hadi Míromila, Poznali a zasičeli, Zhlídli bolně nedopýři Světloňovu šavli blesknou, Zahlídli a zakvičeli; Aj tu celý pobouřil se Hrdov, Ztěkají se psi v řetězích, Plným hrdlem katův řehtá Slota srdcem ocelovým; Chmůrana masť strojí Zácloňovi, Jenž jej činí nedotklivým, Ohni jenom nezabrání. Pevný Zácloň k bráně letí, Za ním Hrdoš, Plazoň, Padouš, Hltoň, Klamoš, Prostan ošálený, A za nimi kati draví, Mimo šavle, střelby, kopí dlouhých, Každý nese oka ze provazův, 10 Okovy a pouta těžké, A ve věži prostřed hradu, Pětkrát znovu zahraděné, Za kusami a tisíci kopí Křivdoň sebou zlostí hází, Oči v žáru zakrucuje, Nebi kleje, peklo zatracené K obraně zve, až je divo k sluchu. Zatím otroků prodajná síla Mosty k bránám přitahuje; Aj juž drnká kolo tažné, Závora pod tíží vrzá; Juž se propasť šklebí přede valem. Aj tu Chrabroš z jedné stranystrany, Z druhé strany Směloň hbitý Napřed skočí před Světloně, Rohy mostu dostihnuvše Silnou rukou zpátky mrsknou, Že při pádu mostu tíže Zahřměv trnul Hrdov celý; Odpírají zaslepenci, By nemohlo vojsko světla Skočiť v bránu odevřenou. Aj otroci, lidstva škvrny! Zahřmí Chrabroš se Svojanem, Hanba máchať do mrch vašich Volné meče právohájné, Darmo roztřískati lebky vaše, V kterých mozku není; V louži ve smradlavé Tuto v hloubce před valemi Máte psovské duše vyplíť. 11 Než domluvil, tovaryši Každý bera po desíti, Ve hloub temnou metali Křivdoňovy otroky pištící, Úhrnkem třas jiné honil Nazpět, blíže, blíže Křivdoňovi; Juž zeď druhá ocelová Chrabrošem je dobyta. Na třetí juž Směloň skočiv Krutě katy utiskuje, Cestu klestí Svojanovi, Za Svojanem všemu vojsku světla; A na čtvrtém valu zlatém Hrdoš stoje strašně hledí Na útěk sluh poplašených, Zuby skřípá, pěstě tíská, Z očí se mu dračích jiskří, Stůjte, kážu, holomkové! Sic vás hněv můj schvátí; Zač vás platím, zač vás krmím Nízká sloto špatnorodá; Zarážejí slova kruté K nevolnictví hlůzu zařeknutou; Prostan slyše hrozbu hrdou, Zoufale se ku záhubě Hrne v svaté vojsko světla, Vrazí na Světloně reka; Aj co sloužíš zhoubci svému, Křivdoňovi na Hrdově? Aj co nečteš v srdci čilém, Co jest nebe a co peklo? Takto mluvě Světloň, Prostanovi 12 Srdce, mysel obrací. Odpusť nevědomky bloudícímu, Zdychnuv Prostan vzdal se Světloňovi, Světloň vzdal ho v řady Rovnoslava, Který jak túr rozdrážděný Úhrnkem se rozjev na Hrdoše, Udeřil v něj kopím sáhodlouhým, Uhnuv Hrdoš, co možnou krutostí Udeřil po hlavě Rovnoslava, Až přerazil šavli pádnou, Až rozkřesav jisker mnoho Přílbici rozpoltil pevně kutou, Však na hlavě neuškodil Rovnoslavu, jenž se schopiv Za opasem bůvolovým Kladivo uchytnul hbitě, Dobrý kámen těžké, Mrštnou rukou svalovitou Praštil po Hrdoši, trefil, Pancéř prohnul, prsa stisknul, Ve závrati Hrdoš padne, Zarachotě zbraní kovnou, Zčernalou krev vychrchlává, Však přec nevychrchlal duši černou; „Tu máš,“ Rovnoslav zakřikna V mrchy kop’ ho husto poházené, Ve zápalu rozhojněném, Dál letí jak víchr lítý, Tam kde Míromil a Ludkaz rvou se. Míromil juž klesá pod Ludkaze Rozhouranou palicí, An zachytnuv Rovnoslav doskočný 13 Ruku napřaženou Ludkazovu, Levou mocně chrtán škrtí, Až vypláznuv Ludkaz jazyk, Jako charpa tváře modří, Mrzká sebou jak červ podrtěný; V tom bod’ Míromil mu dýku Do slabiny levé nezakryté, Až pod paží ven vyčouhla, Proud se krve z rány valí, Jako příval s vrchů příkrých,příkrých Ve průtrži mračen černých, Mrští o zem Rovnoslav ním, Kop’ ho v mrchy husto poházené. Ve zápalu trojnásobném Dále letí s Míromilem, Jak dva orli s výšky modrojasné Bystrým okem vyhledavše Nenadálou kořisť dole, Padnou na ni v okamžení; Tam kde boj je najlítější, Na posledním valu zlatém, Tam se vrhnou rozjitřeni, A za patou za rekovskou Horkým proudem krev se lije, A Morana chladnoruká Za nimi shrabuje živobytí, Jako rolník ve úrodném letě Stébla obilné ve snopy váže, A z Morany chladné ruky Neklam doprovádí do temnosti K Sudičkám a Radamáši. Jako blesky v lesy černé 14 Takto ti dva hrdinové Třískají do katův Křivdoňových; Horem pádem prosté houfy,houfy Uklouznuvše srážejí se S valů zlatých do příkopů. Aj i tamo Chrabroš se potácí, Směloň ve pochopu nebezpečném Trmácí se na mydlené půdě zlaté, Chtivoš Soběnovič, šedá šelma, Se Hltoněm synem držkovatým Rekům nohy podrážejí, Rudy zlaté z praku metajíce; Stáloš letí hřmotně křiče, Až po celém hradě, po Hrdově, Hlas se božný rozelíhal: Stůjte, stůjte v zmužilosti! Aj Chrabroši, hájiteli světla, Aj Směloni netrať sebe! – A stál Chrabroš, a stál Směloň, Neb tu chvíli Míroň Obranovič V starých oudech rozžav plamen, Rozžav plamen bujarosti, Na Chtivoše si zaměřiv, Udeřil ho mlatem ne nadarmo; Než že Chtivoš se Hltoněm Pocítivše ruku božné síly, Zatrnuli ve vnitřnostech, Zatrnuvše pomátli se, Pomátnuvše sebe jako srnci Nastřelení, poplašení Ze Hrdova po sedm dní, nocí Utíkali, palovali bez oddechu, 15 Až ve stáně Černouchově Unavení odpočali. – Však na hradě, na Hrdově, Váleno těch sedm dní a nocí, Váleno nadarmo, A nadarmo krev se lila, Nikamo až dosaváde, Ni vhod nebi ni vhod peklu Vítěztví se neklonilo, Sedmkráte den a noc se Přemahaly, převalily, Sedmkrát se země otočila, Sedmkrát se nebe přeměnilo, A Světloň se,se se Zácloněm Potýkají bez ustání, Jeden chce druhého podrtiti, Podrtiti nepostačí, Meče své juž polámali, Kopí své juž roztříštili, Pancéře své rozmačkali, Štíty své juž odhodili, Jeden padne, druhý na něj, Ten zas vstane, ten zas za ním, Z obouch krev a pot se lije, Však přec síla neuchází; Užasnuti nad tím bojem, Nad chrabrostí nevídanou, Nad krutostí nezkušenou, Stojejí po jedné kati, Tiše kati Křivdoňovi, Po druhé stojejí reci, Tiše reci Míroňovi, 16 Děs jim oudy zdřevěnil, Stáli, stáli nehnouce se, Až jim v oči rozšeřené Nevídaná záře bleskla; Aj tu jedni hlasem plesným, Druzí řvali hlasem ďasným, Až zazněly hory, doly. – Znamenejte mladí, staří, Odkud zář neobyčejná, A proč z jedné hlasy plesné, Z druhé řvaly hlasy ďasnéďasné, Až zazněly hory, doly; Osmou noc juž před úsvitem, Ještě Světloň se Zácloněm Zápasili jako lev a tygr Podle síly a dle zuřivosti, Semo tamo tahali se, Tu a jinde tískali se, Nepodal se ten ni onen. Aj potajmo přiletěla, Přiletěla na zlé sani Nevídaná čarodějna, Pekelnice Chmurana, Šeptla v ucho Zácloňovi, Šeptnouc v srdci Zácloňově Najlítější ztěk zbudila, Tak že jedem záhubnějším Slintal, než má zteklosť sama, Nadýmal se jako moře, Když ho sedm vichřic zpění, A v tom sepnul na Světloně Jako had se velikánský, 17 Když rok celý hladem mořen S palmy skřivené tou tíží Vrhne jako blesk se na lva Zdorným krokem kol jdoucího, Na pustině na Libické; – Pětkrát kolem otočí se Po žlutavém těle krásném, Žebry, kosti chřestem lámeláme, Zuby ostrostí a jedem zhoubné Zatne v lebku a nespustí, Lev se vine, hází, kroutí, A řve řváním žalostivým, Až ve bázni, v utrnutí Zvěř umírá pomatená, A poušť celá otřásá se. Tak se sepnul na Světloně Zácloň Chmuranou pobídnut, Válčil pětkrát větší sílousílou, Nežli jak boj z prvu začal, Ve polou Světloně objímaje Prsa stískal, dech svůj tajil, Ve oblíčej jedem prskal, Tak že smysly u Světloně Počínaly juž míjeti, Sluch pominul, cit otupěl, V oku ještě vázla duše, Ač si bělmem vyvaleným. Sbírá sílu po všech oudech Ještě jednou Světloň, chtě se Vyrvať z drápů Zácloňových; Však by pěsti ze železaželeza, By měl rámě ocelové Zácloň 18 A i mrštnosť Černouchovu, Nemohlby krutěj válčiť; Tisknul, tisknultisknul, až juž v těle Světloňově zoužilo se duši, Ven vysíhá okem velkým, Aj toť plamen nevídanýnevídaný, Nepocítěn nížině po zemské, Nad proud zlata rozhřátého Sálal oheň z ust Světloně, Hlava celá v žáru plála, Toť ta zář neobyčejná byla; Teskno bylo Zácloňovi, Býť tak blízký ku zápalu, Ku zápalu nebeskému, Umdléval se rozhřívaje, Juž upouštěl od zlé půtky, Však juž pozdě teď upouštěl, Chyt’ se z venku, a ve vnitřku Zedmulo se zpolíkané A pohřbené lidstva světlo, Spojilo se se Světloněm; Aj tu zmožen Zácloň dlivý Jako škvarek k zemi padl, Juž jej Světloň uvolněný, V něhož zpátky duše couvla, Rozšlapati pevnou nohou smýšlí, Však jej kati křikem děsným Odtrhnuvše ve úprku Utíkají bez ohledu Až do stínu Černouchova, A za nimi zmatek strašný Strh’ se celém na Hrdově, 19 Po Křivdoni též se Černouch shání, Po Křivdoni svém schovanci, Pryč ho nese v černém voze A ve voze nevídaném, Sírkovým jen smradem Odlet divý z hradu zjevil. – Zavýskalo vojsko světla: Aj tu Míroň Obranovič, Aj tu Svojan s Míromilem Závory u sklepů polámavšepolámavše, Vězňům svatým pouta rozkrouživše Ven vyvedou Ludomilu Zemdlenou a co stín bledou. – Uzřevši ji vojsko světla, Padá na tvář v pobožnosti, Najvřelejší v tiché duši oběť Bohům svatým zapalujou. – 20
LXI.
Zdráhání.
Bratří, kterékoli věcy jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli svaté, kterékoli milé, kterékoli dobré pověsti, jestli která ctnost, jestli která chvála kázně, na ty věcy myslte. – Filip IV.
Chtěl sem zpívať o milosti, Vám panenky růžové, Harfa však ku vyšší cnosti Vás volá vlastencové. Strh’ sem potah smutnohravý, Břinknu v strůny změněnézměněné, Zazní akkord zas jen zvavý K práci platně zbožněné. Já o jaru krásojevném, Já o louce zelené, Harfa zní o kruhu pevném, Mysli k právu zdvižené. 21 Já chci chválit hody plesné, Učím panny celovať, Harfa dráždí šalby těsné, Hříšné pouto rozkovať – Pověz harfoharfo, jak ty dlouho Zněť chceš přísně horlivá? S tebou vyzní věčná touho, Touho svatě truchlivá! 22
LXII.
Svatá nespokojenosť.
Když učiníte všecko, což vám přikázáno jest, rcete: Služebnícy neužiteční jsme. Luk. 17.
Aj bratři plné tváře vyjasněme, Rozkoš nekalnou ať si jeví oko, A písně srdce dech čilého Ozvěna ať si nosí po hájích. – Zastíňte věncem vyhladěné čelo, Oddálte z lící rýč trudu brázdivý, Radosti! medové plň číše – Hejsa! připijme si výskajíce. – Kde však nedrobné jádro bytosti je, Tam kdež natáčí klubko se myšlenek, Kde čížba pochopů je slepá, Násila peklu milých je směšná: 23 Tam v hloubce vštípen trn bolu jizlivý, Tam rány dávné, nezhojené škleby, Ku bouřivému tam lijavci Smrklo se, ač je po tváři jasno. Neb odstaven duch od prsu přírody, Nad chvíle běžné skutky nedozravé Je vynesen, aniž kdy uspí Jej jalovosť doby lícoměrné. O zpozdilče marný, jenž miluješ pokoj, A státi hodláš jak vkořeněn v zemi, Němou si zalíbiv skutečnosť, Utlapanou minulosti stezku; Aj viz! spokojnosť jest vzoru záclona, Snažnosti hrob jest, výletu závada, Je úsměšek na moc idey, Jenž si tvoří vždy novou budoucnosť. – Bleskem přibíť svým má ku Blaníku tě Bůh, jenž pokročnou dal tvoru sílu jen. Ulež se tam na čas čekaje, Játra zobej tobě chvíle dlouhá. Aj tak je úzká snad nebe rozloha, Tak blízko cíl jest, slávy triumfové? Že doplaziť se zvolna doufáš, Klidně hoviv sobě v nedbalosti? Kdyžby praděd tvůj byl za pelech volil Línou spokojnosť, pevně zaťav patu 24 Ve půdu přírody dědičnou, Právo svaté necítiv potomstva: Tak bys po hájích v stádě se toulaje Dnes ještě sbíral krm s divokou chutí, Na stromě hustém noclehuje, Neb třeba v doupěti při mladých svých. Dosť šalba chystá pokroku závadu, Závisť pekelná nám nebe zdáluje, I táhne za kořínky svoje Nás země žárlivě k středku svému; Tak bratře nechtěj přáti si poklidu, Žádáš-li nízkou znesti se nad rudu; – Vesel se – vnitřku však spokojnosť Sílu nemá ztrupeliť ti věčnou. 25
LXIII.
Lípa.
Stojí lípa v šírém poli, Pevně v půdu vkořeněná, Že nižádný příval proudu, Ni ztěk vichřice bouřivé, By ze všech sousedních hor se hrnul, Nevyvrátí, neshýbne ji; Tělo přímé má i nevyzáblé, Ač si lezou houfy po něm Broučků malých, a za kůrou Potvorné se plémě hnízdí; Šíro tělnaté haluze A husté rozkládá větve; Ač větvička někde suchá, Pošlá nepříznivým časem, Nebo nalomená drzým Kazisvěta zalíbením; Zdravý strom jest a nádějný, Že vyplní, což kázáno Jest osudem celkovládným, Od té chvílechvíle, jak semínko Padlo v půdu zrůstodárnou. 26 Každá větev zas má žilek Souměrně se rozbíhavých Mnoztví bujné okovábné. A na koncích nesčíselný Listův počet zelená se, SvětlochtivýchSvětlochtivých, rosovodných; Na kloničkách za listami Hnízda chytře vystavené, Ptactva osadou mnohého, Všelikého péří, kroje, A štěbotu rozlíčného. – Uhnízděni jsouce v stínu Jedné a té samé lípy, Zdali žijou ve svornosti,svornosti Jedno hnízdo s druhým hnízdem? Smutno jest se přiznať, Že nežijou ve svornosti Jedno hnízdo s druhým hnízdem. – Ach nedávno v kruté půtce Rozpoltěno ve tří hnízdo, A to hnízdo statných plemen Spadlo k zemi utraceno, Až zalkala otřesouc se Šumem kvilným lípa svatá. – Však nestačí smělosť, síla, Ano srdce odporuje, Vypověděť bez okolku, Jak lipovců neshodnutí Posloužilo nepřátelům, Nepřátelům člověčenstva. 27
LXIV.
Lichota.
Dokavádž kulháte na dvě strany? III. Král. 18.
Lízej sisi, lízej svůj řetěz otroku! Rozkošně cvrnkej článkami úhony, A tup celého lidstva šlechtu Rouhavě sám cenu odhodiv svou. Doufáš v pekelném nájemu odplatu? Viz, že čítá zásluhy dobro jen, Že věnce kvetou rekovstvu; Marně lovíš blaženosť ve pekle. Přijď jen požádať zápisu výplaty; Ďábel poťouchlý tvým potěšen bludem, Černoucha šat změniv, hotov je, Trestati hřích co nebes robotník. – 28 Aj darmo trýzníš svou duši mrákotou, A světlo živné marně dusíš dymem, Dosť dlouho bloudě rád se vrátíš, Anjela strážce slyšev volání. Důsledně můžeš jen v nebi kráčeti, Každým krokem dál k cíli se blížiti, Vždy peklo však kolem točí se, Někdy vyvrhne tě zas na východ. 29
LXV.
Dvoje světlo.
Růže své vnadné nevidí si líce, Též nevíneví, jak ret přemilostně dýchá, Aj neví čistá, kdy ji panna tiskne Ňádra za plné. Barvy své nezná duha, šál nebeský, Světla nad temnem znamení triumfu, Již Jehovah sám si volil za věčnou Míru korouhev. Líbě souzvučný ucho tón otřásá, Harfa s rozhřátým si citem zahrává, Však sama chladná neumí posoudiť Kouzlo ve strůnách. Skála nádhernou k nebi lebku zdvíhá, Prsa vypuklé moři zdorně příčí, 30 Světlo však nezná ani volně rostlé Úvahy pevnosť. – Tvorstvo! aj prázdný jsi jenom ty lístek, Když se předmítáš oku v světle všedním, Písmo však zřejmé oku, v němž je svíce Srdce čilého. 31
LXVI.
Občanstvo.
Co bys počal lístku zelenýzelený, Kdybys nebyl na větvičce? Lítostí bys žlutl v tváři, Dušička by vyschla žalem, Větr by si z tebe posměch tropil, Až by tebe v prach proměnil, Ve prach k potlapání na cestě. – Co bys činila větvičko křehká, Kdybys nevisela na halůzce? Na haluzi starší sestře, Jenž tě chová a napájí věrně; A halůzko víš, že beze kmenu Nelze tobě dočkati se Svatebních rozkoší jara; Kmen však pískem kolikerým Z matky země pije život, 32 Z matky prsů, které láska Novým vždy nalívá mlékem. – Aj tak miluj lístku zelený, Miluj ty větvičko křehká, Miluj haluz, a ty kmene hrubý Miluj živnou matku zemi, A občane velký, malý, Vlasť miluj svou matku právokojnou. 33
LXVII.
Idea.
Pravíce se býti moudrými, blázni učiněni jsou. K Řím. 1.
Ah blažen, černá koho krev netíží, K pastvě vezdejší koho prach neváže, Ten se nádhernou perutí vynáší V kraj ideálů. Slasti on cítí jara vonné v zímě, Růži líbá zasněženém ve trní, V poutě bezprávném jemu spásy volné Ozvěna břinká. – Bolně zrak trýzní času tváře nesměr, Bolně ač dráždí ucho tón mu příčný, V hudbě však věčné těšitelně zní mu V souzvuk utěsněn. 34 Říše jen pouhý robotíř nebeské Tys, co objímáš studenou skutečnosť, Měšťanem ten jest, kdo pojal nevěstu Věrně ideu. Jen se usmívej rozume překupný, Pravdu jenž žádáš omakať co modlu, Darmo čistíš brejle si, darmo chystáš Spletky logické. Chlub se, že spočteš běhy hvězd nevidných, Chlub se mocností vědy Archimédské, Víra silnější nebe táhne k nám, nás K tvůrci vynáší. 35
LXVIII.
Kletba.
Ha ty mračno černé, Co ty jak dračice skotná Nad mým čumíš údolím, Ha chceš zalehnouť slunce, Obalené příkrovem smrtelným? Chceš, by osiřela smutně Má zahrádka i s útlými dítky? Tolik bys ty světla jen dopřálo, Co z tvé tlamy soptí sírkové, A z tvých očí mžením chřestivým? – Smýšlíš svým lijavcem Slepiť oči růžím mojim, By víc neprohlédly vesele? A hlavičkou nekynuly k nebi, Pomátly se v srdcích svojich A ztratily paměť svatou, Že jim živné vůně prsa plny. – 36 Aj já se směju tvojí hrozbě, Směje se ti slunce za zádami, Směje se ti půda mé zahrádky, Záhuba, co z tvé tváře hrozí, Úrody příští jest kojna. – Roztrhne se tvoje zástěra; A jasnější zář vysvitne – Otřesou se mé květinky; Čistější jim zrak procitne,procitne Po kratičkém slzení; A ty pozdě poznáš svoji bídu, Poznáš víru kletby věčné, Že zlé slouží jen dobrému, Že konečně padne s hanbou Vlastní tíží do nížiny. 37
LXIX.
Včela.
Lítá včelavčela, a to pilná Po loukách a po zahradách, Hledá kvítka a travičky, Každé něco v ucho šeptne, A v hovoru med vybírá, Jedu moudře vyhýbá se, A přináší s ochotností Úkon práce rozmyslné,rozmyslné V ouly sídla svorných plemen, Ku dálšímu dílu obecnému, A těší se každý v obci němé, Když se daří medu zásoba, Nalívá se strdí umělé; Když však nepřítel se blíží, Tiché obci překážeti V díle sladkém neustálém, Všechny hotovy jsou ku obraně, 38 To rekovskou srdnatostí, Smrť čeká jich v boji jistá; Přec neklesne vůle strachem, Právo zastať přirozené. – Obcházívá zdárný vlasti přítel, To po městách, po dědinách, Hledá srdce, hledá hlavy A v hovoru nerozbrojném Pozná, kdo schopen jest práva, lásky, A kdo medu citův svatých, Střeštěný kdo hubař pouhý, Aneb komu jedem zrady podlé Otěká a černá se juž duše. – Podá ruku vlastencovi, Odvrátí se od hubaře, Kleje zradě v duše hlubokosti, Kleje, s obuví prach střásá, Umývá se v blízkém proudu, Byv poškvrněn dechem hanby, A pak dále činí ve své vlasti, Co pro oul svůj včela činí. 39
LXX.
Modlitba.
Lepší jest den jeden v sýních Tvých nad tisýce. Žalm 83.
Sáhni nezměnná ruko najsvětější, Uzdu jenž držíš všeho, což něčím jest, Pokladův sáhniž v hlubokosť bezednou, Tvorstvo živící; Střikni jen skrovnou oceáne lásky Kapku v mé bytí, bohatého srdce Hráze bezvinné se budou přelívať V přítoku slasti. – Však mě nermoutí, kdy nedáš, po čem se Touha ohlíží prachu nadšeného, Neb po čem dychtí zmatenosť lakotnálakotná, Rozpěněná krev. 40 Buď si v těch žílách rodu krev starého, Buď si v těch měšcích zlata blesk ryzého, Jméno těch hlasná biřicův ve troubách Slávo upevni! – Bože! dej moudrosť mi jenom, co živná Manna anjelská nebe jest samého, Dej mi, bych žížniv se napil ze pravdy Proudu živého. Dej mi zázračnou pochopiť ve srdci Lásku, vždy vroucí, ale nezplanoucí, Vysloviť přísná co velí vniternosť Zákonověstná. Článek ať první řetězův rozumských, Chvály ať poznám jako hany míru, Zvím, kde tón příčný naši nezralosti Rozplyne v souzvuk. 41
LXXI.
Záboj.
Obočí své zakrabivši Černě shlídá nebe k zemi, A zahučí Meluzina, A prach šedý divým kolem Shání do oblaků z doliny, Blesk za bleskem rozhárává Rozmrštěnou oblohu – Ráz za rázem rozlíhá se Hromu třesk a rachot, Po horách a po dolinách Zaleze se plémě divé zvěře, A umlkne ptactva štěbot, Rolník v bázni křižuje se, A lijavcem hrůzošumným Nadýmají potoky se; Nadmuly se, každý proudu rovný, Šírou struhu a hlubokou Zapotřebí majícímu. 42 Však že hráze nevysoké Skrovné síly jenom meze, Přelívá se proud nezvyklý Pyšným valem na palouky, A palouky žížnivé jej vsávše Smály se potajmo potěšené, – A na skále beze strachu Plným citův božných srdcem, Stojí se Slávojem Záboj, Neukryvše se lijavci A divadlu přírody znešené. – Oboum proti zlobě v srdce dáno, Proti šalbě v mysl jasnou; Umlknuvše dívali se, Podivem si v duchu dlící Rozhárali náboženství, A ku právu chuť netřesnou, A nezištnou k vlasti lásku, Až po hlubokomyselném Slávojovy ruky tisku Počal Záboj zpěvomilý: Kyž by oblohou mé srdce bylo, A má láska svatě rozhorlená Měla prudkou blesků zásobu, A můj hlas by hromu hlas byl – Ah! co bych ve bouřce dobronosné,dobronosné Blýskal, hřměl a hřměl a blýskal, Blýskal v srdce mých krajanův, Tam předsudků pálíval bych roští, Vymetával šalby trus a zloby, Hromem v svědomí bych třískal, By procitlo ze sna hlubokého, 43 Jehož původ opium pokrytství, Až by procitlo uleknuté Kazisvěta svědomí, A co orel poplašený Na nížině, na kořisti Vyletěl by zhůru k nebi Očistěný genius. – Kyž by mé slova teď tak řídké, Jak lijavec do srdcí se lily, Zvodnily citův mladých řečiště, By se přelívalo, K úrodě se přelívalo, Na mládenčí snáhy půdě mělké. – Ah! to pohled, jímž okřívá nebe, Mládež ve všech oudech bujará A rozumná v bujné hlavě, V srdci rozvlněná citem svatým K blahodějným, slávonosným Ke skutkům to ku slovanským; – Ah že hlas můj není hromem, Žeť má láska blesku nemá, Zpěv můj jenom kapka vlažná A ne příval s nebe se hrnoucí! 44
LXXII.
Chládek.
Kvítko když prudkým pouvadlo parnem, Žížnivé lační rosivém po chládku, Pak si ústrojnou hlavu svou skropivši Skříseno dýchá, Pozdraví jitřní veselou se tváří Slunce zas východ, a vydá pobožně Vůně své jemnosť, a konákoná, co zákon Veškera káže. – Slyšte najdražší krajani Slovanští! Až i svadlým dostane nám se chládku, Schýlenou smutkem hlavu zas napřímí Sláva i hojnosť. Němci písarskou zanecháme chválu. Jen na nás hrdým okazuj si pérem, 45 Žeť se černidlem ruka nám neblýští Systematickým. My v život platnou vkořenivše činnosť, Vlasť si omládlou ošatíme skvostně, K zlosti výchlubným tupičům Slovanstva Vám bakalářům! 46
LXXIII.
Čermáček.
Aj ty švitorný zpěváčku! Ty čermáčku stydlivý! Proč tak temně zpíváš, Ach tak temně po lesích slovanských, Snad ti borové jsou lesy Příliš černé, jak pohřebným Pokrovem přikryté, – Snad tě kalous děsí věštný, Aneb výři houkaví; Ach snad nedopýr ošklivý? O čtveráčku, jen ty zpívej, Skryj se ale v křoví stínu, Zpívej, zpívej třeba kradmo, Uslyší tě lesů hustých, černých Poustevník a duch zaklený, Uslyšev tě zaplesá ve srdcisrdci, A to v srdci dobromilém. – 47 On si šeptne pyskem nedůvěrným: Bys byl hlasitým slavíčkem, By se pozastavil pocestný upřímný Tvému rozuměje zpěvu, Aneb bys byl orlem prudkým, By se nad tvým zaradoval letem K nebi hleděhledě, odkud spása prší, – Však i co čermáček malý Prostým zpěvemzpěvem, však upřímným Veselíš ty pouštku moji, Jen se vějičky chraň zrádné, Na studánce naliknuté, Pij jenom rosičku ranní, A po listkách myj své křídélka, Bys na lepu svodném Neuváznul žalostivě, Ach na lepě, co juž mnohé Zkázu schystal dušince, To dušince zpěvomilé. – 48
LXXIV.
Radosť.
Vlastenci zdární, kam se ohlídneme, Chystá radosť nám příroda laskavá, Odevřte srdce jen, by ploulo V nezkaleném blaženosti proudu. Jen pýcha jedných, zotročilosť jiných Vlastních zde bratrův, jest blaha záhubou. To půdu ráje zdělaného Nám semenem jedovým posívá. – 49
LXXV.
Slunce.
Vítej mi jarní slunce na obloze, Krásný v nebeském prstenu tys klenot, Tys prso, jenž kojíš životnosť Temnomilé jalovosti bráníc. Koulí se před tvým nemžikavým okem Hudbou velebnou vesměru rozloha, Cherub novou skládaje hymnu Tvé si paprsky volí za verše. Ach kdož ujistí, zdažli usouděno Též nám po zdejší úlohy odvodu, V šatě novém ze světla tkaném Kdys doletěť takové do výšky? – Snad! – předce věrný s obce nebešťanů Já shlídnu slávské vlasti do nížiny, Radostně opravy prospěšné Skládaje v pokladě mé blahosti. – 50
LXXVI.
Jedno a Vše.
Pověz vlnko šedivého dýmu, Kam se valíš na křídélkách houpavých? Viď, ty hledáš sestry outlotkané Jak myšlenka myšlenku. Připojíš se vroucím objetím, Připojíš se k přátelskému spolku, A to k spolku pevnějšímu, Čím je odpornější tuhá Horních krajů násila, Až splynete v barvodělnou Útrpných nebes slzíčku, – A po tvářích nebes zasmucených Ty slzíčko žádostivě stíkáš, Zvlažiť plamen země bolesti; – Však líbajíc těšitelně ÚstkaÚstka, ňádra bylinek, 51 Nemáš stání – dále spěcháš S náručí pro sestry odevřenou, Naleznuvši tak přitiskneš, Že tělička malé boubelaté V jeden splynou klín plnější, Ten zas nový hledá sňatek; – Juž mocnější sebrav oudy Co červíček v koleji se plazí; Víc červíčků ještě němých V jeden se potůček slíbá, A potůček juž má hlásek, Maje smělosť v oudech čerstvých Zdorně hájí vlasť milou svou; Juž jej husa nevypije lakomá, A kamínek nezabrání běhu Ani chlapců hravých splávek. – Aj potůčku zdornoběhý Co svým neodpočneš oudům, Tak napilno namáháš se A tak bubláš zavždy nevrle? Zdá se, že mi bubláš za odpověď: Ach já hledám bratříčka milého, By se semnou spojil věrně K dosáhnutí cíle mého, Který já sic neznám sprostý, Ale živě cítím v prsu nepokojném. – A potůček nehledá nadarmo; V krátkém čase mnoztví V jednu sílu shledá se mladíků; Proud to mužný; neotrocký, Dlouhý život má a ziskonosný, On se směje malého človíčka 52 Předepsané vazbě, hrázem, Věčným skálám jen se vyhne, A to hlukem, jak by nepodal se, Ale hrdým vyhýbá se během, – Však vím, proč se vadí hlučně; Že mu skály zabraňujou rychlej V náruč vlít se řeky snoubné, A s ní v jeden vtěsnati se život; Objetí to bude vroucí, pevné, Že se nezpustějí lásky, Až se v šírém octnou oceánu, V svatý rozplynuvše vesmír, Pro nějž není hrobu více A hrobaře nižádného. – Tam spěla vlnka dýmu šedivého, Tam i slza nebes tváří, Tam potůček bublavý, Tam proud s řekou objatý. – Aj co pravíš člověče nádherný, Jenž ve úzkých srdce mezech Na práchnivých žádostech uvázneš! 53
LXXVII.
Láska bratrská.
Zdali ne otec jeden všech nás? – proč tedy pohrdá jedenkaždý z nás bratrem svým. Mal. II.
Slávia jest šírá, četné jsou národy slávské, Rusia dlouhověká, prudkou krev Polsko cedící, Čech bystrý s Moravou, Slovensko Vedle Maďarstva; Všechny porovnám Volně ve srdci mojím – nedoplním – Francii rychločinou, důvtipnou Anglii, Vlasko, Vlasti cechovské rozdrobených Němcův – nedoplním; 54 Svět se mi vejde celý v nezplannou zásobu lásky, Ať má tváři jinou země syn po slunci paprsku, Brat jest, občanské si přináší Právo ze matky; V ráji nevinném, Čásť země utvořené Jehovah Nadchnuv řád božnosti podal a šlechtu dědičnou, Nejmenovav Slovanem ani Němcem, Adama nazval. 55
LXXVIII.
Píseň lovčí.
Bratři na honbu zovu vás, Trouby volá juž jasný hlas, Nedlete – nedlete; Příhodný nemařte čas, Drzé zvěře plné lesy, Stádo po pastvách se děsí, Rolník slzy hořké stírá, Že mu sytý chleb sežírá; Každý stroj Trefnou zbroj. Neb chyť šelmu zlou za uši, Bivoje kdo smělosť máš, Na Libín ji nes Libuši, Jméno věčné zachováš. 56
LXXIX.
Studánka.
Prýští se studánka pode křovím, Jako slza pod obočím černovlasým, A potůčkem teče hovořivým Po vábících smysly lukách; Jako slza teče po barevných lícech Cudné panny lásku skoušící, A to teče k spáse louky, Proto se vždy jasně smějesměje, Jak se směje srdce dobročinné; Slunce, měsíc, hvězdy Rády se v ní shlídají – A když nebe zasmušené Slzy blahodějné vylévá, Studánka si též zakrabí Své čelinko studené; Jak se vypláče nebe, Vyjasní se též čelinko, 57 Vyjasní se očko modré Vývařivé studánky – A když kráva tupocitá Přežvýkavši krásu louky Přiblíží se žížnivá, Podá ji hostinský kalich Stříbrného toku ráda, Jen tu, když hovadským krokem Do prsou ji tlápne citlivých, Nevrle se zakalí, A zabublá rozhorlená, Brzo však se stiší hněv mladický, Zas se modré očko směje, Snad to řecká tam Najada, Nebo slávská dušinka je klidná. 58
LXXX.
Vůle.
Auxiliante Deo, cooperante homine.
Mám časem přísnýmpřísným, osudem-li nazvať, V temně když hustém klopotí se lidstvo, Sem a tam příčných metané po vrškách, Rozmaru hračka? Máme nesklonné pokořiť se síle, Jenž patou kovnou po naších jde lebkách, Dál co bezvolné plémě nás poháníc K cíli cizému? Řekni v rozbojném mi ve srdci věštbo, Kdož rukou vlastní vine kytku dějstva, Jestli zub volný v kole celkotočném Vůle člověcká? 59 Jest člověk kapkou sobě spád dadoucí, Neb padá tíží k nucenému středku, Sám staví, neb jest k ruce jen dodáváč Mistra jiného? Máme vždy chváliť času tvář a záměr, Nikdy světkaznou zloby chuť nekárať, Má vždy meč líný rezivěť ve pochvě K úsměchu ďáblu? Aj co jen marná naše cnosť je zpurnosť, Tak to bezbožný byl oheň rekovský, Jímž vtělen Krystus pobořil protivné Závory pekla? Darmo však střeštěn chce rozum překupník Odstraniť plodnou v sebe víru lidstva; Nesvedeš k platným hotovosť ke skutkům,skutkům Mládeže slávské. 60
LXXXI.
Sen a život.
Červená se Sněžka Krkonošů, Červená se od západu slunce, Od východu stín juž černý, Noc to není ještě úplná, Ale není den víc důvěrný; Mezi měsícem a sluncem Svět se ohlíží ve rozpacích, Juž mha šedá po dolinách, Jak duch noční z hrobu vstává, Bílou plachtou zahalen, Juž po lesích prolítává Sova temně píštící. – Noc se zmáhá děsotvorná, Právo dává bludičkám a hrobu; Jen hvězdičky mlčenlivé Svědci jsouce a rukojmi, Žeť je nebe zavždy jasné, 61 Tajným během a nechlubným Věčnou dráhu obrubujou. Duch naplněn touhou svatou Nedá spáti oudům zemdleným, Snem on strašným krev prohání Ze žil v srdce, tam co na kovadle Kuje zlých obrazů rámce strašné, Prsa chroptem vysušuje, Po tváři honí myšlenky, V mase ráno stopy viděť. – Zdálo se mi, že nebožce matce Já na prsa skloněn, ležím, Ach na prsa, co mě kojily, Bylo to jak v šírém poli na louce, Přes ni tekl bez ustání Proud, co nikde neměl meze, Až snad po dlouhém běhu v moři. – Tuť šel kolem muž násilný, Krví pokalen, a teplá Kapala mu z prstů ještě; Za pásem měl nože břitké, Prsa jako ze ocelu, Tváři vyrudlou a chlupem Zerzavým měl porostlou, Černé oči jak dva draci Z tmavých jeskyň číhaly, Hlavu holou jak umrlčí Okovanou chránil před úrazem – Uši stály jako brány, Kterými se v temnosť vchází. Za ním pes se plazil černovlasý, Oči červené ve hlavě kroutil, 62 Zuby z tlamy vyškleboval, Ocas tlustý mezi nohy pletl, Pěnou zteklou jak semenem pekla Slintav, jedovatil cesty; Matka zbledne tím pohledem, Já se třesa svinutý se k matce tlačím, V tom pes zuřivý se na mne spykne, Za tváři mě chytnuv odhodí Z matky mojí klínu milostného, Chytne zubem matku miloumilou, V zteku prso ukous’ pravé, V zteku prso ukous’ levé, Ach ty prsaprsa, co mě kojily, Přede mnou je sezřalsežral lakotně; Muž ten násilný krvavý Hrůzným řechtem nůž si brousil; Já pak křikem zaječel sem děsným, Jekot vlastní probudil mě, Však uběhlo půl hodiny, Než sem dechu moh’ dopadnouť, Dobrá vypršela hodina, Nežli do hrází se všedních Stáhnula krev rozvlněná; Dlouho řeka tak se stíká v meze Po povodni mračen strhlých. Vstanu z lože děsivého, Hledám chládek v šírém poli, Vyjda pod oponu noci smutné V tajemný chrám věčné touhy, V čilém srdcisrdci, v bystré hlavě Odpověď si hledám na otázku, Zdažli není sen můj životem, 63 A snad život snem jen marným? Z očí kápne odpověď mi citlivá, Odpověď to na otázku obojí; Podá myšlenka smutnou ruku,ruku Sestře smutné jedna po druhé, A podivně kolujíce Času předou pohádkové pásma, Já pak v lípovém se háji octnu Vedle háje dubového; Aj nad lípou krásně rostlou, Však prostřední jenom výšky, Krásná se usmívá hvězda, Zdá se usmívati na mne, Aj snad tys mohutná hvězda, Z které niť se táhne v život můj? Na té niti dnův mých osud visí, Na té niti jako po paprsku Duch můj oprášen v té nížině, K širší přihlásí se dráze? – Přijda k lípě, kde se zdála Osudův mých hvězda státi, Aj tam bleskne v oči užasnuté Na kořenách spící osoba, Na kořenách mechem obrostlých; Přijda blíže vidím přílbici DražšíDražší, než kdyby jen zlatá byla; Smutně obrážel se měsíc o ní, Pancéř vidím zas obnoven, Šavli podle boku bujarého, Však ta šavle rezem zdá sese, Rezem dlouhým obežrána, A nezdá se býti ukována, 64 By se v lidském máchávala srdci; Tělo však té osoby jest útlé, Jak by ne z hrubého sňatku, Ale z nebeského světla zrostlo, Hledím znovu, jako hvězda ranní, Tváře krásná zrak můj zajme; Tváře osoby to ženské, A to ženské, co nestárne, Nýbrž věčně kvetouc nikdy nezrá, Leží spící ale ve snu snad nemilém, Ah! snad okovem jest spiata, Okovem, co pokrok brání, Ah! snad řetězem jest omotána, Řetězem předsudkův mocných, Aneb ve mrákotě ležíc Očekává jara příchod; Ale zima dlouho trvá, Nebo sní cos podobného, Dech já tajím v úzké prsa; – Čím však blíže dovoleno oku Na oblíčej skvělý patřiť, Tím víc oko jest mladičké Uplaceno tužbou srdce. Déle hleděť a uvážněj Na ty líce, nímiž jsou růžové Zahanbeny květy jara, Zahanbeny lilie východu, A bodláky kraje poledního – Pak juž oko rozkochané Převahy vítězný věnec Zbožněnému srdci dalo, V zad ustoupil rozum chladný, 65 Já poklekna usta líbám,líbám Panny spící pode lípou; Políbením vroucích citův Duše má okřála a zvěděla, Kdo pod lípou spočívá ve spánku. Ha! tu usta chtějí vyřeknouti Jména pojem svatozemský, Však tu chladná ruka pýsky váže, Přísným prstem mi kázajíc Neprohlásiť zmrzlým slovem Obsah strašlivého snění, A vidění rozkošného. – 66
LXXXII.
Cíl.
Srdce nezkažené lásce otevřeme Bratři! láska totiž vesměru vazba je, Sžírá však se nenávisť, Všecken též i oheň země. Mezník zdažli je den touhy milostivé, Mílí lásky oheň má-li se ochladiť, Roznícen co Bohem jest, Věčným veškera původem? Nůže juž úzkou z mysle vyhoďme mez, V níž se rozpěněné touhy prohánějí, Chvílkou jen se bavíce V párné trampoty nížině. 67 Hleďme božnočiní v celku se rozplynouť; Kapka pilně hledej cíl v oceánu si, V celku hvězda točí se, Tvorné kol sebe slunce jen. – Dítku svět velký prso je matčino, Mládci, hlas kdy mění, Milkovo mazlení Cílem jest, ale nám buď Šírá vlasť v středu myšlenek. – 68
LXXXIII.
Šemík.
Šumí lípa šumem na polou rozumným, Jak by chtěl se větr zdvihnouť, Jak by sama chtěla větr zrodiť. – Pod ní sedí čelem zakrabeným Slovan, to dle tváře a dle zdechu, – Z oka tajená se slza prýští, Nestejně mu v prsách srdce tluče; – Brzo z mála zachvátěno litostí, Brzo hřmotně, kdy smělejší Krev ve žílách honí úmysl. – Aj lidičky znamenejte dobří, Proč pod lípou žal šumící Sedí statný muž, hledící, Jak podzimní ráno hledí. – Jest to jezdec svržen s koněkoně, A to s koně se Šemíka; 69 Vychován však kůň ten není Na pozemských pustinách neb v chlívě – Ale brat je Pegaza řeckého, Jenž nadzemským krmen chlebem, Též nevšední prudkosť má a oheň, Dlážděné on nenávidí cesty, Ale hornatou se bere dráhou, Neptá se sloupů a ruk malovaných, Dalekoli na najbližší hospodu, Však cíl v oku maje bystrém: „Pane drž se“se,“ zavolá na jezdce, A s ním spěje věrný k spáse, Nedbaje na hradby, na příkopy, A na hloubku proudů šírotokých. – Kde letí, povětří stíská, Větr stíská srdce zas diváků, Že jich touha pojme směloletu, Zrak že k cíli obrácejí; Však kde pevným kopytem zadupne, Zem se v okolí otřásá, Pobouří se obloha a na čas Blesky – hromy – lijavec, pak Ticho – modro – úroda. – Zazní hlahol trub a kotlův, Ověnčen sestoupí jezdec, Nový si zasedne v sedlo, Horymíra následovník, Však ne každý stejným štěstím; „Pane drž se“se,“ řičí Šemík, Na každého jezdce řičí, Však mnohý vypadne ze třmen, Padnuv přijde ke úrazu; 70 Ach! a Šemík dále letí, Dále letí dráhou věčnou; Toť, co jezdec čelo krabí, A co hledí jak podzimní ráno Pod košaté lípy šumem; Smělonohý Šemík nevyzpytný Po druhé si hurtem lítá straně, Z které nám nesvítí slunce. – Aj kdy otočen se vrátí? A kdy tobě výskavému „Pane drž se“ poznovu zařičí? 71
LXXXIV.
Hádanka.
Hádej, hádej, jaká to studánka, To studánka neširokáneširoká, Však studánka přehluboká, Na dno nedosáhne žádná míra, Byť by všechny po zemi navázal; Tam přebývá věčně mladá Za potravu světlo majíc Dcerka nevyzpytných bytů skvělých, – Jen kdy temno ji obklíčí, Jen kdy zem ji těžká svírá, Tuť vytápne na vršek studánky – A studánka překypí rosičkou, A ta sluje svlažení bolestí. – Neb kdy růžové sestřinky Bílým rouchem připojené Lehkou nohou jak světýlka, 72 Neb jak plesavé myšlenky Poskakujou mezi kvítím vonným Podle taktu srdce rozhřátého: Tak vytápne na vršek studánky A studánka překypí rosičkou, Kterou růžové sestřinky Vespolek si připíjejí, Ku cti světice radosti. – Neb kdy nebe rozkocháno Nedozralé dítko, zemi Objímaje citlivěji líbá, – Kdy bujnější háje prorostají, Háje klasů světlochtivých, Klasů těžkých zrnem živným, Matka vlasť však usmívá se, Usmívá se oblažená, Nebojí se číhavého Nepřátele zmálomocněného; – Sláva troubou schloubně znící Sousedům vítěztví hlásá: Tu zas dcera bytů skvělých,skvělých Na vršku studánky vyjeví se, A studánka překypí rosičkou, A v rosičce nebe svaté Duhu svornou vymaluje, Jest to praporec vítězný Cnosti, práva, náboženství. – 73
LXXXV.
Učenosť.
Umění nadýmá, láska pak vzdělává. I. Kor. 8.
Moudrosti schloubou styď se nadýmati, Jen znaje soukať osnovu mrákoty, Ve bahně bloudivé světýlko! Broučku malý noci svatojánské. – Mládenče schopný, jenž chuti násilou Moudrosti na chlum chceš se vyvýšiti, A roušky pravdy zacloněné Osmělenou se rukou dotýkáš; – Aj darmo doufáš temno si zjasniti, Aj darmo chystáš podpory nástroje, I marně namáháš se bídně, Bys nebe zázraky blíž přitáhnul. 74 Moudrosti zevnitř neklokotá pramen, A světlo pravdy zvenku nerozže se – Aniž se zrcadlí v povětří, V nádobu marně lovíš konečnou. – Rozhoď si svou siť nastrojená vědo! Schloubné logické vejčkyvějčky nalíkni si; Darmo se pachtíš trpaslíku! Nelze ti objati obra, pravdu. Však ten kdo špatné hlíně nepoddaný Volným je vládcem rozpěněné krve, Čte vyryté citův plamenem: Což vědy jest a co vůle zákon. Neb má ve schránce, kdež je bytem duše, Kde šlechty důkaz, práva a zápisy, Obraz nebes, na nějž nevály Zámětě náruživosti temné. – Obraz nebeských soustava jest tahů Bez míry četných, neschopených slovem, Ty žárlivý rozum smazuje, Až mu neostane nežli – zmíňka. 75
LXXXVI.
Osud.
Kvítka krt podrývá, Temnosť ho zakrývá, – Záhonek se třese, Zahradník rýč nese. Krtek hlínu zdvíhá, Zahradník naň číhá. Krtek ven se míhne, Zahradník ho stíhne. Nelze krtku zpátek, Z kůže je kvadrátek. 76
LXXXVII.
Slávské Můzy.
Po třetí juž jara anjel Blesknul z oka laskavého, Dechnul ve klín přírody, A příroda počala, A to plodmi na tisíce; – Dříve v krajinách poledních, Pak i v naší milé vlasti Chladným lesem ověnčené. – Lámaly se pouta zimy, Zahřály se kůry ledné, S hor juž proudy hrnuly se A na luka vylívaly; Opadaly proudy hlučné, A vysvitlo slunce vroucí, Zahřívalo plod počatý V klíně svaté přírody, A příroda porodila; 77 Porodila též ve vlasti naší; Juž počala tráva růsti, Tráva však při půdě vlhké, Juž bolvočko – čápí nosy, Vlčí mléko, juž i mlíčí, Potrava dobytka dobrá, Aj juž i pomněnka Odvírala očko malé, Oko, v němž se nebe směje; Růže své stydlivé ňádra Nalívala, jarem jsouc těhotná, Juž i stromů rovná síla K obloze se jasné pnoucí Šatila se lupením vlastenským, Kvetly květem, za kterým co Za oponou krásně tkanou Strojila své mazly Vesna. – Řekl jemný k sobě zpěvec: Jdi a podívej se, jak jest mocné Světla vítěztví neklamné; – Toť výhlídka těšitelná! Výhlídka to na vlasť květnou, Květnou v háji, v poli, v zahradách; – Vešel mladík plným srdcem Vyskoumati, jak juž milá Náděje dozrává květu; – Vida radoval se v srdci, Chválořeče nebi po údolí kráčí, Po údolí při potoku pískonosném, Bujným ověnčeném proutím. Ha co bledneš jinochu a červenáš se, A co trneš po všech oudech? 78 A netrneš děsem neb bolestí, Ale nevýslovná rozkoš Z tvých se očí svítí lakomých; Ba jenom ve zraku duše vězí, Zrak je upřen mezi proutí Na výslunné místko v potoku Vydlážděné pískem najdrobnějším; Tam se koupaly tři panny, Jedna zdá se slíčnější než druhá, Sestry že jsou, na nich viděť. – Toť proč duše mládence bujného Stoupla v oko lakomé – Vidouc těla jako tkané, Ne ze světla a ze zemězemě, Z růžové však vůně a ze světla – Oudy rozměru klassických časův, Přec rozměru rozlíčného, A z každého oudu jádrného, Najvíc z tváře však a ňáder, Nesmrtelná usmívá se mladosť, Plápolá však milosť z očí Rozdýmaná na ohništi citův, Ale to ohniště rozníceno Bez podkladu jest zemského, Aniž kouř vydalo tmavý, Nímž se zemská láska kalí; Vida to zpěvec okouzlený Bál se, by dech úzkých prsů, By krok nezradil ho vlastní, Zkameněť co socha žádal, Oči podržeti jen a srdce živé; – Však ho juž uhlídla panna jedna, 79 Usmávši se okáže ho sestrám, Těmi promluvíc naň slovmi: „NeoslýchejNeostýchej se Slováčku! Přistoupiti blíže, vímevíme, Že jsi k nám zajatý láskou, Jen že nevíš rozeznati V srdci rozhořalém, rozvlněném, Kterou více sis zalíbil.“ Na to druhá ve hovoru jasném K tomu ho též pozvala, Spěšněj otáčevši jazyk mazlivější; TřetíTřetí, ať přistoupípřistoupí, dovoluje, I šat odhoditi radí. – Zdálo se tu mladíkovi, Jakby hříchu Adamova Nákaza mu smazala se z duše, A necítil, že se nahoty má styděť, Jak to Adam necítil před pádem; Odhodil šat úzkoprsé módy, Oudův zdravých záclonu odhodil, Přiblížil se směle k pannám. – „Aj vy dcerky vlasti Slávie“Slávie,“ Takto počal důvěrným si hlasem, „Ač vás všechny ctím milostné, Žádnou nenacházím dokonalou, Ač jsem sám ze zemské půdy pošlý, A vy dcerky sňatku jste vyššího; Jedna usta má až příliš hrubé, Druhá příliš mazlivá jest, Třetí ač mi jest najbližší, Ach mymi velmi zdá se úzkoprsá – Všechny bych vás chtěl obejmouťobejmouť, 80 Všechny sňatkem jediným – Pakby poklid srdce našlo slávské; Ach dej mi to matko Slávie!“ Věrným při tom dech si prsem. – Ejhle ucho naklonila Prosbě vroucí matka Slávie, Růžovém se znáší ve oblaku, Duhou obvinula všebarevnou Dcery drahé láskou spiaté, Tiskla, tiskla v sňatek svatý, Až je v jednu stiskla osobu. – A tu zpěvec jednu cítě pannu V náruči své citelné, Hledna ve tvář dokonalou, Na prsa jí padne rozčilen. Ha tu rozkoš ním zatrhne, Ach tu probudí se ze sna, Neb to vše jen sen byl sladký; Probudiv se v ruce drží, Co byl večer do ruky vzal upřímné, Byl to epos novočeský: Půtka dvouch to obrů svět děsící, Obra I a Ypsilona. 81
LXXXVIII.
Prosba.
Dokonalé učiň kroky mé v stezkách tvých: aby se nepohnuly šlápěje mé. Žalm 16.
Bože nezměnným sobě zákonem jsa, Cos nevystížný povolal k počátku, Věčně sám řídíš, na nerozmyselnou Nedbaje prosbu. Darmo jest tučnou hekatombu páliť, Darmo jest oltář slibovať obětný: Jestli neshodné naše jest volání Celku ve vazbě. Však když úzkostné hrbatí mě jarmo, Srdce když křehké udusiť chce tíseň, Bože důvěrnou k tobě zrak zasílá Selzu o spásu. 82 Hlad volá trapný k nebesům o mannu, Žížnivý leklé oko své do oblak Obrácí, teskný pěje hlas k slitovné Spásy rodičce. V nouzi vlastenské k Tobě zdechla věrně Panna, pastýrský v ruce prut nosící, Sílu nepřátel poraziť dovedla V ohni pobožném. Bože tak vyslyš moje též volání, Jenž si podpálil mě slabého láskou K vlasti, k bezvinným povolej mě skutkům Lásku jevícím. 83
LXXXIX.
Čáka.
Hospodine obrátiž nás: a ukaž tvář svou, a spaseni budeme. Žalm 79.
V čem se vlasti! kocháš, v čem tvoje útěcha? Než, jak matky dobré, v nezmařených dětech? Kam cílí zdařené mládeže toužení, Než plniť svěcenou náději matčinu? Slyš prudký syne! slyš dcéro milostivá! Obraz šlechty mladých v mysli vyjasni si, Tvrdý slib ukovej v zápalu soukromém, Mužně k odporu stáť, hanbě a násile, Nevzíť larvu na tvář, pravdy ke úrazu. – Jak tam nestydatým maškary jdou krokem! Však tu tváři zakrýť larva nepostačí, Juž má náruživosť utlapanou stopu; Tam ďábel patrnou vryl v oko podkovu, Drzá hanby tu dlaň vytlačená v čele, 84 Psovskou tuť lichotou zas hrbatí se vaz, Pýsky bledé lemujou osladěnou hubu, Kdež mistrně učí klam slovo uhladiť, A slinou hadovou schystati k potřebě, Jenž má v hlíně kořen peklu zaslíbený. – Tam se hřmotně jeví velkonosá hrdosť, Pištící se plazí zotročenosť v prachu, Držky mastnohubý tam panegyricus Vzívá, somně novou chuť očekávaje, Líný duch tuku jest zásoby hlídačem – Ejhle tváři žlutou vysmaženou z masa! – Tuť závisť vrčivá pevně se zažrala, Sestru svou lakomosť k spolku pozvavši si; Modlář tam se motá chlastu ve závrati, V kostech zekřivených jed dlabe chlipnivý, Hyzdí juž v početí právo potomkovo. – Přestaň hanbu našich hlásati Můzo má! Ty však vlasti zaraz v mládeži kotvici! 85
XC.
U hrobu Dobrovského.
SIste VIator! En DeCVs hIC pLorat SLaVIa tota sVVM.
Tuť jest Dobrovský, zastav zdělaný se pocestný, Snadno to oslavené došlo ti jméno k uším. – Vesloval on statný v moři nesmírnosti vědecké, Zlášť volně slávská kráčela Můza při něm. Osmělená ztracený ve Slovansku zakládati Parnas, A krajanův rezivý brousiti pilně jazyk; Zem ho vědám zrodila chrabrá Uhersko-slovenská, Kde zdařilého za něj Můza miláčka chová; Jej ale odjavši slavné dopřála těhotné Čechii, ať se ve něm shlídne ve čas porodu, Pak se ním honosíc vodila přes Slávii šírou, Jenž mu ve srdci celá prostory dosti měla; 86 Uzřela jej Polská, hřmotná též Rusia sestra, Navštivil i v Švedském dávnověkosť zajetí; Posléz juž unaven klesnul zde v lůno Moravské, Snad býť vlastenských símě a zástava věd. – Zkřis teda ó Moravo! plodnosť ducha odpočatého, Krásnější založíš tak pyramídu činem. – Zde Slávský genie k zdařilosti své syny zasvěť, Šat tudy zprachnivělý lásky ku vlasti, vědám. 87
XCI.
Sněm lekarský.
Difficile est, satyram non scribere. – Juvenalis.
Kdo miluje kázeň, miluje umění; kdo pak nenávidí domlouvání, nemoudrý jest. Přísl. 12.
Leží panna ve mrákotě, Leží jako růže svadlá, A to jako růže bílá, – Hořekuje matka Zora, Líbá dceru v svadlé líce – Hořekuje tím zas hlasitěji, Že necítí dcera drahá Vroucnosť matčiného líbání, A myslí, že jest mrtvá. To myslící tratí sebe, 88 Slzeť oko ustalo bolestné; – Ale Věroš, otec starý, Bujarý však ve všech oudech, Neb mu věčně život pučí, Ví, že v mrákotě jen Leží dcera drahá, I že nemá konce život její, Věčného jsa kapkou pramena, Chmůrana že, i to věděl, Čarodějná komornice Soběviče žrouta světkazného, Udělala panně krásné, Že uvadnul život na čas, A to záští, že vždy věrná Milovnice šlechetného Svojana; Mimo matky naříká též Zástup sousedů upřímných – Neb to Vlastislava krásná, Které život vyschnul, Jak studánka vyschne na čas V parnu leta bezdeštného. I pozvali všech hádačů, Zaříkavých kouzelníků, Sněm lekarský zaplatili, Aby hádali a uhodnuvše By pomohli Vlastislavě; I tak počal hádač jeden, A to hádač znamenitý: „Co jest, jest, a to dobré, Rouhavičná jest to chtivosť Napomocti Vlastislavě, – Ať si leží v mdlobě smrtné.“ – 89 Ano, praví čárův znatelkyně: „Pán Bůh dal a pán Bůh vzal, Budiž jeho jméno pochváleno, Nemá člověk, protivě se, Napravovať dopuštění jeho, Ať ostane v mdlobě dcera.“ – Tu zakvílí hořem matka, Zaškaredí Věroš moudrý, A zakleje Svojan ženich, Hádače a bábu vyhodí, Zástup po nich blátem plíská. – Přijde Jemnosť pak z Kasurky, Prohlížeti Vlastislavy mdlobu; Kůži čela mezi oči shrne, Okem kroutí choulostivě, Prstami si zahrává – Hledí na Věroše dceru, Hledě náručí roztáhne, A tak zpěvným počne hlasem: „V čem jsme Bohy rozhněvali, Radost že nám naši vzali, Tu, jenž život omájila, Vše domácně orájila, Již si vzali ve svůj klín, Odsoudili v noci věčné stín! – Plačte pro ni slavíčkové, Šumte pro ni stíny borové, Naříkejte potůčkové, A vy plačte vlastencové, Jimž je v srdce vroucí dáno, By bylo od nich zpíváno, Jako od slavíčků ráno; – 90 Ceďte citův vašich pramének Do elegií a do znělek, A vylíte tok lítosti Do veršů, které mají libosti Pro čtenáře naše dosti. Však – a tu si čelo hladí, – Vaše žalost buď zapuzína, Truchlost nebuď připuštína, Nebuď oku voda chtína – Nebude od ní umříno, Od mne buď za to ručíno!“ „„Buď mu nebe milostivo,““ Zdechne Moravan jádrný: „„Kdo jsi a jak chceš pomocti Vlastislavě umdlené?““ „Aj, aj! což není známo dosti Jméno moje v dalekosti, Já jsem již po dlouhém času Nájemník Parnasu, Toť od vás buď vězeno, Já tam suším seno, Seji poetickou matonohu, Omastek našeho slohu, – Viji kytky pestré dosti, Českým dívkám ku radosti, Ty si opoutaly zpěvce svého, Vzali v dar si mě celého, Tak že žije jen pro žensky Mužům nejsem nic než jméno. – Ha! pro Vlastislavu naši Žádný muk mě nezastraší; Slyšte mojí lásky jevy, 91 Slyšte všechny české děvy; – Aj dudejte poetické dudy, Rozlíhej se hlase všudy, Ne rozumný nebo hrubý, Ale jak pějí básnické huby Přemilým pěním pištícím, Cinkálkovu duši jevícím. Slyšte: Iti, iti, eti, eti, cink, cink, cink, Ení, ení, íno, íno, cink, cink, cink, Hrci, vrci, meci, peci, tú, tú, tú, Iček, číček, ičky, čičky, cíp, cíp, cíp, Iji, piji, íší, píší, tudl, tidl, tíí. – Co za rozkoš zpěvec cítí, Tu když v něm se božnost chytí! Aj jak srdce zajme slovo, Co na rozkaz genia hotovo; – Vězte na tuto mou píseň, Uleví se vaše tíseň, Vlastislava však ku kytce přivoníc, Nebude ležeti ve mdlobách víc.“ V tom podá svou kytku ovoněnou, Z naháčů a česnekových květů, Psí fialkou promatanoupromotanou; – Též chtěl dále švitořiti, – Aj tu vyšla rýmů zásoba. – Však juž ucho rozbolené Nad cinkáním umotupým Rozdýmalo Svojanovo srdce, Rozvařivši klokotem se srdce, Překypělo v bujných prsách, 92 Překypěvši hněv zbudilo, A ve hněvu prudkočinném Takto zhruba Svojan počal, Jenž byl ženich Vlastislavy: Ha to ten lík požádaný Pro nevěsty mrákotu! – Na to zahnal pryč pleskálka, Zástup, věda proč, se chechtal. Víc nežádal pomoci umělé, Však povolal mládež jarou, A upřímným, vroucím dobrocitem Takto promluvil hlasitě: Aj mládenci bohabojní! Omdlévá vám Vlastislava, Ach umírá lásce vaší – Ha zabraňte duši krásné Výlet z těla ze slíčného. – Tu mládenci bohabojní Po bratrsku spojili se A spojení s pobožností Blížili se k Vlastislavě; Každý přitisk’ mdlou milenku Ku vřelému srdci slovanskému, Spolčeným pak křikli hlasem: Hurrah! zbuď se Vlastislavo, Vstaň oslado života drsného! – – Ha procitla Vlastislava, Svojanova nevěsta, – Z očí jí prosvitla záře, Níž umlknul nedopýrův Sikot i krkavců krákot. 93 Obsah dílku prvního.
[94] Obsah dílku druhého. Stránka Vítání J. M. Ferdinanda I. a Marie Anny do Moravy1 59. Úvod3 60. Ludomila. Zpěv I.5 61. Zdráhání21 62. Svatá nespokojenosť23 63. Lípa26 64. Lichota28 65. Dvoje světlo30 66. Občanstvo32
[95] Stránka 67. Idea34 68. Kletba36 69. Včela38 70. Modlitba40 71. Záboj42 72. Chládek45 73. Čermáček47 74. Radosť49 75. Slunce50 76. Jedno a vše51 77. Láska bratrská54 78. Píseň lovčí56 79. Studánka57 80. Vůle59 81. Sen a život61 82. Cíl67 83. Šemík69 84. Hádanka72 85. Učenosť74 86. Osud76 87. Slávské Můzy77 88. Prosba82 89. Čáka84 90. U hrobu Dobrovského86 91. Sněm lekarský88
E: av; 2002 [96]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Rohrer, Rudolf
(Tiskem Rudolfa Rohrera.)

Místo: Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+96