LXXXV. Učenosť.

LXXXV.
Učenosť.
Umění nadýmá, láska pak vzdělává. I. Kor. 8.
Moudrosti schloubou styď se nadýmati, Jen znaje soukať osnovu mrákoty, Ve bahně bloudivé světýlko! Broučku malý noci svatojánské. – Mládenče schopný, jenž chuti násilou Moudrosti na chlum chceš se vyvýšiti, A roušky pravdy zacloněné Osmělenou se rukou dotýkáš; – Aj darmo doufáš temno si zjasniti, Aj darmo chystáš podpory nástroje, I marně namáháš se bídně, Bys nebe zázraky blíž přitáhnul. 74 Moudrosti zevnitř neklokotá pramen, A světlo pravdy zvenku nerozže se – Aniž se zrcadlí v povětří, V nádobu marně lovíš konečnou. – Rozhoď si svou siť nastrojená vědo! Schloubné logické vejčkyvějčky nalíkni si; Darmo se pachtíš trpaslíku! Nelze ti objati obra, pravdu. Však ten kdo špatné hlíně nepoddaný Volným je vládcem rozpěněné krve, Čte vyryté citův plamenem: Což vědy jest a co vůle zákon. Neb má ve schránce, kdež je bytem duše, Kde šlechty důkaz, práva a zápisy, Obraz nebes, na nějž nevály Zámětě náruživosti temné. – Obraz nebeských soustava jest tahů Bez míry četných, neschopených slovem, Ty žárlivý rozum smazuje, Až mu neostane nežli – zmíňka. 75