LXXXIX. Čáka.

František Matouš Klácel

LXXXIX.
Čáka.

Hospodine obrátiž nás: a ukaž tvář svou, a spaseni budeme. Žalm 79.
V čem se vlasti! kocháš, v čem tvoje útěcha? Než, jak matky dobré, v nezmařených dětech? Kam cílí zdařené mládeže toužení, Než plniť svěcenou náději matčinu? Slyš prudký syne! slyš dcéro milostivá! Obraz šlechty mladých v mysli vyjasni si, Tvrdý slib ukovej v zápalu soukromém, Mužně k odporu stáť, hanbě a násile, Nevzíť larvu na tvář, pravdy ke úrazu. – Jak tam nestydatým maškary jdou krokem! Však tu tváři zakrýť larva nepostačí, Juž má náruživosť utlapanou stopu; Tam ďábel patrnou vryl v oko podkovu, Drzá hanby tu dlaň vytlačená v čele, 84 Psovskou tuť lichotou zas hrbatí se vaz, Pýsky bledé lemujou osladěnou hubu, Kdež mistrně učí klam slovo uhladiť, A slinou hadovou schystati k potřebě, Jenž má v hlíně kořen peklu zaslíbený. – Tam se hřmotně jeví velkonosá hrdosť, Pištící se plazí zotročenosť v prachu, Držky mastnohubý tam panegyricus Vzívá, somně novou chuť očekávaje, Líný duch tuku jest zásoby hlídačem – Ejhle tváři žlutou vysmaženou z masa! – Tuť závisť vrčivá pevně se zažrala, Sestru svou lakomosť k spolku pozvavši si; Modlář tam se motá chlastu ve závrati, V kostech zekřivených jed dlabe chlipnivý, Hyzdí juž v početí právo potomkovo. – Přestaň hanbu našich hlásati Můzo má! Ty však vlasti zaraz v mládeži kotvici! 85