LXXXIX.
Čáka.
Hospodine obrátiž nás: a ukaž tvář svou, a spaseni budeme.
Žalm 79.
V čem se vlasti! kocháš, v čem tvoje útěcha?
Než, jak matky dobré, v nezmařených dětech?
Kam cílí zdařené mládeže toužení,
Než plniť svěcenou náději matčinu?
Slyš prudký syne! slyš dcéro milostivá!
Obraz šlechty mladých v mysli vyjasni si,
Tvrdý slib ukovej v zápalu soukromém,
Mužně k odporu stáť, hanbě a násile,
Nevzíť larvu na tvář, pravdy ke úrazu. –
Jak tam nestydatým maškary jdou krokem!
Však tu tváři zakrýť larva nepostačí,
Juž má náruživosť utlapanou stopu;
Tam ďábel patrnou vryl v oko podkovu,
Drzá hanby tu dlaň vytlačená v čele,
84
Psovskou tuť lichotou zas hrbatí se vaz,
Pýsky bledé lemujou osladěnou hubu,
Kdež mistrně učí klam slovo uhladiť,
A slinou hadovou schystati k potřebě,
Jenž má v hlíně kořen peklu zaslíbený. –
Tam se hřmotně jeví velkonosá hrdosť,
Pištící se plazí zotročenosť v prachu,
Držky mastnohubý tam panegyricus
Vzívá, somně novou chuť očekávaje,
Líný duch tuku jest zásoby hlídačem –
Ejhle tváři žlutou vysmaženou z masa! –
Tuť závisť vrčivá pevně se zažrala,
Sestru svou lakomosť k spolku pozvavši si;
Modlář tam se motá chlastu ve závrati,
V kostech zekřivených jed dlabe chlipnivý,
Hyzdí juž v početí právo potomkovo. –
Přestaň hanbu našich hlásati Můzo má!
Ty však vlasti zaraz v mládeži kotvici!
85