LXIX. Včela.

František Matouš Klácel

LXIX.
Včela.

Lítá včelavčela, a to pilná Po loukách a po zahradách, Hledá kvítka a travičky, Každé něco v ucho šeptne, A v hovoru med vybírá, Jedu moudře vyhýbá se, A přináší s ochotností Úkon práce rozmyslné,rozmyslné V ouly sídla svorných plemen, Ku dálšímu dílu obecnému, A těší se každý v obci němé, Když se daří medu zásoba, Nalívá se strdí umělé; Když však nepřítel se blíží, Tiché obci překážeti V díle sladkém neustálém, Všechny hotovy jsou ku obraně, 38 To rekovskou srdnatostí, Smrť čeká jich v boji jistá; Přec neklesne vůle strachem, Právo zastať přirozené. – Obcházívá zdárný vlasti přítel, To po městách, po dědinách, Hledá srdce, hledá hlavy A v hovoru nerozbrojném Pozná, kdo schopen jest práva, lásky, A kdo medu citův svatých, Střeštěný kdo hubař pouhý, Aneb komu jedem zrady podlé Otěká a černá se juž duše. – Podá ruku vlastencovi, Odvrátí se od hubaře, Kleje zradě v duše hlubokosti, Kleje, s obuví prach střásá, Umývá se v blízkém proudu, Byv poškvrněn dechem hanby, A pak dále činí ve své vlasti, Co pro oul svůj včela činí. 39