LXXXIII. Šemík.

František Matouš Klácel

LXXXIII.
Šemík.
Šumí lípa šumem na polou rozumným, Jak by chtěl se větr zdvihnouť, Jak by sama chtěla větr zrodiť. – Pod ní sedí čelem zakrabeným Slovan, to dle tváře a dle zdechu, – Z oka tajená se slza prýští, Nestejně mu v prsách srdce tluče; – Brzo z mála zachvátěno litostí, Brzo hřmotně, kdy smělejší Krev ve žílách honí úmysl. – Aj lidičky znamenejte dobří, Proč pod lípou žal šumící Sedí statný muž, hledící, Jak podzimní ráno hledí. – Jest to jezdec svržen s koněkoně, A to s koně se Šemíka; 69 Vychován však kůň ten není Na pozemských pustinách neb v chlívě – Ale brat je Pegaza řeckého, Jenž nadzemským krmen chlebem, Též nevšední prudkosť má a oheň, Dlážděné on nenávidí cesty, Ale hornatou se bere dráhou, Neptá se sloupů a ruk malovaných, Dalekoli na najbližší hospodu, Však cíl v oku maje bystrém: „Pane drž se“se,“ zavolá na jezdce, A s ním spěje věrný k spáse, Nedbaje na hradby, na příkopy, A na hloubku proudů šírotokých. – Kde letí, povětří stíská, Větr stíská srdce zas diváků, Že jich touha pojme směloletu, Zrak že k cíli obrácejí; Však kde pevným kopytem zadupne, Zem se v okolí otřásá, Pobouří se obloha a na čas Blesky – hromy – lijavec, pak Ticho – modro – úroda. – Zazní hlahol trub a kotlův, Ověnčen sestoupí jezdec, Nový si zasedne v sedlo, Horymíra následovník, Však ne každý stejným štěstím; „Pane drž se“se,“ řičí Šemík, Na každého jezdce řičí, Však mnohý vypadne ze třmen, Padnuv přijde ke úrazu; 70 Ach! a Šemík dále letí, Dále letí dráhou věčnou; Toť, co jezdec čelo krabí, A co hledí jak podzimní ráno Pod košaté lípy šumem; Smělonohý Šemík nevyzpytný Po druhé si hurtem lítá straně, Z které nám nesvítí slunce. – Aj kdy otočen se vrátí? A kdy tobě výskavému „Pane drž se“ poznovu zařičí? 71

Básně v knize Básně: