LXII. Svatá nespokojenosť.

František Matouš Klácel

LXII.
Svatá nespokojenosť.

Když učiníte všecko, což vám přikázáno jest, rcete: Služebnícy neužiteční jsme. Luk. 17.
Aj bratři plné tváře vyjasněme, Rozkoš nekalnou ať si jeví oko, A písně srdce dech čilého Ozvěna ať si nosí po hájích. – Zastíňte věncem vyhladěné čelo, Oddálte z lící rýč trudu brázdivý, Radosti! medové plň číše – Hejsa! připijme si výskajíce. – Kde však nedrobné jádro bytosti je, Tam kdež natáčí klubko se myšlenek, Kde čížba pochopů je slepá, Násila peklu milých je směšná: 23 Tam v hloubce vštípen trn bolu jizlivý, Tam rány dávné, nezhojené škleby, Ku bouřivému tam lijavci Smrklo se, ač je po tváři jasno. Neb odstaven duch od prsu přírody, Nad chvíle běžné skutky nedozravé Je vynesen, aniž kdy uspí Jej jalovosť doby lícoměrné. O zpozdilče marný, jenž miluješ pokoj, A státi hodláš jak vkořeněn v zemi, Němou si zalíbiv skutečnosť, Utlapanou minulosti stezku; Aj viz! spokojnosť jest vzoru záclona, Snažnosti hrob jest, výletu závada, Je úsměšek na moc idey, Jenž si tvoří vždy novou budoucnosť. – Bleskem přibíť svým má ku Blaníku tě Bůh, jenž pokročnou dal tvoru sílu jen. Ulež se tam na čas čekaje, Játra zobej tobě chvíle dlouhá. Aj tak je úzká snad nebe rozloha, Tak blízko cíl jest, slávy triumfové? Že doplaziť se zvolna doufáš, Klidně hoviv sobě v nedbalosti? Kdyžby praděd tvůj byl za pelech volil Línou spokojnosť, pevně zaťav patu 24 Ve půdu přírody dědičnou, Právo svaté necítiv potomstva: Tak bys po hájích v stádě se toulaje Dnes ještě sbíral krm s divokou chutí, Na stromě hustém noclehuje, Neb třeba v doupěti při mladých svých. Dosť šalba chystá pokroku závadu, Závisť pekelná nám nebe zdáluje, I táhne za kořínky svoje Nás země žárlivě k středku svému; Tak bratře nechtěj přáti si poklidu, Žádáš-li nízkou znesti se nad rudu; – Vesel se – vnitřku však spokojnosť Sílu nemá ztrupeliť ti věčnou. 25