LXXVI. Jedno a Vše.

František Matouš Klácel

LXXVI.
Jedno a Vše.
Pověz vlnko šedivého dýmu, Kam se valíš na křídélkách houpavých? Viď, ty hledáš sestry outlotkané Jak myšlenka myšlenku. Připojíš se vroucím objetím, Připojíš se k přátelskému spolku, A to k spolku pevnějšímu, Čím je odpornější tuhá Horních krajů násila, Až splynete v barvodělnou Útrpných nebes slzíčku, – A po tvářích nebes zasmucených Ty slzíčko žádostivě stíkáš, Zvlažiť plamen země bolesti; – Však líbajíc těšitelně ÚstkaÚstka, ňádra bylinek, 51 Nemáš stání – dále spěcháš S náručí pro sestry odevřenou, Naleznuvši tak přitiskneš, Že tělička malé boubelaté V jeden splynou klín plnější, Ten zas nový hledá sňatek; – Juž mocnější sebrav oudy Co červíček v koleji se plazí; Víc červíčků ještě němých V jeden se potůček slíbá, A potůček juž má hlásek, Maje smělosť v oudech čerstvých Zdorně hájí vlasť milou svou; Juž jej husa nevypije lakomá, A kamínek nezabrání běhu Ani chlapců hravých splávek. – Aj potůčku zdornoběhý Co svým neodpočneš oudům, Tak napilno namáháš se A tak bubláš zavždy nevrle? Zdá se, že mi bubláš za odpověď: Ach já hledám bratříčka milého, By se semnou spojil věrně K dosáhnutí cíle mého, Který já sic neznám sprostý, Ale živě cítím v prsu nepokojném. – A potůček nehledá nadarmo; V krátkém čase mnoztví V jednu sílu shledá se mladíků; Proud to mužný; neotrocký, Dlouhý život má a ziskonosný, On se směje malého človíčka 52 Předepsané vazbě, hrázem, Věčným skálám jen se vyhne, A to hlukem, jak by nepodal se, Ale hrdým vyhýbá se během, – Však vím, proč se vadí hlučně; Že mu skály zabraňujou rychlej V náruč vlít se řeky snoubné, A s ní v jeden vtěsnati se život; Objetí to bude vroucí, pevné, Že se nezpustějí lásky, Až se v šírém octnou oceánu, V svatý rozplynuvše vesmír, Pro nějž není hrobu více A hrobaře nižádného. – Tam spěla vlnka dýmu šedivého, Tam i slza nebes tváří, Tam potůček bublavý, Tam proud s řekou objatý. – Aj co pravíš člověče nádherný, Jenž ve úzkých srdce mezech Na práchnivých žádostech uvázneš! 53

Básně v knize Básně: