LXXXVII.
Slávské Můzy.
Po třetí juž jara anjel
Blesknul z oka laskavého,
Dechnul ve klín přírody,
A příroda počala,
A to plodmi na tisíce; –
Dříve v krajinách poledních,
Pak i v naší milé vlasti
Chladným lesem ověnčené. –
Lámaly se pouta zimy,
Zahřály se kůry ledné,
S hor juž proudy hrnuly se
A na luka vylívaly;
Opadaly proudy hlučné,
A vysvitlo slunce vroucí,
Zahřívalo plod počatý
V klíně svaté přírody,
A příroda porodila;
77
Porodila též ve vlasti naší;
Juž počala tráva růsti,
Tráva však při půdě vlhké,
Juž bolvočko – čápí nosy,
Vlčí mléko, juž i mlíčí,
Potrava dobytka dobrá,
Aj juž i pomněnka
Odvírala očko malé,
Oko, v němž se nebe směje;
Růže své stydlivé ňádra
Nalívala, jarem jsouc těhotná,
Juž i stromů rovná síla
K obloze se jasné pnoucí
Šatila se lupením vlastenským,
Kvetly květem, za kterým co
Za oponou krásně tkanou
Strojila své mazly Vesna. –
Řekl jemný k sobě zpěvec:
Jdi a podívej se, jak jest mocné
Světla vítěztví neklamné; –
Toť výhlídka těšitelná!
Výhlídka to na vlasť květnou,
Květnou v háji, v poli, v zahradách; –
Vešel mladík plným srdcem
Vyskoumati, jak juž milá
Náděje dozrává květu; –
Vida radoval se v srdci,
Chválořeče nebi po údolí kráčí,
Po údolí při potoku pískonosném,
Bujným ověnčeném proutím.
Ha co bledneš jinochu a červenáš se,
A co trneš po všech oudech?
78
A netrneš děsem neb bolestí,
Ale nevýslovná rozkoš
Z tvých se očí svítí lakomých;
Ba jenom ve zraku duše vězí,
Zrak je upřen mezi proutí
Na výslunné místko v potoku
Vydlážděné pískem najdrobnějším;
Tam se koupaly tři panny,
Jedna zdá se slíčnější než druhá,
Sestry že jsou, na nich viděť. –
Toť proč duše mládence bujného
Stoupla v oko lakomé –
Vidouc těla jako tkané,
Ne ze světla a ze zemězemě,
Z růžové však vůně a ze světla –
Oudy rozměru klassických časův,
Přec rozměru rozlíčného,
A z každého oudu jádrného,
Najvíc z tváře však a ňáder,
Nesmrtelná usmívá se mladosť,
Plápolá však milosť z očí
Rozdýmaná na ohništi citův,
Ale to ohniště rozníceno
Bez podkladu jest zemského,
Aniž kouř vydalo tmavý,
Nímž se zemská láska kalí;
Vida to zpěvec okouzlený
Bál se, by dech úzkých prsů,
By krok nezradil ho vlastní,
Zkameněť co socha žádal,
Oči podržeti jen a srdce živé; –
Však ho juž uhlídla panna jedna,
79
Usmávši se okáže ho sestrám,
Těmi promluvíc naň slovmi:
„NeoslýchejNeostýchej se Slováčku!
Přistoupiti blíže, vímevíme,
Že jsi k nám zajatý láskou,
Jen že nevíš rozeznati
V srdci rozhořalém, rozvlněném,
Kterou více sis zalíbil.“
Na to druhá ve hovoru jasném
K tomu ho též pozvala,
Spěšněj otáčevši jazyk mazlivější;
TřetíTřetí, ať přistoupípřistoupí, dovoluje,
I šat odhoditi radí. –
Zdálo se tu mladíkovi,
Jakby hříchu Adamova
Nákaza mu smazala se z duše,
A necítil, že se nahoty má styděť,
Jak to Adam necítil před pádem;
Odhodil šat úzkoprsé módy,
Oudův zdravých záclonu odhodil,
Přiblížil se směle k pannám. –
„Aj vy dcerky vlasti Slávie“Slávie,“
Takto počal důvěrným si hlasem,
„Ač vás všechny ctím milostné,
Žádnou nenacházím dokonalou,
Ač jsem sám ze zemské půdy pošlý,
A vy dcerky sňatku jste vyššího;
Jedna usta má až příliš hrubé,
Druhá příliš mazlivá jest,
Třetí ač mi jest najbližší,
Ach mymi velmi zdá se úzkoprsá –
Všechny bych vás chtěl obejmouťobejmouť,
80
Všechny sňatkem jediným –
Pakby poklid srdce našlo slávské;
Ach dej mi to matko Slávie!“
Věrným při tom dech si prsem. –
Ejhle ucho naklonila
Prosbě vroucí matka Slávie,
Růžovém se znáší ve oblaku,
Duhou obvinula všebarevnou
Dcery drahé láskou spiaté,
Tiskla, tiskla v sňatek svatý,
Až je v jednu stiskla osobu. –
A tu zpěvec jednu cítě pannu
V náruči své citelné,
Hledna ve tvář dokonalou,
Na prsa jí padne rozčilen.
Ha tu rozkoš ním zatrhne,
Ach tu probudí se ze sna,
Neb to vše jen sen byl sladký;
Probudiv se v ruce drží,
Co byl večer do ruky vzal upřímné,
Byl to epos novočeský:
Půtka dvouch to obrů svět děsící,
Obra I a Ypsilona.
81