LXXI. Záboj.

František Matouš Klácel

LXXI.
Záboj.
Obočí své zakrabivši Černě shlídá nebe k zemi, A zahučí Meluzina, A prach šedý divým kolem Shání do oblaků z doliny, Blesk za bleskem rozhárává Rozmrštěnou oblohu – Ráz za rázem rozlíhá se Hromu třesk a rachot, Po horách a po dolinách Zaleze se plémě divé zvěře, A umlkne ptactva štěbot, Rolník v bázni křižuje se, A lijavcem hrůzošumným Nadýmají potoky se; Nadmuly se, každý proudu rovný, Šírou struhu a hlubokou Zapotřebí majícímu. 42 Však že hráze nevysoké Skrovné síly jenom meze, Přelívá se proud nezvyklý Pyšným valem na palouky, A palouky žížnivé jej vsávše Smály se potajmo potěšené, – A na skále beze strachu Plným citův božných srdcem, Stojí se Slávojem Záboj, Neukryvše se lijavci A divadlu přírody znešené. – Oboum proti zlobě v srdce dáno, Proti šalbě v mysl jasnou; Umlknuvše dívali se, Podivem si v duchu dlící Rozhárali náboženství, A ku právu chuť netřesnou, A nezištnou k vlasti lásku, Až po hlubokomyselném Slávojovy ruky tisku Počal Záboj zpěvomilý: Kyž by oblohou mé srdce bylo, A má láska svatě rozhorlená Měla prudkou blesků zásobu, A můj hlas by hromu hlas byl – Ah! co bych ve bouřce dobronosné,dobronosné Blýskal, hřměl a hřměl a blýskal, Blýskal v srdce mých krajanův, Tam předsudků pálíval bych roští, Vymetával šalby trus a zloby, Hromem v svědomí bych třískal, By procitlo ze sna hlubokého, 43 Jehož původ opium pokrytství, Až by procitlo uleknuté Kazisvěta svědomí, A co orel poplašený Na nížině, na kořisti Vyletěl by zhůru k nebi Očistěný genius. – Kyž by mé slova teď tak řídké, Jak lijavec do srdcí se lily, Zvodnily citův mladých řečiště, By se přelívalo, K úrodě se přelívalo, Na mládenčí snáhy půdě mělké. – Ah! to pohled, jímž okřívá nebe, Mládež ve všech oudech bujará A rozumná v bujné hlavě, V srdci rozvlněná citem svatým K blahodějným, slávonosným Ke skutkům to ku slovanským; – Ah že hlas můj není hromem, Žeť má láska blesku nemá, Zpěv můj jenom kapka vlažná A ne příval s nebe se hrnoucí! 44

Básně v knize Básně: