LXIII. Lípa.

František Matouš Klácel

LXIII.
Lípa.
Stojí lípa v šírém poli, Pevně v půdu vkořeněná, Že nižádný příval proudu, Ni ztěk vichřice bouřivé, By ze všech sousedních hor se hrnul, Nevyvrátí, neshýbne ji; Tělo přímé má i nevyzáblé, Ač si lezou houfy po něm Broučků malých, a za kůrou Potvorné se plémě hnízdí; Šíro tělnaté haluze A husté rozkládá větve; Ač větvička někde suchá, Pošlá nepříznivým časem, Nebo nalomená drzým Kazisvěta zalíbením; Zdravý strom jest a nádějný, Že vyplní, což kázáno Jest osudem celkovládným, Od té chvílechvíle, jak semínko Padlo v půdu zrůstodárnou. 26 Každá větev zas má žilek Souměrně se rozbíhavých Mnoztví bujné okovábné. A na koncích nesčíselný Listův počet zelená se, SvětlochtivýchSvětlochtivých, rosovodných; Na kloničkách za listami Hnízda chytře vystavené, Ptactva osadou mnohého, Všelikého péří, kroje, A štěbotu rozlíčného. – Uhnízděni jsouce v stínu Jedné a té samé lípy, Zdali žijou ve svornosti,svornosti Jedno hnízdo s druhým hnízdem? Smutno jest se přiznať, Že nežijou ve svornosti Jedno hnízdo s druhým hnízdem. – Ach nedávno v kruté půtce Rozpoltěno ve tří hnízdo, A to hnízdo statných plemen Spadlo k zemi utraceno, Až zalkala otřesouc se Šumem kvilným lípa svatá. – Však nestačí smělosť, síla, Ano srdce odporuje, Vypověděť bez okolku, Jak lipovců neshodnutí Posloužilo nepřátelům, Nepřátelům člověčenstva. 27

Básně v knize Básně: