LXXXIV. Hádanka.

František Matouš Klácel

LXXXIV.
Hádanka.

Hádej, hádej, jaká to studánka, To studánka neširokáneširoká, Však studánka přehluboká, Na dno nedosáhne žádná míra, Byť by všechny po zemi navázal; Tam přebývá věčně mladá Za potravu světlo majíc Dcerka nevyzpytných bytů skvělých, – Jen kdy temno ji obklíčí, Jen kdy zem ji těžká svírá, Tuť vytápne na vršek studánky – A studánka překypí rosičkou, A ta sluje svlažení bolestí. – Neb kdy růžové sestřinky Bílým rouchem připojené Lehkou nohou jak světýlka, 72 Neb jak plesavé myšlenky Poskakujou mezi kvítím vonným Podle taktu srdce rozhřátého: Tak vytápne na vršek studánky A studánka překypí rosičkou, Kterou růžové sestřinky Vespolek si připíjejí, Ku cti světice radosti. – Neb kdy nebe rozkocháno Nedozralé dítko, zemi Objímaje citlivěji líbá, – Kdy bujnější háje prorostají, Háje klasů světlochtivých, Klasů těžkých zrnem živným, Matka vlasť však usmívá se, Usmívá se oblažená, Nebojí se číhavého Nepřátele zmálomocněného; – Sláva troubou schloubně znící Sousedům vítěztví hlásá: Tu zas dcera bytů skvělých,skvělých Na vršku studánky vyjeví se, A studánka překypí rosičkou, A v rosičce nebe svaté Duhu svornou vymaluje, Jest to praporec vítězný Cnosti, práva, náboženství. – 73