LX. LUDOMILA.

LX.
LUDOMILA.
Boj cnosti a hříchu.
Stůjtež – majíce podpásaná bedra svá pravdou a oblečeni jsouce v pancýř spravedlnosti a obuté majíce nohy přípravou Evangelium pokoje: ve všech věcech berouce štít víry, v kterémž byste mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka uhasyti, a lebku spasení vezměte a meč Ducha. K Effezsk. VI.
Na Fantazii.
Slyš mě úpravná ducha krásotinko! Věčně jenž v bujné se kocháš mladosti, Ráda jenž svatým plamenem se zhříváš Lády schovanko! 5 Tys to, jenž rovnáš zpěvy srdcejmoucí V usta básnické jako med ve strdi, Pravdu jenž slunnou oděváš ve roušku Krásy ve stíně. V objetí vroucném se Citem kochánkem, Panna úrodném počalas ve klíně Můzy líbezné, a milosti plné Grácie řecké. Fofrujíc chládek zpocenému dílu, Věnce ze kvítek ty vineš radosti, Pouště,Pouště kouzelné ty měníš ve ráje, Oslado cnosti! Půtku vítěznou mi dovol prohlásiť, S Křivdoněm vedl co za dcéru Míroň; Pak mi dej uzřeť, co ve temně Černouch K pomstě vymýšlí. – Zpěv.
Aj co Míroň Obranovič Krabí obočí své řasné, Zasmušený sedí, Hlavu hustovlasou Rukou silnou podpíraje, Dolů k zemi černě hledí? 6 A co Břeska drahá choti, Z hloubky duše plným prsem zdýchá, Zdýchající oko modré Velká hořká slza kalí? Slyš o lide s lidským srdcem, Proč se hněvá Obranovič, Černě dolů k zemi hlídá, Slyš o lide s lidským srdcem, Co hořká velká slza V Břesky oku žaluje. – Ludomila dcera drahá, Ulapená, odvezená, Lítým šelmou k mukám dlouhým V tiché kruhy uzamčená. Ach, co jarní jitro Ludomila krásná byla, Co paprsek slunce čistá byla, Kam pohledla, jakby pohled rosa byla, Všechno svadlé okřívalo, Nové k radosti se rozvíjelo, Jak by byla samou Ládou, Jsoucí jen její schovankou; Kam kročila, luka kvetly barevněji, Ptáci líbezněji zpívali, Lidstva Bohům milé kmeny Oblažené plesaly. – Ach milená Ludomila Na Hrdově, pevném hradě, Křivdoněm je mučená. – Aj Světloni, Míromile! Aj Svojane bratře smělý! Co váháte pomstu nesti, 7 Pomstu krutou na Křivdoně? Letí Světloň s Míromilem, Letí Svojan bratr smělý, Dýchaje v prsách vypuklých pomstu, Pomstu krutou na Křivdoně; Velký zástup, síla roznícená Dychtí krev svou vycediti, Vycediti za Ludmilu. A za ními Obranovič S Rovnoslavem uvážlivým Opásaný mečem dlouhým. Pancéřem a štítem čtvernásobným Prsa brání před úrazem, Moudrou hlavu přílbicí však Nerozdvojnou ukrývaje. – Táhnou tiší ku Hrdovu, Jako mraky krupobitné Sbírají se nad lesem. – Oči jejich blesky sypou, Hrozbou usta hřmějí strašnou, Zem jejich dupotem trne. Spatřiv Hrdov s chmůry vytápěti, Zdechem dlouhým z duše plné Bolesti své průchod čině, Takto silným Obranovič, Takto plným zahřměl hlasem: Aj jen směle postupujte Hrdinové právu zasvěcení! Kvílí v domě zasmušeném, Kvílí božná matka Břeska, Matka božné Ludomily! Ach má dcera Ludomila 8 Tam ve skřípcích temně stoná, Ach snad v tuto chvíli skoná, Skoná v hanbě umučená, Umučená pro váhavosť naši. Dřív než skončil Obranovič, Prudkého bod’ Svojan hřebce, Za mnou, kdož si nebe váží, Z něhož pošla Ludomila, Zvolal; zástup odhodlaný Na smrť rekův slávonosnou, Jako moře pobouřené Na Hrdov za ním se valem hrnul. Juž se hrad ve chmůře vidí, Třikrát je zdí ocelovouocelovou, Dvakrát zlatou obehnán, Na zděch šklebějí se strašně Lebky rekův pomořených, Pod lebkami kruhy pnějí, Přichystané tuho sevřeť Světloňovu svatou přízeň, A Myšleny světlé plémě; Na zdích kati krvechtiví V dálce lup si vyhlídají, Okem dračím zčervenalým, Svatokrádežné jich ruce Jízlivě si šavle nabrušujou. Toť jen ve žlutavém světle kalném Možno zřeti zdaleka. Jináč temno jalové a nezáživné Kolem hradu rozestřeno, Však to není temno přírozené, Štít to čarovníka Zácloně, 9 Zástěra to čarodějné Chmůrany, Jenž si k spolku se Křivdoněm Nebi zdorně ruky dali. V tomto temně nedopýrův Zpotvořené plémě Noceny Temným šustem motajíc se Hlídá přístup v povětří; Na zemi pak Plazoň na stráž Hady sičné vystavuje, Padouš ale vlky hladné Stopu hlídať rozesílá. Poznali hned vlci hladní Svojana se blížícího, Poznali a zradně zaštěkali, Poznali hned hadi Míromila, Poznali a zasičeli, Zhlídli bolně nedopýři Světloňovu šavli blesknou, Zahlídli a zakvičeli; Aj tu celý pobouřil se Hrdov, Ztěkají se psi v řetězích, Plným hrdlem katův řehtá Slota srdcem ocelovým; Chmůrana masť strojí Zácloňovi, Jenž jej činí nedotklivým, Ohni jenom nezabrání. Pevný Zácloň k bráně letí, Za ním Hrdoš, Plazoň, Padouš, Hltoň, Klamoš, Prostan ošálený, A za nimi kati draví, Mimo šavle, střelby, kopí dlouhých, Každý nese oka ze provazův, 10 Okovy a pouta těžké, A ve věži prostřed hradu, Pětkrát znovu zahraděné, Za kusami a tisíci kopí Křivdoň sebou zlostí hází, Oči v žáru zakrucuje, Nebi kleje, peklo zatracené K obraně zve, až je divo k sluchu. Zatím otroků prodajná síla Mosty k bránám přitahuje; Aj juž drnká kolo tažné, Závora pod tíží vrzá; Juž se propasť šklebí přede valem. Aj tu Chrabroš z jedné stranystrany, Z druhé strany Směloň hbitý Napřed skočí před Světloně, Rohy mostu dostihnuvše Silnou rukou zpátky mrsknou, Že při pádu mostu tíže Zahřměv trnul Hrdov celý; Odpírají zaslepenci, By nemohlo vojsko světla Skočiť v bránu odevřenou. Aj otroci, lidstva škvrny! Zahřmí Chrabroš se Svojanem, Hanba máchať do mrch vašich Volné meče právohájné, Darmo roztřískati lebky vaše, V kterých mozku není; V louži ve smradlavé Tuto v hloubce před valemi Máte psovské duše vyplíť. 11 Než domluvil, tovaryši Každý bera po desíti, Ve hloub temnou metali Křivdoňovy otroky pištící, Úhrnkem třas jiné honil Nazpět, blíže, blíže Křivdoňovi; Juž zeď druhá ocelová Chrabrošem je dobyta. Na třetí juž Směloň skočiv Krutě katy utiskuje, Cestu klestí Svojanovi, Za Svojanem všemu vojsku světla; A na čtvrtém valu zlatém Hrdoš stoje strašně hledí Na útěk sluh poplašených, Zuby skřípá, pěstě tíská, Z očí se mu dračích jiskří, Stůjte, kážu, holomkové! Sic vás hněv můj schvátí; Zač vás platím, zač vás krmím Nízká sloto špatnorodá; Zarážejí slova kruté K nevolnictví hlůzu zařeknutou; Prostan slyše hrozbu hrdou, Zoufale se ku záhubě Hrne v svaté vojsko světla, Vrazí na Světloně reka; Aj co sloužíš zhoubci svému, Křivdoňovi na Hrdově? Aj co nečteš v srdci čilém, Co jest nebe a co peklo? Takto mluvě Světloň, Prostanovi 12 Srdce, mysel obrací. Odpusť nevědomky bloudícímu, Zdychnuv Prostan vzdal se Světloňovi, Světloň vzdal ho v řady Rovnoslava, Který jak túr rozdrážděný Úhrnkem se rozjev na Hrdoše, Udeřil v něj kopím sáhodlouhým, Uhnuv Hrdoš, co možnou krutostí Udeřil po hlavě Rovnoslava, Až přerazil šavli pádnou, Až rozkřesav jisker mnoho Přílbici rozpoltil pevně kutou, Však na hlavě neuškodil Rovnoslavu, jenž se schopiv Za opasem bůvolovým Kladivo uchytnul hbitě, Dobrý kámen těžké, Mrštnou rukou svalovitou Praštil po Hrdoši, trefil, Pancéř prohnul, prsa stisknul, Ve závrati Hrdoš padne, Zarachotě zbraní kovnou, Zčernalou krev vychrchlává, Však přec nevychrchlal duši černou; „Tu máš,“ Rovnoslav zakřikna V mrchy kop’ ho husto poházené, Ve zápalu rozhojněném, Dál letí jak víchr lítý, Tam kde Míromil a Ludkaz rvou se. Míromil juž klesá pod Ludkaze Rozhouranou palicí, An zachytnuv Rovnoslav doskočný 13 Ruku napřaženou Ludkazovu, Levou mocně chrtán škrtí, Až vypláznuv Ludkaz jazyk, Jako charpa tváře modří, Mrzká sebou jak červ podrtěný; V tom bod’ Míromil mu dýku Do slabiny levé nezakryté, Až pod paží ven vyčouhla, Proud se krve z rány valí, Jako příval s vrchů příkrých,příkrých Ve průtrži mračen černých, Mrští o zem Rovnoslav ním, Kop’ ho v mrchy husto poházené. Ve zápalu trojnásobném Dále letí s Míromilem, Jak dva orli s výšky modrojasné Bystrým okem vyhledavše Nenadálou kořisť dole, Padnou na ni v okamžení; Tam kde boj je najlítější, Na posledním valu zlatém, Tam se vrhnou rozjitřeni, A za patou za rekovskou Horkým proudem krev se lije, A Morana chladnoruká Za nimi shrabuje živobytí, Jako rolník ve úrodném letě Stébla obilné ve snopy váže, A z Morany chladné ruky Neklam doprovádí do temnosti K Sudičkám a Radamáši. Jako blesky v lesy černé 14 Takto ti dva hrdinové Třískají do katův Křivdoňových; Horem pádem prosté houfy,houfy Uklouznuvše srážejí se S valů zlatých do příkopů. Aj i tamo Chrabroš se potácí, Směloň ve pochopu nebezpečném Trmácí se na mydlené půdě zlaté, Chtivoš Soběnovič, šedá šelma, Se Hltoněm synem držkovatým Rekům nohy podrážejí, Rudy zlaté z praku metajíce; Stáloš letí hřmotně křiče, Až po celém hradě, po Hrdově, Hlas se božný rozelíhal: Stůjte, stůjte v zmužilosti! Aj Chrabroši, hájiteli světla, Aj Směloni netrať sebe! – A stál Chrabroš, a stál Směloň, Neb tu chvíli Míroň Obranovič V starých oudech rozžav plamen, Rozžav plamen bujarosti, Na Chtivoše si zaměřiv, Udeřil ho mlatem ne nadarmo; Než že Chtivoš se Hltoněm Pocítivše ruku božné síly, Zatrnuli ve vnitřnostech, Zatrnuvše pomátli se, Pomátnuvše sebe jako srnci Nastřelení, poplašení Ze Hrdova po sedm dní, nocí Utíkali, palovali bez oddechu, 15 Až ve stáně Černouchově Unavení odpočali. – Však na hradě, na Hrdově, Váleno těch sedm dní a nocí, Váleno nadarmo, A nadarmo krev se lila, Nikamo až dosaváde, Ni vhod nebi ni vhod peklu Vítěztví se neklonilo, Sedmkráte den a noc se Přemahaly, převalily, Sedmkrát se země otočila, Sedmkrát se nebe přeměnilo, A Světloň se,se se Zácloněm Potýkají bez ustání, Jeden chce druhého podrtiti, Podrtiti nepostačí, Meče své juž polámali, Kopí své juž roztříštili, Pancéře své rozmačkali, Štíty své juž odhodili, Jeden padne, druhý na něj, Ten zas vstane, ten zas za ním, Z obouch krev a pot se lije, Však přec síla neuchází; Užasnuti nad tím bojem, Nad chrabrostí nevídanou, Nad krutostí nezkušenou, Stojejí po jedné kati, Tiše kati Křivdoňovi, Po druhé stojejí reci, Tiše reci Míroňovi, 16 Děs jim oudy zdřevěnil, Stáli, stáli nehnouce se, Až jim v oči rozšeřené Nevídaná záře bleskla; Aj tu jedni hlasem plesným, Druzí řvali hlasem ďasným, Až zazněly hory, doly. – Znamenejte mladí, staří, Odkud zář neobyčejná, A proč z jedné hlasy plesné, Z druhé řvaly hlasy ďasnéďasné, Až zazněly hory, doly; Osmou noc juž před úsvitem, Ještě Světloň se Zácloněm Zápasili jako lev a tygr Podle síly a dle zuřivosti, Semo tamo tahali se, Tu a jinde tískali se, Nepodal se ten ni onen. Aj potajmo přiletěla, Přiletěla na zlé sani Nevídaná čarodějna, Pekelnice Chmurana, Šeptla v ucho Zácloňovi, Šeptnouc v srdci Zácloňově Najlítější ztěk zbudila, Tak že jedem záhubnějším Slintal, než má zteklosť sama, Nadýmal se jako moře, Když ho sedm vichřic zpění, A v tom sepnul na Světloně Jako had se velikánský, 17 Když rok celý hladem mořen S palmy skřivené tou tíží Vrhne jako blesk se na lva Zdorným krokem kol jdoucího, Na pustině na Libické; – Pětkrát kolem otočí se Po žlutavém těle krásném, Žebry, kosti chřestem lámeláme, Zuby ostrostí a jedem zhoubné Zatne v lebku a nespustí, Lev se vine, hází, kroutí, A řve řváním žalostivým, Až ve bázni, v utrnutí Zvěř umírá pomatená, A poušť celá otřásá se. Tak se sepnul na Světloně Zácloň Chmuranou pobídnut, Válčil pětkrát větší sílousílou, Nežli jak boj z prvu začal, Ve polou Světloně objímaje Prsa stískal, dech svůj tajil, Ve oblíčej jedem prskal, Tak že smysly u Světloně Počínaly juž míjeti, Sluch pominul, cit otupěl, V oku ještě vázla duše, Ač si bělmem vyvaleným. Sbírá sílu po všech oudech Ještě jednou Světloň, chtě se Vyrvať z drápů Zácloňových; Však by pěsti ze železaželeza, By měl rámě ocelové Zácloň 18 A i mrštnosť Černouchovu, Nemohlby krutěj válčiť; Tisknul, tisknultisknul, až juž v těle Světloňově zoužilo se duši, Ven vysíhá okem velkým, Aj toť plamen nevídanýnevídaný, Nepocítěn nížině po zemské, Nad proud zlata rozhřátého Sálal oheň z ust Světloně, Hlava celá v žáru plála, Toť ta zář neobyčejná byla; Teskno bylo Zácloňovi, Býť tak blízký ku zápalu, Ku zápalu nebeskému, Umdléval se rozhřívaje, Juž upouštěl od zlé půtky, Však juž pozdě teď upouštěl, Chyt’ se z venku, a ve vnitřku Zedmulo se zpolíkané A pohřbené lidstva světlo, Spojilo se se Světloněm; Aj tu zmožen Zácloň dlivý Jako škvarek k zemi padl, Juž jej Světloň uvolněný, V něhož zpátky duše couvla, Rozšlapati pevnou nohou smýšlí, Však jej kati křikem děsným Odtrhnuvše ve úprku Utíkají bez ohledu Až do stínu Černouchova, A za nimi zmatek strašný Strh’ se celém na Hrdově, 19 Po Křivdoni též se Černouch shání, Po Křivdoni svém schovanci, Pryč ho nese v černém voze A ve voze nevídaném, Sírkovým jen smradem Odlet divý z hradu zjevil. – Zavýskalo vojsko světla: Aj tu Míroň Obranovič, Aj tu Svojan s Míromilem Závory u sklepů polámavšepolámavše, Vězňům svatým pouta rozkrouživše Ven vyvedou Ludomilu Zemdlenou a co stín bledou. – Uzřevši ji vojsko světla, Padá na tvář v pobožnosti, Najvřelejší v tiché duši oběť Bohům svatým zapalujou. – 20