LX.
LUDOMILA.
Boj cnosti a hříchu.
Stůjtež – majíce podpásaná bedra svá pravdou a oblečeni jsouce v pancýř spravedlnosti a obuté majíce nohy přípravou Evangelium pokoje: ve všech věcech berouce štít víry, v kterémž byste mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka uhasyti, a lebku spasení vezměte a meč Ducha.
K Effezsk. VI.
Na Fantazii.
Slyš mě úpravná ducha krásotinko!
Věčně jenž v bujné se kocháš mladosti,
Ráda jenž svatým plamenem se zhříváš
Lády schovanko!
5
Tys to, jenž rovnáš zpěvy srdcejmoucí
V usta básnické jako med ve strdi,
Pravdu jenž slunnou oděváš ve roušku
Krásy ve stíně.
V objetí vroucném se Citem kochánkem,
Panna úrodném počalas ve klíně
Můzy líbezné, a milosti plné
Grácie řecké.
Fofrujíc chládek zpocenému dílu,
Věnce ze kvítek ty vineš radosti,
Pouště,Pouště kouzelné ty měníš ve ráje,
Oslado cnosti!
Půtku vítěznou mi dovol prohlásiť,
S Křivdoněm vedl co za dcéru Míroň;
Pak mi dej uzřeť, co ve temně Černouch
K pomstě vymýšlí. –
Zpěv.
Aj co Míroň Obranovič
Krabí obočí své řasné,
Zasmušený sedí,
Hlavu hustovlasou
Rukou silnou podpíraje,
Dolů k zemi černě hledí?
6
A co Břeska drahá choti,
Z hloubky duše plným prsem zdýchá,
Zdýchající oko modré
Velká hořká slza kalí?
Slyš o lide s lidským srdcem,
Proč se hněvá Obranovič,
Černě dolů k zemi hlídá,
Slyš o lide s lidským srdcem,
Co hořká velká slza
V Břesky oku žaluje. –
Ludomila dcera drahá,
Ulapená, odvezená,
Lítým šelmou k mukám dlouhým
V tiché kruhy uzamčená.
Ach, co jarní jitro
Ludomila krásná byla,
Co paprsek slunce čistá byla,
Kam pohledla, jakby pohled rosa byla,
Všechno svadlé okřívalo,
Nové k radosti se rozvíjelo,
Jak by byla samou Ládou,
Jsoucí jen její schovankou;
Kam kročila, luka kvetly barevněji,
Ptáci líbezněji zpívali,
Lidstva Bohům milé kmeny
Oblažené plesaly. –
Ach milená Ludomila
Na Hrdově, pevném hradě,
Křivdoněm je mučená. –
Aj Světloni, Míromile!
Aj Svojane bratře smělý!
Co váháte pomstu nesti,
7
Pomstu krutou na Křivdoně?
Letí Světloň s Míromilem,
Letí Svojan bratr smělý,
Dýchaje v prsách vypuklých pomstu,
Pomstu krutou na Křivdoně;
Velký zástup, síla roznícená
Dychtí krev svou vycediti,
Vycediti za Ludmilu.
A za ními Obranovič
S Rovnoslavem uvážlivým
Opásaný mečem dlouhým.
Pancéřem a štítem čtvernásobným
Prsa brání před úrazem,
Moudrou hlavu přílbicí však
Nerozdvojnou ukrývaje. –
Táhnou tiší ku Hrdovu,
Jako mraky krupobitné
Sbírají se nad lesem. –
Oči jejich blesky sypou,
Hrozbou usta hřmějí strašnou,
Zem jejich dupotem trne.
Spatřiv Hrdov s chmůry vytápěti,
Zdechem dlouhým z duše plné
Bolesti své průchod čině,
Takto silným Obranovič,
Takto plným zahřměl hlasem:
Aj jen směle postupujte
Hrdinové právu zasvěcení!
Kvílí v domě zasmušeném,
Kvílí božná matka Břeska,
Matka božné Ludomily!
Ach má dcera Ludomila
8
Tam ve skřípcích temně stoná,
Ach snad v tuto chvíli skoná,
Skoná v hanbě umučená,
Umučená pro váhavosť naši.
Dřív než skončil Obranovič,
Prudkého bod’ Svojan hřebce,
Za mnou, kdož si nebe váží,
Z něhož pošla Ludomila,
Zvolal; zástup odhodlaný
Na smrť rekův slávonosnou,
Jako moře pobouřené
Na Hrdov za ním se valem hrnul.
Juž se hrad ve chmůře vidí,
Třikrát je zdí ocelovouocelovou,
Dvakrát zlatou obehnán,
Na zděch šklebějí se strašně
Lebky rekův pomořených,
Pod lebkami kruhy pnějí,
Přichystané tuho sevřeť
Světloňovu svatou přízeň,
A Myšleny světlé plémě;
Na zdích kati krvechtiví
V dálce lup si vyhlídají,
Okem dračím zčervenalým,
Svatokrádežné jich ruce
Jízlivě si šavle nabrušujou.
Toť jen ve žlutavém světle kalném
Možno zřeti zdaleka.
Jináč temno jalové a nezáživné
Kolem hradu rozestřeno,
Však to není temno přírozené,
Štít to čarovníka Zácloně,
9
Zástěra to čarodějné Chmůrany,
Jenž si k spolku se Křivdoněm
Nebi zdorně ruky dali.
V tomto temně nedopýrův
Zpotvořené plémě Noceny
Temným šustem motajíc se
Hlídá přístup v povětří;
Na zemi pak Plazoň na stráž
Hady sičné vystavuje,
Padouš ale vlky hladné
Stopu hlídať rozesílá.
Poznali hned vlci hladní
Svojana se blížícího,
Poznali a zradně zaštěkali,
Poznali hned hadi Míromila,
Poznali a zasičeli,
Zhlídli bolně nedopýři
Světloňovu šavli blesknou,
Zahlídli a zakvičeli;
Aj tu celý pobouřil se Hrdov,
Ztěkají se psi v řetězích,
Plným hrdlem katův řehtá
Slota srdcem ocelovým;
Chmůrana masť strojí Zácloňovi,
Jenž jej činí nedotklivým,
Ohni jenom nezabrání.
Pevný Zácloň k bráně letí,
Za ním Hrdoš, Plazoň, Padouš,
Hltoň, Klamoš, Prostan ošálený,
A za nimi kati draví,
Mimo šavle, střelby, kopí dlouhých,
Každý nese oka ze provazův,
10
Okovy a pouta těžké,
A ve věži prostřed hradu,
Pětkrát znovu zahraděné,
Za kusami a tisíci kopí
Křivdoň sebou zlostí hází,
Oči v žáru zakrucuje,
Nebi kleje, peklo zatracené
K obraně zve, až je divo k sluchu.
Zatím otroků prodajná síla
Mosty k bránám přitahuje;
Aj juž drnká kolo tažné,
Závora pod tíží vrzá;
Juž se propasť šklebí přede valem.
Aj tu Chrabroš z jedné stranystrany,
Z druhé strany Směloň hbitý
Napřed skočí před Světloně,
Rohy mostu dostihnuvše
Silnou rukou zpátky mrsknou,
Že při pádu mostu tíže
Zahřměv trnul Hrdov celý;
Odpírají zaslepenci,
By nemohlo vojsko světla
Skočiť v bránu odevřenou.
Aj otroci, lidstva škvrny!
Zahřmí Chrabroš se Svojanem,
Hanba máchať do mrch vašich
Volné meče právohájné,
Darmo roztřískati lebky vaše,
V kterých mozku není;
V louži ve smradlavé
Tuto v hloubce před valemi
Máte psovské duše vyplíť.
11
Než domluvil, tovaryši
Každý bera po desíti,
Ve hloub temnou metali
Křivdoňovy otroky pištící,
Úhrnkem třas jiné honil
Nazpět, blíže, blíže Křivdoňovi;
Juž zeď druhá ocelová
Chrabrošem je dobyta.
Na třetí juž Směloň skočiv
Krutě katy utiskuje,
Cestu klestí Svojanovi,
Za Svojanem všemu vojsku světla;
A na čtvrtém valu zlatém
Hrdoš stoje strašně hledí
Na útěk sluh poplašených,
Zuby skřípá, pěstě tíská,
Z očí se mu dračích jiskří,
Stůjte, kážu, holomkové!
Sic vás hněv můj schvátí;
Zač vás platím, zač vás krmím
Nízká sloto špatnorodá;
Zarážejí slova kruté
K nevolnictví hlůzu zařeknutou;
Prostan slyše hrozbu hrdou,
Zoufale se ku záhubě
Hrne v svaté vojsko světla,
Vrazí na Světloně reka;
Aj co sloužíš zhoubci svému,
Křivdoňovi na Hrdově?
Aj co nečteš v srdci čilém,
Co jest nebe a co peklo?
Takto mluvě Světloň, Prostanovi
12
Srdce, mysel obrací.
Odpusť nevědomky bloudícímu,
Zdychnuv Prostan vzdal se Světloňovi,
Světloň vzdal ho v řady Rovnoslava,
Který jak túr rozdrážděný
Úhrnkem se rozjev na Hrdoše,
Udeřil v něj kopím sáhodlouhým,
Uhnuv Hrdoš, co možnou krutostí
Udeřil po hlavě Rovnoslava,
Až přerazil šavli pádnou,
Až rozkřesav jisker mnoho
Přílbici rozpoltil pevně kutou,
Však na hlavě neuškodil
Rovnoslavu, jenž se schopiv
Za opasem bůvolovým
Kladivo uchytnul hbitě,
Dobrý kámen těžké,
Mrštnou rukou svalovitou
Praštil po Hrdoši, trefil,
Pancéř prohnul, prsa stisknul,
Ve závrati Hrdoš padne,
Zarachotě zbraní kovnou,
Zčernalou krev vychrchlává,
Však přec nevychrchlal duši černou;
„Tu máš,“ Rovnoslav zakřikna
V mrchy kop’ ho husto poházené,
Ve zápalu rozhojněném,
Dál letí jak víchr lítý,
Tam kde Míromil a Ludkaz rvou se.
Míromil juž klesá pod Ludkaze
Rozhouranou palicí,
An zachytnuv Rovnoslav doskočný
13
Ruku napřaženou Ludkazovu,
Levou mocně chrtán škrtí,
Až vypláznuv Ludkaz jazyk,
Jako charpa tváře modří,
Mrzká sebou jak červ podrtěný;
V tom bod’ Míromil mu dýku
Do slabiny levé nezakryté,
Až pod paží ven vyčouhla,
Proud se krve z rány valí,
Jako příval s vrchů příkrých,příkrých
Ve průtrži mračen černých,
Mrští o zem Rovnoslav ním,
Kop’ ho v mrchy husto poházené.
Ve zápalu trojnásobném
Dále letí s Míromilem,
Jak dva orli s výšky modrojasné
Bystrým okem vyhledavše
Nenadálou kořisť dole,
Padnou na ni v okamžení;
Tam kde boj je najlítější,
Na posledním valu zlatém,
Tam se vrhnou rozjitřeni,
A za patou za rekovskou
Horkým proudem krev se lije,
A Morana chladnoruká
Za nimi shrabuje živobytí,
Jako rolník ve úrodném letě
Stébla obilné ve snopy váže,
A z Morany chladné ruky
Neklam doprovádí do temnosti
K Sudičkám a Radamáši.
Jako blesky v lesy černé
14
Takto ti dva hrdinové
Třískají do katův Křivdoňových;
Horem pádem prosté houfy,houfy
Uklouznuvše srážejí se
S valů zlatých do příkopů.
Aj i tamo Chrabroš se potácí,
Směloň ve pochopu nebezpečném
Trmácí se na mydlené půdě zlaté,
Chtivoš Soběnovič, šedá šelma,
Se Hltoněm synem držkovatým
Rekům nohy podrážejí,
Rudy zlaté z praku metajíce;
Stáloš letí hřmotně křiče,
Až po celém hradě, po Hrdově,
Hlas se božný rozelíhal:
Stůjte, stůjte v zmužilosti!
Aj Chrabroši, hájiteli světla,
Aj Směloni netrať sebe! –
A stál Chrabroš, a stál Směloň,
Neb tu chvíli Míroň Obranovič
V starých oudech rozžav plamen,
Rozžav plamen bujarosti,
Na Chtivoše si zaměřiv,
Udeřil ho mlatem ne nadarmo;
Než že Chtivoš se Hltoněm
Pocítivše ruku božné síly,
Zatrnuli ve vnitřnostech,
Zatrnuvše pomátli se,
Pomátnuvše sebe jako srnci
Nastřelení, poplašení
Ze Hrdova po sedm dní, nocí
Utíkali, palovali bez oddechu,
15
Až ve stáně Černouchově
Unavení odpočali. –
Však na hradě, na Hrdově,
Váleno těch sedm dní a nocí,
Váleno nadarmo,
A nadarmo krev se lila,
Nikamo až dosaváde,
Ni vhod nebi ni vhod peklu
Vítěztví se neklonilo,
Sedmkráte den a noc se
Přemahaly, převalily,
Sedmkrát se země otočila,
Sedmkrát se nebe přeměnilo,
A Světloň se,se se Zácloněm
Potýkají bez ustání,
Jeden chce druhého podrtiti,
Podrtiti nepostačí,
Meče své juž polámali,
Kopí své juž roztříštili,
Pancéře své rozmačkali,
Štíty své juž odhodili,
Jeden padne, druhý na něj,
Ten zas vstane, ten zas za ním,
Z obouch krev a pot se lije,
Však přec síla neuchází;
Užasnuti nad tím bojem,
Nad chrabrostí nevídanou,
Nad krutostí nezkušenou,
Stojejí po jedné kati,
Tiše kati Křivdoňovi,
Po druhé stojejí reci,
Tiše reci Míroňovi,
16
Děs jim oudy zdřevěnil,
Stáli, stáli nehnouce se,
Až jim v oči rozšeřené
Nevídaná záře bleskla;
Aj tu jedni hlasem plesným,
Druzí řvali hlasem ďasným,
Až zazněly hory, doly. –
Znamenejte mladí, staří,
Odkud zář neobyčejná,
A proč z jedné hlasy plesné,
Z druhé řvaly hlasy ďasnéďasné,
Až zazněly hory, doly;
Osmou noc juž před úsvitem,
Ještě Světloň se Zácloněm
Zápasili jako lev a tygr
Podle síly a dle zuřivosti,
Semo tamo tahali se,
Tu a jinde tískali se,
Nepodal se ten ni onen.
Aj potajmo přiletěla,
Přiletěla na zlé sani
Nevídaná čarodějna,
Pekelnice Chmurana,
Šeptla v ucho Zácloňovi,
Šeptnouc v srdci Zácloňově
Najlítější ztěk zbudila,
Tak že jedem záhubnějším
Slintal, než má zteklosť sama,
Nadýmal se jako moře,
Když ho sedm vichřic zpění,
A v tom sepnul na Světloně
Jako had se velikánský,
17
Když rok celý hladem mořen
S palmy skřivené tou tíží
Vrhne jako blesk se na lva
Zdorným krokem kol jdoucího,
Na pustině na Libické; –
Pětkrát kolem otočí se
Po žlutavém těle krásném,
Žebry, kosti chřestem lámeláme,
Zuby ostrostí a jedem zhoubné
Zatne v lebku a nespustí,
Lev se vine, hází, kroutí,
A řve řváním žalostivým,
Až ve bázni, v utrnutí
Zvěř umírá pomatená,
A poušť celá otřásá se.
Tak se sepnul na Světloně
Zácloň Chmuranou pobídnut,
Válčil pětkrát větší sílousílou,
Nežli jak boj z prvu začal,
Ve polou Světloně objímaje
Prsa stískal, dech svůj tajil,
Ve oblíčej jedem prskal,
Tak že smysly u Světloně
Počínaly juž míjeti,
Sluch pominul, cit otupěl,
V oku ještě vázla duše,
Ač si bělmem vyvaleným.
Sbírá sílu po všech oudech
Ještě jednou Světloň, chtě se
Vyrvať z drápů Zácloňových;
Však by pěsti ze železaželeza,
By měl rámě ocelové Zácloň
18
A i mrštnosť Černouchovu,
Nemohlby krutěj válčiť;
Tisknul, tisknultisknul, až juž v těle
Světloňově zoužilo se duši,
Ven vysíhá okem velkým,
Aj toť plamen nevídanýnevídaný,
Nepocítěn nížině po zemské,
Nad proud zlata rozhřátého
Sálal oheň z ust Světloně,
Hlava celá v žáru plála,
Toť ta zář neobyčejná byla;
Teskno bylo Zácloňovi,
Býť tak blízký ku zápalu,
Ku zápalu nebeskému,
Umdléval se rozhřívaje,
Juž upouštěl od zlé půtky,
Však juž pozdě teď upouštěl,
Chyt’ se z venku, a ve vnitřku
Zedmulo se zpolíkané
A pohřbené lidstva světlo,
Spojilo se se Světloněm;
Aj tu zmožen Zácloň dlivý
Jako škvarek k zemi padl,
Juž jej Světloň uvolněný,
V něhož zpátky duše couvla,
Rozšlapati pevnou nohou smýšlí,
Však jej kati křikem děsným
Odtrhnuvše ve úprku
Utíkají bez ohledu
Až do stínu Černouchova,
A za nimi zmatek strašný
Strh’ se celém na Hrdově,
19
Po Křivdoni též se Černouch shání,
Po Křivdoni svém schovanci,
Pryč ho nese v černém voze
A ve voze nevídaném,
Sírkovým jen smradem
Odlet divý z hradu zjevil. –
Zavýskalo vojsko světla:
Aj tu Míroň Obranovič,
Aj tu Svojan s Míromilem
Závory u sklepů polámavšepolámavše,
Vězňům svatým pouta rozkrouživše
Ven vyvedou Ludomilu
Zemdlenou a co stín bledou. –
Uzřevši ji vojsko světla,
Padá na tvář v pobožnosti,
Najvřelejší v tiché duši oběť
Bohům svatým zapalujou. –
20