LXXIX. Studánka.

František Matouš Klácel

LXXIX.
Studánka.

Prýští se studánka pode křovím, Jako slza pod obočím černovlasým, A potůčkem teče hovořivým Po vábících smysly lukách; Jako slza teče po barevných lícech Cudné panny lásku skoušící, A to teče k spáse louky, Proto se vždy jasně smějesměje, Jak se směje srdce dobročinné; Slunce, měsíc, hvězdy Rády se v ní shlídají – A když nebe zasmušené Slzy blahodějné vylévá, Studánka si též zakrabí Své čelinko studené; Jak se vypláče nebe, Vyjasní se též čelinko, 57 Vyjasní se očko modré Vývařivé studánky – A když kráva tupocitá Přežvýkavši krásu louky Přiblíží se žížnivá, Podá ji hostinský kalich Stříbrného toku ráda, Jen tu, když hovadským krokem Do prsou ji tlápne citlivých, Nevrle se zakalí, A zabublá rozhorlená, Brzo však se stiší hněv mladický, Zas se modré očko směje, Snad to řecká tam Najada, Nebo slávská dušinka je klidná. 58