Obočí své zakrabivši
Černě shlídá nebe k zemi,
A zahučí Meluzina,
A prach šedý divým kolem
Shání do oblaků z doliny,
Blesk za bleskem rozhárává
Rozmrštěnou oblohu –
Ráz za rázem rozlíhá se
Hromu třesk a rachot,
Po horách a po dolinách
Zaleze se plémě divé zvěře,
A umlkne ptactva štěbot,
Rolník v bázni křižuje se,
A lijavcem hrůzošumným
Nadýmají potoky se;
Nadmuly se, každý proudu rovný,
Šírou struhu a hlubokou
Zapotřebí majícímu.
Však že hráze nevysoké
Skrovné síly jenom meze,
Přelívá se proud nezvyklý
Pyšným valem na palouky,
A palouky žížnivé jej vsávše
Smály se potajmo potěšené, –
A na skále beze strachu
Plným citův božných srdcem,
Stojí se Slávojem Záboj,
Neukryvše se lijavci
A divadlu přírody znešené. –
Oboum proti zlobě v srdce dáno,
Proti šalbě v mysl jasnou;
Umlknuvše dívali se,
Podivem si v duchu dlící
Rozhárali náboženství,
A ku právu chuť netřesnou,
A nezištnou k vlasti lásku,
Až po hlubokomyselném
Slávojovy ruky tisku
Počal Záboj zpěvomilý:
Kyž by oblohou mé srdce bylo,
A má láska svatě rozhorlená
Měla prudkou blesků zásobu,
A můj hlas by hromu hlas byl –
Ah! co bych ve bouřce dobronosné
Blýskal, hřměl a hřměl a blýskal,
Blýskal v srdce mých krajanův,
Tam předsudků pálíval bych roští,
Vymetával šalby trus a zloby,
Hromem v svědomí bych třískal,
By procitlo ze sna hlubokého,
Jehož původ opium pokrytství,
Až by procitlo uleknuté
Kazisvěta svědomí,
A co orel poplašený
Na nížině, na kořisti
Vyletěl by zhůru k nebi
Očistěný genius. –
Kyž by mé slova teď tak řídké,
Jak lijavec do srdcí se lily,
Zvodnily citův mladých řečiště,
By se přelívalo,
K úrodě se přelívalo,
Na mládenčí snáhy půdě mělké. –
Ah! to pohled, jímž okřívá nebe,
Mládež ve všech oudech bujará
A rozumná v bujné hlavě,
V srdci rozvlněná citem svatým
K blahodějným, slávonosným
Ke skutkům to ku slovanským; –
Ah že hlas můj není hromem,
Žeť má láska blesku nemá,
Zpěv můj jenom kapka vlažná
A ne příval s nebe se hrnoucí!