LXXXIII.
Šemík.
Šumí lípa šumem na polou rozumným,
Jak by chtěl se větr zdvihnouť,
Jak by sama chtěla větr zrodiť. –
Pod ní sedí čelem zakrabeným
Slovan, to dle tváře a dle zdechu, –
Z oka tajená se slza prýští,
Nestejně mu v prsách srdce tluče; –
Brzo z mála zachvátěno litostí,
Brzo hřmotně, kdy smělejší
Krev ve žílách honí úmysl. –
Aj lidičky znamenejte dobří,
Proč pod lípou žal šumící
Sedí statný muž, hledící,
Jak podzimní ráno hledí. –
Jest to jezdec svržen s koněkoně,
A to s koně se Šemíka;
69
Vychován však kůň ten není
Na pozemských pustinách neb v chlívě –
Ale brat je Pegaza řeckého,
Jenž nadzemským krmen chlebem,
Též nevšední prudkosť má a oheň,
Dlážděné on nenávidí cesty,
Ale hornatou se bere dráhou,
Neptá se sloupů a ruk malovaných,
Dalekoli na najbližší hospodu,
Však cíl v oku maje bystrém:
„Pane drž se“se,“ zavolá na jezdce,
A s ním spěje věrný k spáse,
Nedbaje na hradby, na příkopy,
A na hloubku proudů šírotokých. –
Kde letí, povětří stíská,
Větr stíská srdce zas diváků,
Že jich touha pojme směloletu,
Zrak že k cíli obrácejí;
Však kde pevným kopytem zadupne,
Zem se v okolí otřásá,
Pobouří se obloha a na čas
Blesky – hromy – lijavec, pak
Ticho – modro – úroda. –
Zazní hlahol trub a kotlův,
Ověnčen sestoupí jezdec,
Nový si zasedne v sedlo,
Horymíra následovník,
Však ne každý stejným štěstím;
„Pane drž se“se,“ řičí Šemík,
Na každého jezdce řičí,
Však mnohý vypadne ze třmen,
Padnuv přijde ke úrazu;
70
Ach! a Šemík dále letí,
Dále letí dráhou věčnou;
Toť, co jezdec čelo krabí,
A co hledí jak podzimní ráno
Pod košaté lípy šumem;
Smělonohý Šemík nevyzpytný
Po druhé si hurtem lítá straně,
Z které nám nesvítí slunce. –
Aj kdy otočen se vrátí?
A kdy tobě výskavému
„Pane drž se“ poznovu zařičí?
71