JITRO NA MOŘI.
Jen tichý byl naší lodi ruch
jak pluhu, když měkkotu oře,
a modrý byl oblak, modrý vzduch,
a modré tak bylo moře.
Jak modré by jasné hedbáví
to šustilo na ňadrech ženy,
a kouzelný přísvit modravý
se rozlíval po chumlech pěny.
A na plachtách člunů hrál modrý jas,
na racků se stínil zádech,
i ten tvůj, duše má, tmavý vlas
měl měkký modravý nádech.
My modré se dívali do dáli
a zase s úsměvem v sebe,
a modré nám myšlenky kývaly
jak dálky, jak moře, jak nebe.
Nám bylo tak jako v pohádce,
jež přestává pohádkou býti
12
a jedenkrát, byť jen na krátce,
nám zasvitla v šedivé žití.
A pohádky dávno konec jest,
jen mraky mi do oken hledí,
mží od rána do noci v kolej cest,
vše pokryto zavlhlou šedí.
A přece mi zas jak tenkráte,
a hlava jak spita se točí,
kdyžkdyž, dítě mé, u moře počaté,
v tvé modré pohlédnu oči...
13