CESTOU PODLE MOŘE.
V PRAZE.
NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE.
TISKEM Dra ED. GRÉGRA.
[3]
PAMÁTCE MÉ BÁBY
POSVĚCENO.
A. K.
[5]
CESTOU PODLE MOŘE.
Jdem podle moře měkkým pískem
tu v záři a tu ve stínu,
ve výši mnohým nad skaliskem,
ve vůni mladých vavřínů.
Nad námi nebe jako ocel,
a moře šíré pod námi,
je každý van jak teplý pocel
a zní jak harfy strunami.
Ze zahrad růže voní ještě,
na plotech kvetou mučenky,
a révového listí deště
soch bílých kryjou výklenky.
Tu tam, jak štětec když ji vnese,
jak když ji v modro přibije,
ční cypřiš, ostře rýsuje se
jich dlouhá, oblá linie.
A moře zpívá... Skráň se chýlí,
a duch můj letí do bájí,
[7]
co v skaliskách to zní, jak víly
když moři plesem tleskají.
Má láska zatím nahýbá se
v hloub přes železné zábradlí,
a nebe, moře, slunce v kráse
se jejích očí zrcadlí.
A vln když výše stříknou pěny
až k cesty naší úpatí,
jak šelmy, zrakem ochočeny,
když nohy jdou jí lízati.
8
HNĚV MOŘE.
Kdo urazil, kdo pohaněl
tvůj, moře, majestát?
Kdo s pohrdou tě měřit chtěl,
kdo rušiti tvůj řád,
že vážno dřív a veselo
a plno veleby,
jsi šelmou náhle vzkypělo,
jež zuby rozšklebí?
Zda vládce v pýše nehodné
ti ve tvář slinu vmet,
či pirát, moře svobodné,
jal do pout, plných běd,
zde ve tvé říši člověka,
či plavec skolil snad
ti racka, bouř jejž neleká,
že v krvi do vln pad?
Ó, třes se nyní, chvěj se, chvěj,
kdo’s moře vznítil hněv,
jak zmítá se vždy divočej,
až v těle tuhne krev!
9
Ta každá vlna jeden šum,
jak tknout když chce se hvězd,
jak zvedala by k oblakům
se hněvně bílá pěst.
Co člověk tu, co bídný vrak?
Je schvátí vln těch šleh,
je zvedá vzhůru z pěny v mrak,
na skalný metá břeh,
je strhne v hloub sta rameny,
kde mizí beze stop
v ten tajemný, v ten ztracený,
v ten mlčenlivý hrob.
A hluk a třesk a hlahol vln
a jejich řev a ráz
se pojí v bouři, hrůzy pln,
na slavný moře hlas,
jenž hřímá stále víc a víc
v ten lidský pych a lup,
jak když to zvučí statisíc
a statisíce trub:
„Já moře, které od věků
zřím v lidstva boj a svár,
vždy rádo dávám člověku
svých hlubin skvoucí dar,
své perly i své korály,
jej volně nechám plout,
jen krví když mi nezkalí
můj čistý svatý proud!
10
Nechť zve se pánem nade vším,
co pevná živí zem,
zde jako pták jen hostem mým,
já život přeju všem
a nesvolím, jak samotné
jsem nestrpělo pout,
by v pýše někdo v říši mé
směl pouta jiným kout!“
11
JITRO NA MOŘI.
Jen tichý byl naší lodi ruch
jak pluhu, když měkkotu oře,
a modrý byl oblak, modrý vzduch,
a modré tak bylo moře.
Jak modré by jasné hedbáví
to šustilo na ňadrech ženy,
a kouzelný přísvit modravý
se rozlíval po chumlech pěny.
A na plachtách člunů hrál modrý jas,
na racků se stínil zádech,
i ten tvůj, duše má, tmavý vlas
měl měkký modravý nádech.
My modré se dívali do dáli
a zase s úsměvem v sebe,
a modré nám myšlenky kývaly
jak dálky, jak moře, jak nebe.
Nám bylo tak jako v pohádce,
jež přestává pohádkou býti
12
a jedenkrát, byť jen na krátce,
nám zasvitla v šedivé žití.
A pohádky dávno konec jest,
jen mraky mi do oken hledí,
mží od rána do noci v kolej cest,
vše pokryto zavlhlou šedí.
A přece mi zas jak tenkráte,
a hlava jak spita se točí,
kdyžkdyž, dítě mé, u moře počaté,
v tvé modré pohlédnu oči...
13
OBRAZ.
Ve starý chrám Maria Novella
ve Florencii vešel nábožně
jsem před lety, neb chvěla pohnutím
se duše moje, spatřit toužící
ten slavný obraz, v kterém Cimabue
svou božskou vysnil nebes královnu,
madonnu sladkou. Hlavou táhl mi
jak ve vidění průvod mnohohlavý,
jenž v středu svém z mistrovy dílny nesl
ten zázrak umění, co zvony zněly
a zvuky trub vším městem hlaholily;
na berlách, mitrách zlato blýskalo,
a korouhví se celý hýbal les
ve vánku jitřním, který roznášel
kol vůni květů, jež tu na sta dívek
ve skvoucích řízách v cestu sypalo.
Obláčky modré vonných kadidel
se vznášely v jas nebe, nesouce
na křídlech lehkých plesné hymny davů
a modlitby a díky, Bůh, jenž všecko může,
že požehnal té práci mistrově
a v jeho duši dal se zroditi
té krásné vidině...
14
Já v chrám jsem vešel
a našel obraz v lodi zášeří.
Zde v přítmí kaple visel obraz ten,
ten slavný obraz, nad nímž Florencie
kdys jásala a pěla – opuštěn
a nevšímán, a v začernalé malbě
jsem v šeru sotva tvář moh’ rozeznat,
a cos jak stud a jako sklamání
mi duší šlo...
A já se zamyslil
nad slávou, davů potleskem a chválou,
nad fanfárami trub a kotlů hřměním,
jak vše to nic, jak vše to míň,míň než vonný
ten oblak dýmu, který vznášel se
kdys nad tím obrazem, když průvod slavný
jej do chrámu nes’ z dílny mistrovy,
míň než ten pablesk, který zatřpytil
se na mitrách a berlách v průvodu
a uhasl. V mé duši pravil hlas:
Tak přejde vše, jen dílo zůstane,
tak, jaké bylo, lepší ne, ni horší,
však dílo samo, bez ozdob a cet,
jež krášlily je, jako bez skvrn bláta,
jímž poházeno zlobou! Tak jsem myslil,
a zdálo se mi, že by otrávila
as hořkost duši mistra, kdyby zřel
květ těch, kdož přišli po něm, a jak zde
je obraz jeho v přítmí zapomněn.
Tu pojednou mi bylo, světlý stín
jak byl by stanul u mne, s obrazu
15
jak byl by shoup se (v mistrů dílech vždy
spí jejich duch přec!) a mně zašeptal:
Jak bláhový jsi, mladý cizinče!
Má každý duch svou dobu a svůj květ,
pak uvadne. Svět dál jde, hloub a výš,
jde přes tebe, však ne, by zdrtil tě,
leč aby, opřen o tebe, výš stoupal,
a věř, to jistě velký nebyl duch,
kdo závistí svou duši otrávil
před dílem jiných. Kdo byl stupeň, schod,
přes který lidstvo k hvězdným metám šlo,
ten zachvívá se tichou rozkoší,
když dávno znikl skvělý průvod slávy,
jak struna harfy, kdy již opustil
ji dotek ruky...
Zmizel světlý stín,
a mně se zdálo, slavná madonna
že s obrazu se klidně usmívá...
16
V SKALNÍM CHRÁMĚ U KOSTELA S. S. NAZARO E CELSO.
(Verona.)
V tiché čtvrti, Adiže kde již není
slyšet hukot, zpěněných vírů ševel,
šel jsem vzhůru přes rumy, zkvetlé býlí
k skalnímu chrámu.
Sluj to byla, přisekli dlátem stěny,
na zdí běli vykouzlil štětec malby,
Krista, svaté s naivní něhou starých
neznámých mistrů.
Oltář jeden kamenný, prostý ozdob
k jedné stěně přistaven prostřed sluje,
a již tichý zbudován asyl bohu
míru a lásky.
Z všeho zbyl jen oltáře prostý kámen,
tu tam kresby vybledlé barva svítí,
v prázdný chrám teď malým se dívá oknem
azur a slunce.
Ale dosud – v pohnutí chví se duše –
jak bych slyšel stlumených hlasů echa,
vážných zpěvů, modliteb tiché vlny
zníti tu táhlé.
17
A tím vroucněj jak bych tě slyšel volat,
Kriste prvních věřících prostých duší,
čím víc vpadá z arény blízké hyen,
lačných lvů řvaní.
Bože lásky, jehož jsem marně hledal
v chrámu slávě, v brokátech, třpytu zlata,
v oken malbě peřesté, v řezeb spleti:
tuším tě blízko!
Tuším blízkost tvoji tu v prázdném chrámě,
a ty sám díš: Ornátů méně drahých,
méně lustrů, zamžených perel v berlách,
více však lásky!
A já dojat, hluboko skláním hlavu,
cítím sílu jedinou v tom: se oddat,
ať jižjiž, jak chcešchceš, jmenuješ svého boha,
celou však duší.
Ať již Lásku postavil’s na svůj oltář
nebo v tuchách Myšlenku na něm týčíš,
každou krůpěj posvětit svého srdce
idolům věčným!
Pak již ze snů posvátných, sladké dumy
sotva tebe vytrhnou více řevy
lvů a hyen, nežli když moucha kolem
zabzučí tiše.
18
BENÁTSKÁ CAUSERIE.
Zas po letech dech jihu cítím,
jak v město staré pohádky
zas v náručí se vaše řítím,
ó Benátky!
A piju vzduch jak vonné víno,
co líce nořím v teplý van,
jak pil jej kdysi Aretino
i Tizian.
Jsem jako ptáče od severu,
když v hnízdo své se navrací,
jež přistavělo k zvonic šeru
a k paláci.
Tu den jak sen mi prchá svěží
a jako chvíle mizí mi,
nechť bijí v zvon na staré věži
dva olbřími.
Zrak usmívá se, těká, stoupá
a modrem nebes plápolá,
co duše v snů se moři houpá
jak gondola.
19
A v srdce cit mi bije hravý
jak vlny v schodišť ovrubu,
co myšlenek kol mojí hlavy
jak holubů.
*
Ó, dítě moje, zvedni líce
a nehleď smutně v příští dny,
náš život pestré mosaice
buď podobný!
Nechť osud zryje čelo vráskou,
přec jako starý obraz ten
kol vyplněn buď celý láskou
a vyzlacen!
Chcem prchnout z víru zla a zrady,
jenž tolik tebe uleká,
a slyšet moře hřmít jak tady
jen z daleka.
O, slyš je šumět s větru dechem,
jenž z růžových pil kalichů,
a usni s ptačí písně echem
tak potichu.
Ten slavík, jenž tká sladké věty,
skryt v přitmělý keř myrtový,
co nedořekly moje rety,
ti dopoví.
20
V sny lehké, smavé skolébána,
nech lunu hrát si na čele,
co uzříš v snách, ať Tiziana
jsou andělé!
*
U okna ssaji zahrad vůně
a zřím, jak vlny tančíce,
s lamp hrají světly na laguně
a měsíce.
V tom cos kol s tenkým bzukem letí,
a hrot již cítím bolný tak,
ha, komár! a již druhý, třetí,
a celý mrak.
Zvuk protivný! To jdou se pásti
tu na mně, v snách jak sedím tich,
a mně je, tklivý pozdrav z vlasti
jak cítil bych.
Ó, přátelé mí na severu,
vy v husích nožek znamínku,
dík za ten pozdrav milý věru
i vzpomínku!
Leč já jsem vesel dnes jak dože,
jenž zasnoubil se s mořem svým,
a síň svou, nežli půjdu v lože,
si vykouřím.
21
A posléz – komu sny se sběhly
až od hvězd zlatých klenutí,
rád komáří už snese jehly
a štípnutí.
*
Je rozkoš skočit do vln sněhu,
když moře pěna stříbrná,
a v snách zřít, jak hřměl podle břehu
oř Byrona.
Zřít na vln spor a hru a válku
a v hebkém písku docela
mít sen, žes viděl mizet v dálku
loď Othela.
A když pak soumrak modrý kvačí
a piazetta ve stínu,
naslouchat hudbě z Pagliacci,
jíst zmrzlinu.
Ó, co tu očí střely metá,
ký osmahlých žen čar a vděk!
zde přisnil bych v Ráj Tintoretta
pár hlaviček.
A měsíc svítí, jak když sněží –
co hodin chvat, co spaní mi?
Nechť bijí v zvon na staré věži
dva olbřími!
22
Zas po letech dech jihu cítím,
jak v město staré pohádky
zas v náručí se vaše řítím,
ó, Benátky!
23
MOŘE ČASTO SLYŠÍM...
Moře často slyším ve svých snách
šumět bouřně a zas jako v hrách.
Voláš na mě, moře? Nevolej!
Sám bych přilét, skočil ve vln rej.
Sám bych přilét, ale nemohu,
žena, dítě – první po Bohu.
Jen co pár brázd ještě přeorám,
rozběhnu se zase ku horám.
Jednu ženě, druhou dítěti,
po třetí chci k tobě letěti.
A jestli mě sklátí dříve tíž,
ty mi z dálky ještě zašumíš.
Zašumíš mi, jak bych u vln stál,
o volnosti, jíž jsem nepoznal!
24
GIARDINO GIUSTI.
(VeronaVerona.)
Jak Ticho samo, na ústech prst, stálo
by u kované, staré, těžké mříže,
jak do chrámu jdu tiše, bych jen málo
klid svatý rušil, který hlas mi víže.
A vavřínů zřím, myrt i azal houští
a antických soch svítit jimi zdobu,
zde akant pne se, tam se břečťan spouští,
a na všem sen a klid a chladno hrobu.
A v středu parku – úžas duši chytá –
jak chodbou zřel bych hloubky jeho ve klín,
cypřiší alej dlouhá, obrovitá,
tak smutná, jak ji maluje jen Böcklin.
Jich staleté jsou kmeny plny dumy,
a tu tam kryty břečťanem a mechem
a ční tak vážně a tak tiše šumí,
jak chvěly by se utlumeným vzdechem.
Ó, je mi, schody kamenné a staré,
jež na aleje konci k výši vedou,
25
jak jít když musí k tiši hrobky charé,
kde mrtvých stín na mlhu splývá šedou.
Jak ve svých vlasech květy asfodelů,
v své tváři mír a hlubé oko v snění,
chlad sarkofagu tisknouc k svému čelu,
by sedělo tam tiché Zapomnění.
Ó, Zapomnění sladké, aspoň chvíli
nech svých mě květů těžkou vůni ssáti,
zde ve tvém tichu, jež svá křídla chýlí,
bych věčný sen svůj jedenkrát chtěl spáti!
Za alejí tou staletou a tmavou
krov cítit svěží břečťanové střechy
a neslyšet v snách víc, než nad mou hlavou,hlavou
jak cypřiší těch stráž se volá vzdechy.
26
OBLAKA.
Hle, táhnou oblaka bílá
ve výši nad zemí,
ne, plachty to tajemných lodí
jsou s mrtvých dušemi.
Zkad jedou a kam spějí
a kde se zastaví,
a neslyšné zda k nám nesou
se jejich pozdravy?
Tak tiše plynou, tak tiše,
v sluch život hlučí mi,
že skorem až lítostivě
se dívám za nimi...
27
PAMÁTCE MÉ BÁBY.
I.
Tak, jak jsi žila, odešla jsi, tiše,
Tak, jak jsi žila, odešla jsi, tiše,
a svatý mír jen zářil s tvojí líce,
jak na oltáře větrem, který dýše,
by shasla bílá svíce.
„Za týden zemru“,zemru,“ řekla’s tichým hlasem
a pak už jen jsi modlila se stále
a s mrtvým dědem hovořila časem,
jenž zval tě v šeré dále.
Zpol ve snách s dětmi mluvila’s a vnuky,
jak stáli by ti lože u pelesti,
těm radila jsi pevně snášet muky,
těm žehnala jsi k štěstí.
A týden přešel – zdřímnula jsi v snění,
a svatý mír jen zářil s tvojí líce,
a sen tvůj sladký neměl probuzení.
Kdo moh’ by přát si více?
28
II.
U dcer mohla žít i synů,
U dcer mohla žít i synů,
ale ovšem za horama.
„Však už ztěžka nohy šinu!“
Zůstala v svém městě sama.
Jedna jizba – celým světem.
„Ale k stáru – jaké poutě!“
„Vzpomínek tu – řekla dětem –
na děda dost v každém koutě.“
Tiché město – jak by spalo
pod příkrovem věčné zimy.
„Bohatství tu arci málo,
jsem tu však jak mezi svými.“
„Nechte mě, kde v strasti, blahu
žila jsem svůj život celý!“
– Všude zvykneš! – „Však zde sáhů
od děda jen pár mě dělí!“
29
III.
Vlas měla jenom málo šedý,
Vlas měla jenom málo šedý,
však kalit se jí počal zrak,
my báli se, že naposledy
jej zastře ještě noci mrak.
Však Bůh, jejž milovala vezdy,
jí odňal kalich hořkých chvil,
a nežli zhasly očí hvězdy,
je ve snách měkce zatlačil.
30
IV.
Bezmála stará devadesát let,
Bezmála stará devadesát let,
má bába znala život, znala svět,
líc svadlou měla jako žlutý list,
však uměla vždy dobře v srdcích číst.
Ji neoklamal lehký žert a smích,
hned poznala, co schází, na očích,
a našla-li kde v srdci bolný cit,
vše chtěla smírem, láskou vyléčit.
Jí lehko bylo řešit každý spor,
ji nezastrašil požár ani mor,
vždy řekla jenom: Co chce Bůh, se staňstaň!
však ihned k dílu zvedla první dlaň.
A tolik smutku zřela, tolik ran
a bídy, žalu jako v poli vran,
o vrásku víc snad bylo po zlých dnech,
však úsměv vždy na jejích zůstal rtech.
A tak šla spat. A pravdou-li, že zlý
v svém loži horkém nepokojně spí
a dobře spí jen, kdo vin nemá, ztrát,
jak sladce, pevně ona musí spát!
31
V.
Co dobrého jsi vykonala v žití,
Co dobrého jsi vykonala v žití,
to není v knihách, ale v srdcích psáno;
o vlídných hvězdách, které v noci svítí,
již neví smavé ráno.
Však Bůh-li změní v plné růže rudé
ty trny, jež jsi jiným sňala v hoři,
na prahu ráje zdáti se ti bude,
že vidíš vzcházet zoři.
A jestli slzy, pod tvou rukou schnouce,
se neztratily: mezi květů listy
z nich potok najdeš na rajské tam louce,
tak stříbrný a čistý.
A poslední až ráje projdeš branou
a zavzní harf ti hudba plná těchy,
pak zvíš, že ty, jež utlumila’s, vanou
v jich struny bídných vzdechy.
32
VI.
Jak o šlechtě jen padlo slovo prvé,
Jak o šlechtě jen padlo slovo prvé,
vždy tvrdila, že ze šlechtické krve.
A zpola vážně, zpola zase v žertu
báj rodokmenu plynula jí se rtů.
Nu, buď jak buď – vždy jemná, nikdy tvrdá,
tak usměvavá a zas vážně hrdá,
cos vzácného v svém celém měla zjevu
od chůze přímé vždy až do úsměvu,
že portrét její – sníh na vpadlém spánku –
by viset dobře moh’ na starém zámku.
Však ve svém znaku nesla do skonání:
ctné vrásky v tváři, práce mozol v dlani.
33
VII.
Má bába měla herbář
Má bába měla herbář
a znala mnohý květ
pro mnohou těla ránu,
pro mnoho lidských běd.
A přec i její srdce
těch bolů stihlo dost,
pro něž květ žádný v lese
ni v sadě nevyrost.
Ó, babičko má zlatá,
teď víš, co stiší žel,
co trháš na rajské louce
si hvězdný asfodel.
Mé děti – šeptáš jistě –
jen pojďte v bezpečí,
já konečně květ našla,
jenž všecko vyléčí!
34
VIII.
Ty zkazky rodného kraje,
Ty zkazky rodného kraje,
jak slýchala’s je od matky,
ty’s vyprávět znala i báje
a staré pohádky.
A teď už ležíš v truhle
s tím chladem kamene,
a rty tvé němé, stuhlé
jsou navždy zamčené.
Nám dál tu žíti drama,
a jak tak léta jdou,
ty nebudeš nám sama
nic nežli pohádkou.
Však pohádkou tak živou
při krbu zášeří,
že uzříme duší snivou
tě vcházet do dveří.
Že ji, než přijde spaní,
chtít děti budou slyšeti,
o dobré, bílé paní
by zdálo se jim v zápětí.
35
IX.
Bába moje v rakvi dřímá, dítě na kolébce.
Bába moje v rakvi dřímá, dítě na kolébce.
Myšlenky se divné honí v těžké mojí lebce.
Smrt a život, vznik a konec – protivné dva póly!
Ret by chtěl se pousmívat, ale srdce bolí.
Oba tiše, tiše dřímou – bába s vpadlou hrudí,
a mé dítě za hodinu zardělé se zbudí.
Co tu lépe? Usnout navždy? Probudit se zase?
Kam jde duše mrtvých – spících v tichém snění čase?
V peřinkách svých sněhobílých spi, mé dítě zlaté,
prabába tě nehýčkala ani jedenkráte.
Ale jestli nyní v spánku duše tvoje bílá
tam, zkad přišla, na mžik zpátky křídlem zakroužila:
na pěšinách jiných světů, při nichž hvězdy zkvetly,
zulíbá tě, jak tě potká, prabáby stín světlý!
36
X.
Děd zbuzen v tichu hluše
Děd zbuzen v tichu hluše
as řekne z vesela:
„Ty’s se mi, milá duše,
tam trochu zdržela.“
– Nu, odpusť mi už, milý,
jak Bůh chtěl na nebi,
mne ještě bylo chvíli
tam v světě potřebí.
Však víš a říkal’s o mně
to v slední svoje dni,
já chodila jsem v domě
vždy spat až poslední.
„Hned řek jsem, že se bavíš“–bavíš,“–
děd škádlivě – „nu s kým?“ –
„Že léta jsou to – pravíš?
Mně, jak bych teď byl zdřím.“
37
XI.
Mirovické zvony, jak jsi život celý
Mirovické zvony, jak jsi život celý
slýchala je zníti, naposled ti zněly,
hlahol jich tak smutný, žalný tak a vážný,
jak by to byl odlét města anděl strážný.
Za sta lidských srdcí, když tě nesli k rovu,
chvěla se a v pláči lkala srdce zvonů,
mnoho let a mnoho táhlo do jich výše,
jak ti chudí, bídní žehnávali tiše.
A teď vyprávěly zvony o tvé duši,
jak jsi snímat znala vše, co v žití kruší,
o tvé lásce k lidem, za niž vděku málo.
Ani list se nehnul. Nebe poslouchalo.
V dáli byl jsem, v dáli, ač mi srdce mřelo,
nemohl jsem zlíbat chladné tvoje čelo,
ale v snách jsem slyšel jasně v dobu onu
smutný, velký pláč ten Mirovických zvonů.
38
XII.
Zas v městě rodném volným krokem jdu,
Zas v městě rodném volným krokem jdu,
a vše jak dřív tu stojí, žije stejně,
jen nová střecha září tam a tu
a nová tvář snad v malých dětí hejně.
Leč pro mne vše tu cizí, rodný dům
i lidi míjím, a můj kročej měří,
nevšímán nikým, ruše klid jen psům,
tam v alej stinnou do hřbitovních dveří.
Má bábo zlatá, marně vlhký hled
již hledá tě tu, po tobě se točí,
zde v novém hrobě, kde spí dávno děd,
jsou zasypány tvoje dobré oči!
Tvé dobré oči, jež jsem měl tak rád,
tvá zlatá ústa pevně uzamčena –
slyšíš mě, slyšíš? ještě jedenkrát
se prolom mi ta slabá hlíny stěna!
Nic. Nikde zvuku. Mladý kaštan jen
se chví, jak větru vlny v listí sáhly,
a bába má spí tvrdý, tvrdý sen,
jak spí jen ti, kdo po spánku již práhli.
39
A teď, jak přišel’s bez pozdravu, jít
bez „s bohem!“ zase, ač tvůj krok tu vázne,
v svém srdci smutný, nevýslovný cit,
že kol vše chladné, cizí tak a prázdné...
40
XIII.
Ó, nebude dům starý opuštěný,
Ó, nebude dům starý opuštěný,
kde žila jsi svůj celý dlouhý věk,
dál hlídati ty milé budeš stěny,
je láskou hřát jak slunný paprsek.
Až přijde jaro, duše tvá se vrátí
jak vzpomínka, jak píseň beze slov,
jak ptáče družné bude oblétati
ty milé koutky a ten známý krov.
Tam pod ním budou cizí srdce bíti,
a z oken cizí hledět bude líc,
a přec tu zbudou ze starého žití
sny, touhy kdes, a ty je přijdeš stříc!
Ó, vlašťovky mi chraňte v rodném domě,
nechť asyl jejich jistý je a tich,
až v stará hnízda navrátí se skromně –
mé báby duše bude jednou z nich!
41
DUBNOVÁ VZPOMÍNKA.
Že člověk umřít nemůže, když čeká,
vždy slýchal jsem. Sám ještě mladý hoch,
jsem musil jednou z domu do daleka,
co každou chvíli otec skonat moh,
neb těžký neduh uvrhl jej v lože.
To byla cesta tehdy, milý Bože!
Za dva dni zpět jsem. „Otec?“ – „Od včíra
již bez smyslů je, mře a umíráumírá,
a nemůž skonat.“ Všichni kolem stáli,
má matka, bratří, sestry – zápas stálý.
Jen já jsem scházel. Potichu jsem vstoup.
Tu otec oči zvrácené již v sloup
zas pootevřel, hlavu sklonil trochu
a vzdych a zhasl. „Čekal na tě, hochu!“
má matka řekla, vypuknuvši v pláč.
Hle, jaká síla duše, která radš
dál trpí, zkouší, než by odletěla
bez rozloučení z chladnoucího těla.
Ó, tenkrát zřel jsem, smrt jak hlavu sklání,
jak silnější je nad ni milování.
42
PŘI ZÁPADU.
Červánkem kraj se uzardívá celý,
van táhne stromy, plný pochladu –
ó, zadrž lásky upomínky, lze-li,
při snivém západu!
Jak žluté listí slétnou k tobě hbitě
a blýsknou rosou z květů nadšeně,
jak pavučiny jemné obtočí tě
ta pouta jeseně.
A promluví ze zvonů starých kovu
a ze kalichů zvonků vyletí,
tě vůní spijí, stínem vplíží znovu
se v duše objetí.
Pak uslyšíš na trávě kroky známé
a postavy zas drahé spatříš vděk,
jak čekající v sadu v tváři láme
se mroucí červánek.
Leč vše to snem jen bude, sledním bleskem,
kdy slunce šlehne v chladnou zahradu,
a tobě bude chtít se umřít steskem
při snivém západu...
43
DOBROU NOC.
Tys chodívala, dítě, k mému loži
a dobrou noc mi vždycky přávala’s,
když dívaly se hvězdy na svět boží,
v košilce bílé, bosa, volný vlas.
Dnes marně čekal bych, že přijdeš ke mně,
dnes k tvému lůžku musím jíti sám,
a ty v něm ležíš, usmíváš se jemně,
a květiny a svíčky jsou mu rám.
A ty v něm ležíš, jako z vosku líci,
na čílko padá žlutý tobě svit;
ach, co jen tobě naposledy říci,
když musíme se spolu rozloučit.
Den plál, den shas’ – co zmůže povzdech lidský?
a spat jsi šla, jak větší chtěla moc –
tys k mému loži chodívala vždycky,
nuž, dítě, spi, dnes tobě: Dobrou noc!
44
NA BUDČI.
Památce B. D. P.
Budečský starý kostelík
dívá se na mě s výše,
na dávných časů děj a znik
vzpomíná asi tiše.
Vzpomínek živých sterý řad
vtáhl mu pod klenutí,
dumá, a mne též vzpomínat
cestou to pod ním nutí.
Ne na Přemysla, Libuši,
na srdce jedno svěží,
které již také nebuší,
na Budči v zemi leží.
Veselá ještě před krátkem,
poklid na snědém čele,
dřímá tam dcerka s děťátkem
starého učitele.
45
Pod Budčí starý učitel
do prázdné zírá stěny,
je jak ta Budeč nyní, žel,
smuten a opuštěný.
Mnohé až do dnes učíval
a teď tu sám se učí
překonat, přenést velký žal
se starou, smutnou Budčí.
Zacházím. Starý kostelík
ještě mi kyne z dáli,
jako by sliboval pro vše lík,
pro vše, co rve a pálí...
46
BÖCKLIN.
Smrt, kterou vždy tušil za sebou,
dohrála na skřípkách píseň svou,
a houslí těch jejích vzlyky a skřeky
teď tály v tón měkký.
I zamknul své oči. Slyšel v snách,
jak hudby té ozvuk zněl a táh’,
pln smíru a něhy, smutku a shody,
ne, šum to jen vody...
Ta tmavá a tichá jako sen,
jen stříbřila skály krajkou pěn,
a skály ty v žlutém přísvitu stály,
jak plynul k nim z dáli.
A jak se k nim blížil jeho člun,
tu zaplály hrobky, plné run,
a cypřiše – zeleň jejich se tměla –
svá sklonily čela.
TakTak, jak jej kdys viděl, tuchy pln,
vstříc kynul mu ostrov mrtvých z vln,
a slyšel, jak voda mrtvá jej nesla,
šum, šplíchání vesla...
47
Teď přistál a divnou vůni vdech’,
a cypřiší zavzněl hlubý vzdech,
a celý ten ostrov po stínu drahém
se rozechvěl blahem.
V své hloubi se zachvěl, odtrh’ v ráz
se ode dna moře – hromu hlas –
a ostrov již tiše, skály a sluje,
dál pluje a pluje.
A pluje vždy dále, jasem, tmou,
jej rybáci zří, když lovit jdou,
jej snílkové zří všech pásů a zemí,
jak táhne kol němý.
A pluje vždy dále, věčný stín,
se do šera ztrácí, v mlhy klín,
a od věku k věku s červánkem, zoří
se nad vlny noří...
48
VZPOMÍNKA VÁNOČNÍ.
– In memoriam A. Š. –
Již v třídách stála stromků zeleň vonná,
již skládala své dárky, nechť si stoná,
a hádala, co dostane as ona.
Již vánoční kdes píseň tklivá zněla,
tu kdosi dotknul jejího se čela –
a o štědrý den právě pohřeb měla.
A vánoční když stromky rozsvěceli,
již dřímala v svém hrobě v sněhu běli,
již měla v duši po svůj život celý.
Jí hvězdy jenom plály nocí tmavou,
a nad tou spící mladou její hlavou
se zvonů echa nesla hudbou smavou.
A přec, kdo hlíny hrstku na ni hodil,
ten cítil, v den, kdy spasitel se zrodil,
že největší dar – mír – jí padl v podíl.
49
Zas vánoční kdes písně znějí známé,
zas světlo hvězd se v čerstvém sněhu láme,
jak v ten den vždy, zas na ni vzpomínáme.
Na bílou duši, z těch, jež mrazy zebou,
již andělé, když hvězdnou pod velebou
Mír lidem! pěli, vzali zpátky s sebou...
50
Z ULICE.
Kol nožířova krámku
se často ubírám,
je úzký tak a malý
a šerý jeho krám.
Však na kočárku dítě
tam vždycky sedět zřím,
má živá, krásná očka –
je v stejném věku s mým.
Muž brousí svoje nože
a vždy se usměje,
když ke kočárku vzhlédne,
kde jeho naděje.
Dnes šel jsem zas tu kolem
a zachvěl se a lek’:
v tom malém krámku scházel
ten dětský kočárek.
U práce seděl nožíř
už jistě od rána,
líc jeho se mně zdála
být bolem strhána.
51
Snad, Bože... S mým věk stejný...
Vše na vlásku tkví, žel –
mně nůž váš nejostřejší,
nožíři, v prsa vjel!
52
CESTOU.
Lesy šel jsem, mladé listí
buků pělo nade mnou,
a já šel a počal přísti
hudbu písně tajemnou.
Cesty pás jsem ztratil přímý,
v suchý list vstoup’ prohnilý,
znělo to, jak se živými
by to mrtví mluvili.
Bylo mi, jak když se klade
chladná dlaň mi na čelo,
a to listí zmlklo mladé,
jen se všecko zachvělo...
53
NĚKOLIK PÍSNÍ Z PRÁCE.
I.
VY MOHUTNÉ STROJE...
Vy mohutné stroje,
vy mohutná kola,
co to ve vás zvučí,
co to ve vás volá?!
Máte vy prý duši,
jako my ji máme,
ve které se jako v naší
bol i radost láme!
Ach, když duši máte,
třeba z kovu lití,
proč páž vaše ráda
někoho z nás chytí,
vláčí jej a drásá,
láme jej a drtí,
aby padl zkrvácený
na klín hrůzné Smrti?!
54
Je ta vaše duše
ze železa taky,
nebo ceny nemá
život ledajaký,
či jen chcete skončit
muky naše kleté,
že se už ni na tu bídu
dívat nemůžete?
55
II.
HVĚZDNOU NOCÍ.
Jdu plání nocí tmavou,
jež tichý slaví vjezd,
a nad mou jiskří hlavou
se celé moře hvězd.
Já hledím tam k té výšivýši,
a jak jdu sám a sám,
zda též tam lidé dýší,
se tiché noci ptám.
Zda vědí, co je láska,
co sladký její sen,
co bolest a co vráska,
co bída, hlad a sten.
Zda též tam vlhnou čela
a v mozol tvrdne dlaň?
Noc mlčí. Kolem stmělá
se táhne šírá pláň.
56
Ba sotva! Zářné světy
tak tiše jdou a jdou,
jak rozházené květy
když letí oblohou.
Jak jinak by moh’ vždycky
se ztratit jako dým
ten zoufalý vzkřik lidský,
jenž proráží až k nim!
57
III.
TOČÍ SE VELIKÉ KOLO...
Točí se veliké kolo,
točí se dále a dál,
a.já jsem před ním tak dlouho
v myšlenkách pochmurných stál.
Točí se, točí a točí
jako ten přestárlý svět,
jak jej už otec náš viděl
a jak jej viděl náš děd.
Co to mu, že tisíce prosí,
tisícům drásá to plec?
To veliké, veliké kolo
stejně se otáčí přec.
Tisíce hynou a klnou,
zoufání v patách jde zlo,
ale to veliké kolo
jde tak, jak před věky šlo.
58
Zpátky, ty smělče, co činíš?
Kolo chceš zastavit v ráz?
To veliké, veliké kolo
pošlape, rozdrtí nás!
Ha, rozdrtí deset a dvacet,
rozdrtí tisíce snad,
skupené mrtvoly jejich
kola však zastaví chvat.
Po časech bídy a kletby,
po bojích, po letech muk
jinak to veliké kolo
točit se uvidí vnuk!
59
IV.
RÁNO I VEČER.
Když jdu ráno do práce,
dítě ještě spí,
dřímá, dýše přesladce,
co já vstávám mdlý;
mám je ze sna probudit,
přetrhat tu zlatou nit,
jež je dosud s nebem pojí,
jako osud zlý?
Ne, spi dále, dítě mé,
spi, ó, spi jen dál,
však se večer najdeme –
kéž už měsíc vzplál!
Teď se jenom nakloním
nad tím bledým čílkem tvým,
ač bych rád tě broukat slyšel,
ač bych o smích stál!
A pak práce – žár a dým
po dne celý čas,
ale což! vždyť uvidím
večer dítě zas!
60
Nejsladší tou nadějí
vzpřímím se vždy, okřeji
jako květy tichou prškou,
jako rosou klas.
Přijdu večer domů zpět,
dítě mé – už spí,
vidím jen, jak jeho ret
v snách se jemně chví;
mám je ze sna vzbudit snad
v život smutný, v jizby chlad,
probudit je ve pláč dlouhý
pro své otcovství?
Ne, spi, dítě moje, dál,
spi, mé dítě, jen
kéž by se ti krásný zdál,
krásný, čistý sen;
políbím tě zlehýčka
na čílko jen, na líčka,
jež se rdí tím zdravým spánkem,
na vlásky jak len!
A pak v lože ulehám,
smutný noclehář,
oknem hledím do tmy sám
na hvězd bludných zář;
myslím si: Ó, kdybych tak
nyní navždy zavřel zrak,
zda by dítě na věčnosti
poznalo mou tvář?!
61
V.
DĚDICTVÍ.
Po otci mám vzdornou hlavu,
paže silné do práce,
tisíc jisker v očí tmavu,
vřelé srdce po matce.
Otcova mi v žilách bouří
krev, když útisk nejprudší,
matčinu si píseň v kouři
dílny ret můj zabzučí.
A to vše, co po nich zváti
mohu na tom světě svým;
spěte klidně, otče, máti,
spokojen jsem s dědictvím.
Vzdornou hlavou probiju se,
paží silnou uživím,
v příští dny, trud písní duse,
okem hledím zářivým!
62
Na srdci mém žena smědá,
jizba – ráje zákoutí,
ale bujná krev mi nedá,
boj kdy volá, usnouti!
63
VI.
UKOLÉBAVKA.
Spi, synáčku, košiláčku,
spi, můj ptáčku, spi,
na tvém čílku není mráčku,
tichý sen tam dlí;
kdybych já to jenom znala,
co tě čeká, duše malá,
to však Bůh jen ví!
V přítmí šeré, kam se dere
zlo jen steré, hlad,
jsi nám – díky tisíceré! –
jako úsvit pad’,
jako zář do mrazné noci,
v které tonem’ bez pomoci,
bez těchy a rad.
Co však zima! Kdo si všímá
mezi svýma běd!
Lepší časy před očima,
bez pláče jdem’ v před.
64
Nad bídu však bylo hůře,
když muž chodil, čelo v chmuře,
srdce jako led.
Ach, to hoře! – noc jak moře,
a já choře v něm
modlila se v nepokoře,
hlavou bila v zem,
ale nyní, dítě zlaté,
pukly ty kry ledovaté,
teď už klidna jsem!
Samé růže v tvoje lůže,
ty mé bůže, ty,
chtěla stlát bych, co však může
nuzák jako my!
Aspoň v snách měj zlatou hračku,
usmívej se, košiláčku,
spi, můj ptáčku, spi!
65
VII.
VŠEDNÍ PŘÍBĚH.
Když vytáh’ jsem vám dítě z vody
a přines’ vám je zpět,
vy chytil jste je, pane, v náruč
a zulíbal je v ret.
Však vzpomněl jste si – v kapsu sáhl
a vytáh’ zlatých pár,
nu, zdál jsem se vám žebrák skorem
a k tomu ještě stár!
Pak chtěl jste mně i ruku podat,
však stáhnul jste ji v ráz,
a já se na tom boji vašem
tak lačným zrakem pás’.
Nu, ovšem, vaše ruka měkká,
a moje plná rýh,
má mozolnatá, začernalá,
a vaše jako sníh!
66
Jsem chudák, pane, chudák starý,
a jenom z práce živ,
však nedivte se, že jsem po tom
vám na ten haléř pliv’!
67
VIII.
DĚD A VNUK.
Všecky vás, vnuci mí,
dědek má rád,
nebýt vás na světě,
chtěl by už spát.
Ale ty, klučino,
můj jsi i v snech,
to, že jsi nejmenší,
nejmladší z všech!
Oči máš blýskavé
jako pár střel,
zrovna jsem takové
za mlada měl!
Oči, ach, oči mé,
spát se jim chce,
však dost slz prolily
na světě zde.
68
Ale ty oči tvé!
Radostný hled
jejich už uvidí
vlídnější svět.
Lepší a jasnější,
slunečný čas,
zdrav jej i za dědka,
který ti zhas’.
A přijď mu povědít
chvějícím rtem,
však on tě uslyší
až pod tu zem!
69
VŽDY NA VEČER...
Vždy na večer, kdy stich’ už celý dům,
kdos neznámý, jejž pouze ve snách tuším,
číš poesie zvedá ke svým rtům,
jíž hudba je všem osamělým duším.
Tu za zdí mou, i v domě možná jiném
zvuk jako z varhan do ticha se lije
i v tmavou noc i při měsíci siném,
pln vážné hloubky, něhy, harmonie.
Kdo hrá to, nevím, ale myslím vždycky:
Tam za zdí zvedá čistý kalich krása,
tam duše tichá, již zhnět’ osud lidský,
svou tíž, své pouto, pozemský prach střásá.
A ze své viny zpovídá se Bohu
a žaluje, čím svět ji uštknul podlý,
v svět touhy vzlétá, v chrámy divných slohů,
své křísí sny a pláče a se modlí.
Ó, neznámý ty hráči, vidím v snách
tvůj jemný profil, vznešený a bílý,
tvůj žhoucí zrak, jenž hvězdy hledá v tmách,
když čela pruh se na sklo okna chýlí!
70
Kdo tuší, co se v hříchu válí svět,
ti rvou se a ti po své křičí spáse,
že ve výši kdes jako bájí květ,
jenž puká v noci, duše otvírá se?
Sem ke mně vane vonný její dech,
a duše moje, vůní její spitá,
se sama vznáší tónů na křídlech,
per jejich ze snů spředených se chytá.
Je duší všech to očistěných chrám,
co kyne mi, kde mír jen vlaje svatý,
kde hudba sfér zní...? A já nevím sám,
že ruce mé jsou na mém klíně spjaty.
71
SVĚTLÁ NOC.
Je světlá noc, a hledím z okna ven –
chce blouznit se mi jako v prvním mládí!
Jak celý svět je kouzlem proměněn,
jak v tajuplné snění mě to svádí,
kams do modravě zašeřených cest,
ve stíny lesů, k výši zlatých hvězd
mě čarovnou cos nese, divnou mocí
v té měkké, teplé noci.
A pohádka a život – jedna směs,
jež bez hranic jak nebe s mořem splývá –
ach, ano – věru – klopýt’ jsem a kles’,
leč v stříbru luny duše kal svůj smývá,
z mých trnů roste bílý, vonný květ,
a v duši sníh a běl je dětských let,
jak andělé jí letí ku pomoci
v té měkké, teplé noci.
Hle, nalezl jsem zase zlatý klíč,
jenž všechněch tajů zámky otevírá –
ten vypad’ mi, když nízký jal mě chtíč –
ó, velká, věčná básni všehomíra!
72
Nechť zítra zas mi němý je a hluch,
teď plný hudby, šeptu vlahý vzduch,
vše chápu zas, jak naslouchal bych otci
v té měkké, teplé noci.
Zas rozumím, co květu praví květ,
co zdá se ptákům, co list šepce vánku –
ó, pojď, já vše to na pohádku splet’
a vyšeptám jíji tobě do červánků,
má lásko sladká! Slyš, jak na můj kyn
se rozpěl slavík v šeru doubravin,
jak slétají se k nám teď snové krotcí
v té měkké, teplé noci...
73
NA STARÝ OBRAZ LIDOVÉ MADONNY.
Obrázek Marie Panny –
kol květů nach a pyl –
jsem na skle malovaný
v svou jizbu zavěsil.
Ten starý obraz svatý
s tím rámcem zvetšelým!
Jak divně v srdci svém jatý
teď k němu vzhůru zřím.
Ó, co jsi zřela, rci mi,
ty vlídná světice,
ó, viď, jen hlad a zimy
a slzí tisíce.
Obrázku prostý z lidu,
ó, jakou těžkou, žel,
jsi porobu a bídu
v slovácké chatě zřel.
A kolik rukou v mdlobě
a kolik srdcí as
74
se pozvedalo k tobě
po dlouhých roků čas.
A co jsi slyšel vzdechů,
co přání stlumených,
co očí našlo as těchu
v těch milých rysech tvých!
A rodily se děti,
a staří zmírali,
co jiným v nouzi spěti
za chlebem do dáli.
A pohled první dlouhý,
jak slední v skonu sil,
tak stesku pln i touhy
vždy k tobě zabloudil.
Když ruce spjali dětem,
tvůj ukázán jim vděk,
tě dívky zdobily květem
a proutím kočiček.
Tak často chvějné světlo
zaplálo pod tebou,
co choré srdce hnětlo
cos jako upír tmou.
Na snivé Arnu řece
jsem madon viděl řad,
ta slavná díla štětce,
jež nesvál času chvat.
75
Leč žádné jejich líce,
ač plné dobroty,
mne nedojalo více,více
tak v hloubi jako ty,ty.
Obrázku starý, prostý,
v němž neumělá dlaň
své duše dětské skvosty,
svou nebi nesla daň!
Teď v jizby mojí tichu,
kde knihy plní zeď,
ne na mou marnivou pýchu,
v mé srdce chudé hleď!
Svůj ke mně plný míru
zde skláněj obličej,
tu velkou v srdce víru
mi v těžké chvíli vlej.
Tu víru, s kterou v muce,
jež křičí v nebesa,
ten lid náš lomí ruceruce,
a přeci neklesá!
76
Ó, MILÍ PTÁCI!
Ó, milí ptáci zpěvaví,
proč blízko vsí tkát asyl hnízd,
proč každý z vás je vystaví,
kde životem svým není jist?
Jen blízko dvorců, domů, chat,
kde každý kluk, jenž nemá cit,
vám hnízdo může rozbourat
a kamenem vás udeřit?
Proč nehnízdíte ve výši,výši
jak orel strmých na horách,
kde v pusté vaše zátiší
by nevedral se žádný vrah?
Ó, bratře – zavzněl ptačí hlas –
i tys byl zraněn kolikrát,
a přec se vracíš k lidem zas
a musíš přec je míti rád!
77
PŘED PORTRETEM MÉHO OTCE.
Ne jak jsem znal tě za tvé slední chvíle,
na skráni sníh, na čele vrásek shluk,
se díváš tu – leč ve své mužné síle
a neudolán tíhou všedních muk.
Tvé čelo bílé, nerozryté dosud,
a pevný je, ač dobrý tak, tvůj zor;
to ještě nepsal na tvé tváři Osud,
jak velký byl a marný přec tvůj vzdor.
Byl’s v mém as věku, jak tě vidím tady,
byl’s pevný dub, a hle, já sláb, tak sláb,
jen jako květ zřím chvět se život mladý,
v svém oku kal a v srdci mdloby dráp.
A jak se dívám ve tvé drahé rysy,
cos mučivě mi hlodá duše klid,
zda jak já v tvoji bude někdo kdysi
i v moji vlastní tváři tiše zřít.
Zda dívat se v ni bude jak já v tvoji,
až jak ty spát již budu – stejný věk –
v pohnutí tichém, jež se slova bojí,
zrak lásky plný, prostý výčitek.
78
JEDNO SLOVO.
Má babičko, vy zkušená jste tak,
váš tolik viděl moudrý, bystrý zrak,
ó, jedno, jedno slovo řekněte mi,
s nímž možno projít celou šírou zemí.
S nímž možno kráčet v ústret zlobám všem
a projít celým dlouhým životem,
s nímž možno v tvář se smáti nepříteli,
s nímž ústrky by, rány nebolely.
Jež bylo by jak drahý amulet
v dnech lásky stejně jako v dobách běd,
jež bylo klíč by ke všem tajů dveřím!
Má bába tvář si přejela, díc: Věřím!
79
NAD STOLETOU KNIHOU psaných modliteb.
Kdo modlitby ty psal,
již dávno jistě zaspal lidský žal;
a dávno zaspal stesk,
kdo začernalých desk
těch tvrdou kůži do svých rukou bral.
Co v síni mé je knih!
V nich sever mhlivý sní a plane jih,
a jako čaroděj
zvěst dávnou, zašlý děj,
kdy jenom chci, já vyvolám si z nich.
Jen obrátím v nich list,
již jarních větrů sladký slyším svist,
a ptačí písně hlas
mě něhou spíjí zas,
nechť venku sníh do prázdných padá hnizd.
Jen přečtu stránek pár,
již vzpomínek mha houstne v pevný tvar,
a mrtvá drahá líc
mi zase kývá vstříc
jak nad kotlíkem z čarodějných par.
80
Ó, sem, ty kniho, sem!
Chci modlitby tvé šeptat chvějným rtem!
Snad po dnech ztrát i vin
i ty vykouzlíš stín
mi jeden mrtvý, srdce spiješ snem.
Ach, běda, šepce ret,
však v hrudi mojí dále studí led,
a víry doufání
se ke mně nesklání,
spí v rumech kdes a nevrací se zpět.
Zde kouzla končí moc,
ten sladký zjev mou nechce zjasnit noc;
mrak pochyb na čele,
zvu marně anděle,
by s výšin oblačných mi létli na pomoc.
A v skráni ostrý hřeb
a pobouřené krve prudký tep,
má hlava klesá níž
na vtlačený ten kříž,
na začernalé desky těch starých modliteb...
81
TO BOUŘÍ V DALEKU!
V svých sítích líně v lese ležíme.
Plá venku slunce. Časem zahříme.
Nás neruší to, nezve k útěku,
druh druhu dí: To bouří v daleku!
Tam v dáli blesk snad rozťal starý peň,
snad příval krup tam celou zdupal žeň,
však to je v dáli, v dáli neznámé –
v svých sítích dál se sladce houpáme.
Ó, sobče! dím si, až ti nad hlavou
se zachmuří to bouří černavou,
až roztne blesk ti strom tvých nadějí
a slzy se ti v oku zachvějí:
Pak nediv se, až budeš sám a sám
těm čelit ranám, blesku, mrákotám,
jen vzpomeň si, že lidé v povděku
si říkají: To bouří v daleku!
82
ODPOLEDNE.
Má matka toužebně vždy odpůldne mě čeká
a hledí neklidně na hodin rafije,
však pletouc, vzdychne si a chví se, duše měkká,
když neslyší můj krok, než pátá odbije.
Ó, půjdu, půjdu dnes, nač trápiti ji bolem?
A zas již zaplétám se ve snů tenata,
dál v knihách hrabu se nad přeplněným stolem,
v mé duši zvoní cos, je divně dojata.
Hned! Ještě chvíli jen! Jen ještě malou chvíli!
Sen nové písně mé mě spíjí k závrati,
snad taký štěstí mžik se víc mi nenachýlí,
snad píseň písní svých mám právě napsati.
Je třeba zachytit roj tónů třepetavý,
tu hudbu splývavou, již slyším duší vát,
ty barvy, záblesky, tu vůni, nádech smavý
snad nemám ucítit už v žití vícekrát.
A píšu povznesen. A čas tak pílí, chvátá.
Teď péro položiv, čtu celou píseň svou.
To že ten třpytný sen? A z hodin zvučíc pátá,
mi vpadá v zklamaný hlas vážnou výčitkou.
83
Ó, matko nebohá, pro chabých veršů roje,
jichž křídla otřelá, jež zapřel snů mých jas,
jež zhubím sám neb čas, jsem zklamal srdce tvoje
a propás’ okamžik tvůj sladký slyšet hlas!
Ó, sladké illuse, vy čaroskvoucí klamy,
jež záhy prchnete, jak zář když odletí,
jak bolí po letech, ne že jsme bez vás, sami,
leč ony veliké a marné oběti!
84
V SAMOTÁCH.
Hlas vábný zapad’ dnes v samotu mého žití,
jak vězni před mříží by čarovně pták zpíval;
hle, co jsem opustil, z mlh vstává teď a svítí,
jsem zmaten, jak by v důl se hrnul proudu příval.
A hlas ten loudí mě: Ven, do života, snílku,
kde mladých duší ples se v nové kruhy splétá,
kde novou myšlenkou zabouří každou chvilku
a křídla rozpíná již mladých orlů četa.
Ven, v život peřestý, kde vlní se to, honí,
kde žízeň po činu všem vroucně plane z očí,
kde září úsměvy a vlasy ženské voní,
v ten rej, kde vítěz je, kdo směle do vln skočí!
Jsem všecek polekán. Tak zářivě, tak svůdně
mi z dálky kývá svět a stále kouzelněji,
a já, jenž uvyk’ pít už ze samoty studně,
se divně zamýšlím a nepoklidně chvěji.
85
Snad ještě jedenkrát se smísit s vlnou davu,
všem ruku podati, kdož stisknout by ji chtěli,
své srdce s nimi bít a bouřit nechat hlavu,
jich cílům, touhám, snům se znova vzdáti celý!
Však ne – je pozdě již. A s prahu zpět se vracím.
Ó, marně zpíváš mi, ty ptáče, zvěst tvá lichá!
K svým knihám utíkám se, ke snům svým a pracím,
kde vůní opíjí mě kouzelný květ ticha.
Snad zítra, zítra již bych vrátil se sem zpátky
o těžce dobytý mír chudší z toho víru,
o ránu bohatší však marné ze šarvátky,
je pozdě, pozdě již – já mladou ztratil víru.
Snad neznám zapadnu, a ty, jež prudce kvačí,
se smíchem převalí se přes mou poustku časy,
leč trochu veršů svých, v nichž hudba, číst mi stačí
své ženě u večer a hladit její vlasy...
86
SOBĚ.
Pracoval jsem dost i bádal,
miloval.jsem dost i strádal,
dosti rozžal hrobních svěc,
za své trpěl, cizí hříchy,
ale jenom úsměv tichý
zbyl mi z všeho na konec.
Vytrhnul jsem zuby hadu,
uštknut, z rány vyssál zradu,
zlobu, posměch, plamen běd,
a z nich – nevím, jak se zdařil –
v písních svých já lék jsem svařil,
všechněm bolům protijed.
Ve dnech mládí, jak už bývá,
zřel jsem, jak mi sláva kývá,
jak mi záře zlatí líc;
zmoudřel jsem však dosti záhy,
dnes, ač třeba v polou dráhy,
netoužím a nechci nic.
A přec jedno. Za vše trudy,
za vše muka práce, nudy,
za vši bolest ostrých střel,
87
za vši oběť krve, síly,
za ztracený čas, jenž pílí,
jedno jen bych vědět chtěl:
Jeden muk že plam jsem zhasil,
jedno zrno dobra zasil,
jednu slzu setřel s řas,
jeden povzdech stlumil v strasti,
jeden krok chyt’ nad propastí –
a pak rád bych zmlk’ a zhas’.
88
MOJE MINCE.
Nechť drobnou minci jen
jsem razil, i sok ví,
že byl, ať potupen,
jsem pregéř poctivý.
Já nedbal jiných rad
a nedbal jiných slov,
leč v minci chtěl jsem dát
vždy nejlepší svůj kov.
Jen jasně aby zněl,
byl čistý, kazu prost,
a samému mně žel,
kde nezazvonil dost.
Má mince chytne rez,
neb není ze zlata,
ji, jež tak září dnes,
čas otře, ohmatá.
89
Je mnohým prázdná věc,
z ní mnohý nemá zisk,
však mé „já“ zbude přec,
jež na líc jsem jí vtisk’.
90
SLUNEČNÝ DEN V JESENI.
Mě nic tak v duši nedojímá
jak sluneční den v jeseni,
kdy list ti padá před očima
a v poli teskné mlčení.
A kdy jen slunná zář tě mate,
jež chvílemi i zahřeje,
jak když je dosud léto zlaté
a mládí, štěstí, naděje.
A v snění vždycky skolébá mě
ten bledý úsměv Jeseně,
že ku známé jsem vešel dámě,
jež umí vést si vznešeně.
Ta milá, bledá trpitelka,
ó, bože, jaká proměna!
se nesvěřuje s hořem, nelká
pro léta štěstí ztracená.
Ne, sedí tiše, bez pohnutí
a v proudu živé zábavy
se do úsměvu stále nutí,
dál šinouc hovor pátravý.
91
Chce dokázat, že šťastna, mocí
a bojí se, by pohled zlý
snad nestih’ stopy dlouhých nocí
a slzy, které nedoschly...
92
PADALA HVĚZDA...
Padala hvězda, třpytná tak
přes nebes klenutí,
jak zlaté pírko hvězdný pták
by ztratil z perutí.
Já do lesa ji padat zřel,
ó, nechte jít mě v les,
tam, nechť se večer nad ním stměl,
ji najít musím kdes.
A poznám ji, ač nevím kde,
nechť zhaslé oči má,
mé touze s výše stržené
být musí podobna.
93
VEČERNÍ HUDBA.
Když usíná dne ryk a ruch
a modrých par pln vlahý vzduch,
tu každý zvuk, šum listí, zvon,
dech větrů, vlny svár a ston;ston.
Křik vlaštovek a dětí smích,
stesk vrátek v parcích setmělých,
kol dálných rachot, chodce krok:
vše splývá v jeden hudby tok.
Tu topol, který celý den
se tich nám dívá do oken,
hned kývá dlouhou větví svou,
jak vlád’ by černou taktovkou.
A telefonní dráty vzhled,
hle, mají jako linek pět,
a mezi nimi měsíc plá
jak velká značka notová.
94
JARNÍ PÍSEŇ.
Co přání toužených v hrudi
jsem měl,
co snění jarního v hlavě!
Já myslil: Splní se hravě!
Ó, žel!
Když zřel jsem, všecko že klam je
a kal,
mně život hříčkou byl planou,
já mnil, že spálí hruď zdranou
mi pal.
A teď, kdy každý strom kvete,
i zeď
se stará révou zas halí
a ptáci přilétli z dáli –
a teď?
Teď nemám žádných už přání,
jsem rád,
že ptáky slyšet jen mohu
a vůni z bezu a hlohu
jen ssát!
95
SLET PÍSNÍ.
Jaká tíseň, tepot křídel,
jaké chvění, vlání šumné!
Sletěly se ze svých sídel
moje písně zase u mne.
Sedím ve snách mezi všemi
v dumné chvíli za večera.
Drahé písně, povězte mi,
jaký byt jste našly která?
– Do dětské jsem duše padla,
na čistých se chvím jen retech. –
– V dívčí srdce jsem se vkradla,
spím tam v lásky snech a květech. –
– Bydlím v čisté jizbě vlídné,
těším smutnou chudou vdovu,
o štěstí, kdy naděj stydne,
zpívám jí a sílím znovu. –
– V hřbitovním jsem sedla keři,
mrtvým zvěst svou pěla zticha. –
– A já v lese, jenž se šeří. –
– A já v tiché cele mnicha. –
96
– Na své pouti zbloudila jsem
v studentovu prostou síňku. –
– Zbudila jsem tichým hlasem
starci sladkou upomínku. –
A ty, jejíž křídla bílá
vzpomínala první na sníh,
jež jsi ze všech nejvíc pila
krve v mojich prsou vlastních?
– Do pusté zpět hnána hluše
od prahu, kde chlad mě mrazil,
nenašla jsem žádné duše,
v žádném srdci tichý asyl.
Let můj byl tak smutný, krátký,
kdos’ mě zranil do krvava... –
Pojď jen v nitro moje zpátky
a tam umři – písni pravá!
97
JARNÍ POVZDECH.
Jen chvíli být zas dítětem,
kdy jaro volá spící zem!
Vše vidět prostým okem svým
a tolik, tolik zdiveným.
A na květ zřít a listů kyv
jak na zázrak a kouzel div.
A ve všem tušit žití taj
a v ptačí písni slyšet báj.
A na hlas všeho: Žij a pij!
své matce prudce semknout šíj
a líbati ji, opit vším,
s výkřikem štěstí divokým!
98
FR. HERITESOVI.
– Ke dni 27. února 1901. –
Můj sonet radostně a vesele Tě zdraví,
ó, příteli! Ne, let že padesáte
dnes krouží tiše kolem Tvojí hlavy,
leč, že jsi zdráv a čil, že srdce máš tak zlaté.
Škleb drzý Tebe, zloba nepomate,
v náš vírný svět zříš, na rtech úsměv smavý,
a šleháš hloupost, všednost, sváry klaté
a smíchem živým léčit umíš davy.
Ó, plevele je tolik v českém luhu
a tolik smutku zde, tak málo záře,
že, dál bys zdráv byl, třeba, dobrý druhu!
A jestli za vše trn Ti bude cenou,
i pomněnku svých přátel porosenou
a lásky květ jich vlož si do herbáře!
99
ALOISU JIRÁSKOVI.
– Ke dni 23. srpna 1901. –
V Tvém díle rád mám vůni české hrudy
a starých srdcí rozpadlých už vznět;
ba, byl to kdysi u nás jiný svět,
tak plný jara, jak teď plný nudy.
Pro něco bít se, rvát a krvácet,
pro něco snášet ústrky a trudy
a milovat, co miloval už děd,
ten český vzduch, ten kraj, ten národ chudý.
Tak nedávno to a tak dávno přece!
Dnes přes to vše jdem’ dál jak vlny v řece,
však v srdcích spleen, a duše zmírá v mdlobě.
Ty, mistře, zdráv buď, zdar buď Tvému dílu,
a lid Tvůj křepkost, ztracenou svou sílu,
své celé mládí zase najde v Tobě!
100
STÍN.
Když dřív jsem cítil, v jizbě tich,
v své duši píseň růst,
mně bylo vždy, jak slyšel bych
andělských křídel šust.
Jak nadšení by cherub stál
vždy za mnou, teplý dech,
a perutí svou tiše vál,
až z duše plamen šleh’.
Pak stih’ mou sterou píseň šíp
a kámen plný zlob,
a nebes host již nenahýb’
se ke mně od těch dob.
Teď, pohnutý až do hlubin,
když cítím křídel tep,
vždy tuším: Za mnou stojí stín,
na tváři drzý škleb.
A rouhá se ten neznámý
mé síle, touhám všem,
101
mé verše teplé škrtá mi,
mé sloky kazí něm.
A když se někdy obrátím,
mě jímá strach a žas:
on na mne hledí okem mým,
můj vzhled má i můj hlas.
102
KRAJINA.
– Fr. X. Svobodovi. –
Mám divnou, smutnou krajinu
stajenou v duše hlubinu
jak starou žlutou rytinu.
Přes třasoviska, přes lada
krvavě slunce zapadá,
tak smutně, těžce zapadá.
Na nebi mraků chumlení,
a na zemi stesk mrtvění,
tak úzkostný, tak jesenní.
Ni živé duše v okolí,
jen vítr skučí po poli,
starými klátí topoly.
A z domku, jenž pln záplavy,
do smutné, prázdné dálavy
kvil houslí vtéká třesavý,třesavý.
103
Co v oknech, zřících do šíra,
poslední záblesk umírá,
tak dlouze, těžce umírá.
Mám divnou, smutnou krajinu
stajenou v duše hlubinu.
Zda vzpomínku? Či vidinu?
Ji viděl jsem? Či uvidím?
Jak s osudem je spjata mým,
že na ni myslím, o ní sním?
104
NAD CIZÍ PÍSNÍ.
Jako když na luhu šírém a zkvetlém,
slední když večera svity se lámou,
jeden květ, zalit červánků světlem,
náhle mi zavoní vůní tak známou:
Z cizí mi písně, která se sluní
v paprscích přejných, miláček země,
myšlenky obraz barvou i vůní,
tvarem i pelem hlásil se ke mně.
Hlásil se ke mně, k rodnému otci –
znám tě, ó, znám tě, květe mé duše,
z vlastního nitra za tiché noci
jsem si tě trhal v opojné tuše.
Jaké tě větry neslyšné asi
zavály kradmo v píseň tu cizí,
zářně kde planeš v pýše své krásy,
co tvůj vděk u mne již ztrácí se, mizí?
Můj jsi, ó, můj jsi a nejsi můj zase,
zloba však nešlehá z očí mi prudce,
105
spíše jak, líce v radostném jase,
v pohnutí své bych měl sepjati ruce.
Přes marné spory, přes boje denní
tajemný, stálý duchů styk tuším,
přejemná vlákna příbuzných snění,
neznámé mosty od duše k duším.
Od duše k duši, od čela k čelu
nese se oblak bílý a vonný,
část tvojí duše a krve a pelu
v záhybech dřímá mlžné té clony.
Nevíš, kde padne, se snese a chytí
jako ta krůpěj chladivé rosy,
cítíš jen zárod nového žitížití,
v kalich jak přijme z budoucích kdosi.
Na nové barvy, vůně a tvary
s pelem pel smísen, s dechem dech splývá,
zavoní prudce znovu cit starý,
jemný nach šípků se v růží krev slívá.
Bělozář, bílý plamínek skály,
všecku běl lilijím budoucím střádá,
orchidej nová by vzplanula v dáli,
kukačka lučin se rozchvěje ráda.
A my v těch nádherných stvolech a květech,
které máj duší zas vydá a vysní,
jeden jich atom, po tisíci letech
budem žít, chvět se a zpívat, má písni!
106
Cítím již vůní jich omamnou něhu,
plamenných barev jich svítí mi pýcha,
vlastní má nesmrtnost bez konce, břehů,
z cizí té písně mi do tváří dýchá!
107
LÁSKA A KVĚTINY.
Láska šla, anděl nejkrasší z nebe,
k Bohu, jenž seděl, níž čelo své chýle.
„Dolů leť k lidem, posílám tebe,
k průvodu dám ti dva holoubky bílé!“
Přišla zpět Láska: „Bože, dar jiný
dej mi, ó, prosím tě – nedávno tomu,
co mi – ó, věř mi, nemám v tom viny –
holoubci odlétli nazpátek domů!“
„Nuže, sleť na zem, ze hlubin moří
perly si vylov, jež budou ti k zdobě,
každá z nich leskem měsíčním hoří,
na šíji bělostnou připni je sobě!“
Přišla zpět Láska. Pravila v štkání:
„Perly jsem ztratila na svojí pouti,
není jich všude, šla jsem teď plání,
květy jen vidím tam v travách se pnouti.“
„Tedy měj květiny, ty děti země,
planoucí, zářící na štíhlém stvolu!“
Usmál se anděl zticha a jemně,
rozpjal svá křídla a spustil se dolů.
108
Proniká Láska bohaté, chudé
hory a kraje, města, vsi stranou;
všude je ona, a květy jsou všude,
rostou a kvetou a voní a planou!
109
VE STARÉM PARKU...
Ve starém parku setmělém,
tam zpívá fontána,
když uspáno vše andělem,
od šera do rána.
Ó, kroky svoje stiš
a slyš,
do modrých stínů noci tak tiše schována.
Když měsíc šlehne alejí
a tká své obrazy,
tu na sta třpytných krůpějí
v kov zvučný narazí.
Ó, sladký šepot stiš
a slyš,
jak padaly by perly to zlaté do vásy.
Slyš, hudba staré pohádky
v park line modravý
a volá v život nazpátky
dob dávných postavy.
Ó, polibky své stiš
a slyš,
jak stíny parkem chodí, jich vanou pozdravy.
110
Jen ten, kdo pravou ve chvíli
v to vejde zátiší,
než noc se k jitru nachýlí,
tu hudbu uslyší.
Ó, dech svůj stlum a stiš
a slyš
čarovné sladké písně ty tóny nejtišší.
Ó, ženo moje, anděli,
plá měsíc po kraji,
viď, pravou chvíli uměli
jsme najít potají!
Ó, pochyby své stiš
a slyš
tu hudbu – či jen srdce to naše zpívají?
111
PÍSEŇ.
Jsou oči dvě jak uhly tmavé,
však mladostí a štěstím žhavé,
ó, jen se dívej z povzdálí,
ty oči div tě nespálí.
Kol vějíř jako motýl kmitá
a stře svá křídla duhovitá,
on chladí čelo, chladí líc,
však uhly – hoří ještě víc.
112
ZEĎ.
Na toulkách zeď jsem spatřil,
zahrady staré val,
tu mnohý déšť a vítr
v líc jistě bičoval.
Tak byla spustlá, sešlá,
tak plna skvrn a rýh,
že jistě měl s ní soucit,
když zasypal ji, sníh.
Leč když jsem já šel kolem,
tu v jarním čase tom
nad sešlou zdí se klenul
pln bílých květů strom.
Jak dvě by bílé páže
se nad ní rozpjaly
a za ta léta stráže
zdi sešlé žehnaly.
A slunce jasný paprsk
po zimy zlobách všech,
jak úsměv spokojený
ve vráskách zdi té šleh’.
113
A třpytné honily se
teď po ní ještěrky,
jak v smutných očích štěstí
zas planou jiskérky.
Když kvetoucím se stromem
nade mnou skláníš teď,
já musím vzpomínat znovu
na onu starou zeď.
114
JEMNOU PŘÍZI MLADÝCH SNŮ...
Jemnou přízi mladých snů
sudby ruka neurvalá
za větrných, chladných dnů
ukrutně mi zpřetrhala.
Ale tvoje bílá dlaň
váže zas ty jemné niti,
a ve chvějnou jejich tkáň
čarovně tvůj úsměv svítí.
Setkává je citem svým,
splétá je a spřádá znova –
bude z nich, ó, vím, ó, vím,
celá clona pohádková.
Báje závoj bude z nich,
do něhož se tiše skryjem,
by nás více nepostih’
všední život s hrubým kyjem.
Opředeni tajemně,
půjdem, sníh kde ihned taje,
odletíme se země
do vznešených duší kraje.
115
Lnouce k sobě ze všech sil,
na tkanivu onom třpytném
zlatá hejna krásných chvil
pro svůj celý život chytnem!
116
PÍSEŇ.
Jak bříza bílá v lesní tůni,
do stínů šerých zapadlé,
tvůj obraz v mojí duši trůní,
se v jejím shlíží zrcadle.
V mou duši zloby kámen chladně
jste hodili mi, zpozdilí,
by zranili jste lásku na dně
a sladký obraz rozbili?
Ó, bláhoví, ten kámen zranil
mě ovšem na mžik jediný
a utišit se vlnám bránil
mé rozčeřené hladiny.
Však mžik jen... A již snahy liché
plod zříš, ó, zlobo hněvivá:
Z té lesní tůně zas již tiché
se zas ta bříza usmívá...
117
VZPOMÍNKY STARÉ LÁSKY.
– Své ženě. –
Zahrada je stará, sešlá, přes palác jde cesta k ní,
v kouty její zanedbané, do logie barokní.
Malby její – starých bohů kvasy, boje nejvíce –
zbledly dávno, oprýskaly na zavlhlé omítce.
Stezky travou zarůstají, trávník pln je lupení,
v krápníkové sluji leží dva tři bozi kamenní.
V basinu je kalná voda, roura smetím ucpána,
nešplouchá a nezpívá tu dávno stará fontána.
Ale tenkrát! v léta jasu, plném oblak nádhery,
pamatuješ, duše moje, na ty krásné večery?
Jak když sad ten probudily ze sna naše pocely,
staří bozi zvedali se, plné růže voněly.
Na logii malby živly, do houštiny paprsk blýsk’,
do snů našich zase šplouchal pokažený vodotrysk.
118
A když starým pod jasanem strhl jsem tě v objetí,
navraceli do zahrady stínové se zakletí.
Polibky, jež pršely kdys na rty tu i na čelo,
sladkým vzdechem, toužným echem všecko kolem šumělo.
Až i nám se náhle zdálo, ty že’s byla hraběnkou,
a já mladý předčítatel s jabotem a vlásenkou.
Že jsme spolu tančívali před lety, ach před lety,
mezi čtením že jsem skláněl svlažit se tvé na rety.
Že jsme oba dávno mrtví a jen teď že na chvíli
vzpomínky nás staré lásky v letní večer vzbudily...
119
SLOKY.
Když navždy usnu dříve,dříve
než, drahá duše, ty,
ó neplač mi a ulož
mě sama pod květy.
A hlíny hrst, již hodíš,
dřív na svých přidrž rtech,
já budu pak cítit stále
tvůj sladký, teplý dech.
A přijď mi povědít o všem
pak aspoň rok co rok,
já nikdy jsem nespal tvrdě,
mě probudí hned tvůj krok.
A bude-li žít ti těžko,
pak teprv ke mně přijď,
já vedle sebe ti nechám
už napřed země píď!
120
SMUTEK LÁSKY.
Plamen vášně, vichr horoucí touhy
v noci tmách, kdy dech se v objetí úží,
srdce tvého – snila sen tichý, dlouhý –
rozdechl růži.
A teď skráň tvá často v snění se chýlí,
v tichou jizbu když se přikrádá měsíc,
nelkáš pro sen poupěte v teskné chvíli,
čistotu světic.
Ale sníš, jak jedno srdci teď zbývá,
již se neptat, co mohlo být a může,
jen těm větrům, parný kdy žár se slívá,
z krvavé růže
Házet lístek za lístkem teplý, ryzí,
jak se krev tvá ohnivě na něm nítí,
a jen cítit, s každým jak plyne, mizí,
ztrácí se žití.
Na tvém čele stín se zahoupal v muce,
prsa sotva unesou vzdechu tíži,
ale v tom již na ňadrech tvoje ruce
věrně se kříží.
121
PROBUZENÍ.
Ticho v duši mojí večer, z rána,
ticho tak, že často zdává se mi,
že tvou láskou do snů zkolébána,
usnula mi duše pod růžemi.
Náhle píseň cizí kdesi jásá,
a stesk divný proletí mi hrudí,
duše má již růže tvoje střásá,
k letu se a novým písním budí.
Zítra snad již v slzách litovati
bude chvil, kdy v květech spala zticha,
ale dnes ji touha k letu chvátí,
a tvá láska ví a tiše vzdychá.
122
JARNÍ NOC.
Jak bledý vězeň okna mříží
se dívá měsíc větvemi
a ve sladkou se dumu hříží
o kráse, štěstí na zemi.
A země jak pod strmou věží,
chlad rosných perel na líci,
zří s touhou, jež jí v prsou leží,
výš k ubledlému měsíci.
123
NOVÉ JARO.
Jaro se vrátilo na boží svět,
listům již v obalech těsno je, těsno,
za mořem ptáci již dali se v let,
co mi as přineseš, letošní vesno?
V zem jsi již zadýchla, rozlila svit,
zlatý svit sluneční modravým řekám,
a já tu, v srdci svém podivný cit,
jeden květ bělostný na ten svět čekám.
Kdy mi jej položíš ve chvějnou dlaň,
nad ním zda nad vlastním zajásám žitím?
Neklid i strach i touhu jak stráň,
která má zítra již rozkvésti, cítím.
124
V KVĚTNU 1901.
V podzimi chladné jsem se narodil,
kdy listí šumot tesklivě se nes’
a zřídlými táh’ stromy větru kvil,
a hoch můj v čas, kdy kvete modrý bez.
Jen měsíce šleh’ v kolébku mi svit,
a kolem mne se noci houpal stín,
jak všecko ve tmách měl by potopit –
v den plný slunce můj se zrodil syn.
A kraj byl smutný, když jsem prvně zdřím’,
a ptáci pěli, když můj usnul hoch,
ó kéž to zvěst, že v záři světem tím
a lehčej půjde, než já jíti moh’.
125
SMÍCH A PLÁČ.
My tlumili svůj smích, svá políbení kradli
a jásot ukryli si v duše kalichu,
a píseň kývla-li, ten anděl nad sníh padlý,
já zpíval o štěstí si jenom potichu.
Jen tiše – šeptli jsme – ať krutou závist bohů,
ať Osud z dřímoty náš výkřik nevzbudí
a hroznou, hromovou ať nepostaví nohu
nám na květ zázračný, jenž zkvet’ nám ve hrudi.
A snili, snili jsme – leč co ta snaha všecka,
by světu stajen byl květ zlatý kapradí?
My tlumili svůj smích, a pláč našeho děcka
to štěstí veliké teď přece vyzradí.
126
U RYBNÍKA.
I.
NÁLADA.
Nad rybníka plání
večer se již sklání,
bledězlatý srpek blýská
na nebeské báni.
Leknín zamknul oči,
nežli tma v les vkročí,
poslední pták dozpívává
ještě na úbočí.
Na široké hladi,
s korun do kapradí,
jak když vše se v nevýslovně
měkké tóny zladí.
Obrys všeho splývá,
tón se s tónem slívá,
rákosí již jenom tichou
píseň svoji zpívá.
127
A v mé duše hloubi
vše se s tichem snoubí,
vše se rovná do hladiny,
kterou květy vroubí.
Jak bych za den štěstí
k nebi zrak měl vznésti
jako pták, jenž napojil se,
na své ratolesti.
Za klid převeliký,
za cit, drahé rtíky
jako bych měl vydechnouti
z celé duše: Díky!
128
II.
LEKNÍNY.
Do rána dnes bílým květem pokryl se, hle, rybník celý,
jako by tam byly přes noc bílé hvězdy napršely.
Bílé hvězdy zlatých srdcí – leknínových plno poupat –
sladko jim je na blankytu šepotavých vln se houpat.
Ale co teď hvězdy zase na nebeské zkvetly líše,
umírají steskem, touhou po etheru modré výše.
A rybníka po hladině plouží se, hle, mlha šedá,
jak když zástup bílých duchů ztracené ty hvězdy hledá.
129
III.
UKOLÉBAVKA.
Mé dítě zvolna usíná,
s lip dlouhý padá stín,
rybníka rudne hladina,
a vedle klepá mlýn.
Pár vlaštovek, pár mrštných střel
jen tu tam vyletí,
a mlýn jak kolébavku pěl
by mému dítěti.
Ó, dítě moje, zdřímni již,
ó, dítě mé, jsem rád,
že s písní tou se probouzíš
a s písní tou jdeš spat.
V tom ruchu kol a šumu vod
ti praví mlýna tep,
co slz a krve, jaký pot
ten žití stojí chléb.
130
A zas to zní tak vesele,
že břímě snesla plec,
že v slzách zrak a na čele
pot marně nestál přec.
Ó, naslouchej jí, modrý hled
než zacloní se snem,
ta píseň bude provázet
tě celým životem!
131
IV.
PÍSEŇ RÁKOSÍ.
Slyš, rákos šumí zticha
a smutně šelestí,
tak jako když to vzdychá
kdos pod ním bolestí.
To děckem naším asi
se na dně zbudila
a zlaté rve si vlasy
tam víla spanilá.
Spí, hlavu na své hrudi,
kdes v tmavé hlubině,
a dítěte hlas zbudí
ji ze sna jedině.
Tu rozhlédne se, bledá
jak plachý noci stín,
a zasténá, když shledá,
svůj prázdný spatří klín.
132
A strom se chvěje skrytě
i celá hladina,
jak pláče pro své dítě
ta bledá Undina.
133
V.
SIESTA.
V zlaté se klubíčko svinula
kačátka na travném břehu,
a já tu vedle jak ztrnulá
socha sen rybníka střehu.
Na jeho hladině kovové
drobounké stopuji řasy,
poslouchám z rákosí flétnové
lysek a bekasin hlasy.
Bělavých oblaků stíhám cval,
vstávají, mihnou se, mizí,
jak by se rybníka dotýkal
cípek jen andělské řízy.
Jako by duší se snů řad nes’,
vzpomínky táhnuly po ní –
sluncem je zaplaven luh i les,
puškvorcem všecko kol voní.
134
Sedím na balvanu ze žuly,
veliký cítím klid země –
všecky se myšlenky svinuly
ve zlaté klubíčko ve mně...
135
VI.
OBRAZ.
Za mlýnem rybník. Kolem samé lesy.
Už stmívá se. Mha stříbrná se věsí
od stromu k stromu, jak když sítí kdosi
jde rybník lovit. V trávě plno rosy.
Od rybníka, kde pily, žene krávy
kol stařec bílý. Čapku sejmul s hlavy
u božích muk, a jak teď blýsklo v šeři,
svit jeho šedin s měsícem se měří.
136
VII.
KOUZLA MĚSÍCE.
Jas plné luny blýsk’
do vln a třasovisk,
přes rybník v mlžinách
svůj čarovný kruh táh’.
Tu bílým květem svit’,
tam jako stříbra nit,
tu polil stromu kmen,
tam světluškou vzplál jen.
Jak malíř naposled
by štětec k malbě zved’
a sem tam oku vhod
jen světlý hodil bod.
Na trávy krůpějích
se zalesk’, pad’ jak sníh
na svěží stromu list,
šleh’ lampou v šero hnizd.
137
A na rybníce stuh
se utkal zlatý pruh,
jak před zrakem by rost’,
se spouštěl zlatý most.
To padací most snad,
jenž ve snů vede hrad,
kde modrých růží dech
žal hojí duší všech.
A já jím ve snách šel
a v prsou has’ mi žel,
a byl jsem rád a tich,
když most se za mnou zdvih’.
138
VIII.
RYBNÍK V SMUTKU.
Jako vytřeštěné oko, bolestné a zoufalé
rybník chmurný hledí k nebi v hor a lesů úvale.
S výčitkou své kalné zraky zvedá nebes do šíra
jako duše, která sama v celém světě umírá.
Duše, která opuštěna, trpí v žití bez viny
a jíž kal a špína pouze padly v nitra hlubiny.
Lesy mlčí, nepohne se ani stéblo v rákosí,
jak když vzdorně ret se semkne, nelká již ni neprosí.
Nad rybníkem mraky táhnou, táhnou a se nestaví,
jak to oko spatří, rychlej do své plují dálavy.
Hle, teď jeden oblak stanul, zahleděl se v jeho kal
a rybníka nad samotou potichu se rozplakal.
139
IX.
MRTVÁ BOLEST.
Kdo rybníka na dně našli klid,
když vyjde měsíční záře,
prý na vlnách tančí – říká lid –
ve bledé stříbrné páře.
Když měsíc svítil, já vyšel bled
a viděl je záblesky mdlými,
a Bolest má, ve vlase mroucí květ,
tam na vlnách tančila s nimi...
140
IMPROMPTU.
Co jsme si byli během let,
to jsme si dosud,
nemoh’ nás rozdělit ani svět
ani zlý Osud.
Osud má sice mocnou dlaň,
ale víc nedokáže,
nežli to srdce pojící
útlounké dětské paže.
141
SONET.
Kdes četl jsem, že žijem’ ve svých dětech
svůj život znovu... A já tak se chvěji!
Jak? Znovu cítit všecku beznaději,
svá zklamání po utišení letech?
Zas zuby vztekem zatínati v retech,
zas bolem šílet ve plamenů reji,
svůj každý ústrk najít, trny v květech,
stesk, hřích i nudu v přešlé hrůze její?
A přec chci žít to, najdu-li též znovu
svou dětskou píseň, notu skřivánkovu
nad zlatým polem, plným zkvetlých máků.
A nad motýlem, květem, hračkou malou
svůj smích, svůj jásot, dávnou vyprchalou
svou čistou radost v děcka svého zraku.
142
ILLUSE.
Vyjel jsem do světa, jeden smích,
dál se mi nezdála temnou,
illusí na sta růžových
vesele vyjelo se mnou.
Jak se kol celý usmíval svět,
lesy jak voněly z dáli!
Koho jsem potkal, bratr byl hned,
oči nám blouznivě plály.
V úsměvech lidí že zlovolný klam?
V květech že zmije, jež bodá?
Pohlédni kolkolem semo i tam,
všude jen láska a shoda.
Ale jak dál jsem září i tmou
k dálnému v mlze jel hradu,
illuse jedna za druhou
zůstala znenáhla vzadu.
Jedna mi po druhé mizela,
zrádně mi uprchla z očí,
Bože, jak cesta má veselá
v močál a propast se točí!...
143
Myslím teď na to vše jako v snech,
všecko to volám si zpátky,
jak se tak dívám, stajiv dech,
v obličej dítěte sladký.
Také si jednou tak vyjede,
s tebou, ty líbezný blude,
do dáli, mlžiny do šedé,
také tak opuštěn bude.
A přec, když dívám se v tvář tu zas,
úsměv ten stíhám dětský,
lkal bych: Mé illuse, prosím vás,
vraťte se k němu všecky!
144
CESTOU PODLE MOŘE.
Jak počal jsem, chci skončit: s mořem,
jež před mým zrakem do šíra
se s tichem, šumem, plesem, hořem
z mlh upomínek rozvírá.
Však jak v ně patřím v tichém snění,
jak tanec vln se mihotá,
tu moře vod se náhle mění
mi v celé moře života.
A zdá se mi: Já také konal
jím mnoho dlouhých, dálných cest,
s ním zápasil, v něm toužil, stonal,
v něm záři hledal dobrých hvězd!
Teď kapitán, jenž z cest se vrátil,
kol břehu jeho chodě, sním
a chci, by aspoň západ zlatil
mi líce svitem úsměvným.
Cest svízelných i bouří vzteku,
i starých druhů vzpomínám
a všeho, co mi z mládí vděku
to moře strhlo k hlubinám.
145
Těch drahých duší, milých tváří,
těch illusí, snů, lásky ztrát!
Však vzhlédnu k moři – zrak můj září,
a cítím: Mám je přeci rád!
A podle moře chodě, v písku
zas črtám sny a naděje
a nedbám, komu vhod a k zisku,
zda vítr zítra smete je.
Snad zítra bouře bude lítá,
a počne plavba krušší všech,
snad loď se blíží duchovitá,
jež na jiný má vézt mě břeh.
Však dnes je slunno, moře svítí
jak oddané mé ženy hled –
chci na koleno dítě vzíti
a o moři mu vyprávět...
146
OBSAH.
Cestou podle moře7
Hněv moře9
Jitro na moři12
Obraz14
V skalním chrámě u kostela S. S. Nazaro e Celso17
Benátská causerie19
Moře často slyším24
Giardino Giusti25
Oblaka27
Památce mé báby I. – XIII.28
Dubnová vzpomínka42
Při západu43
Dobrou noc44
Na Budči45
Böcklin46
Vzpomínka vánoční49
Z ulice51
Cestou53
Několik písní z práce:
I. Vy mohutné stroje54
II. Hvězdnou nocí56
III. Točí se veliké kolo58
IV. Ráno i večer60
V. Dědictví62
VI. Ukolébavka64
VII. Všední příběh66
VIII. Děd a vnuk68
[147]
Vždy na večer70
Světlá noc72
Na starý obraz lidové madonny74
Ó, milí ptáci!77
Před portretem mého otce78
Jedno slovo79
Nad stoletou knihou psaných modliteb80
To bouří v daleku!82
Odpoledne83
V samotách85
Sobě87
Moje mince89
Slunečný den v jeseni91
Padala hvězda93
Večerní hudba94
Jarní píseň95
Slet písní96
Jarní povzdech98
Fr Heritesovi99
Al Jiráskovi100
Stín101
Krajina103
Nad cizí písní105
Láska a květiny108
Ve starém parku110
Píseň112
Zeď113
Jemnou přízi mladých snů115
Píseň117
Vzpomínky staré lásky118
Sloky120
Smutek lásky121
Probuzení122
Jarní noc123
Nové jaro124
V květnu 1901125
Smích a pláč126
U rybníka:
I. Nálada127
II. Lekníny129
[148]
III. Ukolébavka130
IV. Píseň rákosí132
V. Siesta134
VI. Obraz136
VII. Kouzla měsíce137
VIII. Rybník v smutku139
IX. Mrtvá bolest140
Impromptu141
Sonet142
Illuse143
Cestou podle moře145
OPRAVY
Na str 28 na počátku prvního verše poslední sloky vynecháno slůvko: A
Na str 31 v třetím verši třetí sloky vynechán: !
E: dp + až; 2002
[149]