ODPOLEDNE.

ODPOLEDNE.
Má matka toužebně vždy odpůldne mě čeká a hledí neklidně na hodin rafije, však pletouc, vzdychne si a chví se, duše měkká, když neslyší můj krok, než pátá odbije. Ó, půjdu, půjdu dnes, nač trápiti ji bolem? A zas již zaplétám se ve snů tenata, dál v knihách hrabu se nad přeplněným stolem, v mé duši zvoní cos, je divně dojata. Hned! Ještě chvíli jen! Jen ještě malou chvíli! Sen nové písně mé mě spíjí k závrati, snad taký štěstí mžik se víc mi nenachýlí, snad píseň písní svých mám právě napsati. Je třeba zachytit roj tónů třepetavý, tu hudbu splývavou, již slyším duší vát, ty barvy, záblesky, tu vůni, nádech smavý snad nemám ucítit už v žití vícekrát. A píšu povznesen. A čas tak pílí, chvátá. Teď péro položiv, čtu celou píseň svou. To že ten třpytný sen? A z hodin zvučíc pátá, mi vpadá v zklamaný hlas vážnou výčitkou. 83 Ó, matko nebohá, pro chabých veršů roje, jichž křídla otřelá, jež zapřel snů mých jas, jež zhubím sám neb čas, jsem zklamal srdce tvoje a propás’ okamžik tvůj sladký slyšet hlas! Ó, sladké illuse, vy čaroskvoucí klamy, jež záhy prchnete, jak zář když odletí, jak bolí po letech, ne že jsme bez vás, sami, leč ony veliké a marné oběti! 84