BÖCKLIN.

BÖCKLIN.
Smrt, kterou vždy tušil za sebou, dohrála na skřípkách píseň svou, a houslí těch jejích vzlyky a skřeky teď tály v tón měkký. I zamknul své oči. Slyšel v snách, jak hudby té ozvuk zněl a táh’, pln smíru a něhy, smutku a shody, ne, šum to jen vody... Ta tmavá a tichá jako sen, jen stříbřila skály krajkou pěn, a skály ty v žlutém přísvitu stály, jak plynul k nim z dáli. A jak se k nim blížil jeho člun, tu zaplály hrobky, plné run, a cypřiše – zeleň jejich se tměla – svá sklonily čela. TakTak, jak jej kdys viděl, tuchy pln, vstříc kynul mu ostrov mrtvých z vln, a slyšel, jak voda mrtvá jej nesla, šum, šplíchání vesla... 47 Teď přistál a divnou vůni vdech’, a cypřiší zavzněl hlubý vzdech, a celý ten ostrov po stínu drahém se rozechvěl blahem. V své hloubi se zachvěl, odtrh’ v ráz se ode dna moře – hromu hlas – a ostrov již tiše, skály a sluje, dál pluje a pluje. A pluje vždy dále, jasem, tmou, jej rybáci zří, když lovit jdou, jej snílkové zří všech pásů a zemí, jak táhne kol němý. A pluje vždy dále, věčný stín, se do šera ztrácí, v mlhy klín, a od věku k věku s červánkem, zoří se nad vlny noří... 48