BÖCKLIN.
Smrt, kterou vždy tušil za sebou,
dohrála na skřípkách píseň svou,
a houslí těch jejích vzlyky a skřeky
teď tály v tón měkký.
I zamknul své oči. Slyšel v snách,
jak hudby té ozvuk zněl a táh’,
pln smíru a něhy, smutku a shody,
ne, šum to jen vody...
Ta tmavá a tichá jako sen,
jen stříbřila skály krajkou pěn,
a skály ty v žlutém přísvitu stály,
jak plynul k nim z dáli.
A jak se k nim blížil jeho člun,
tu zaplály hrobky, plné run,
a cypřiše – zeleň jejich se tměla –
svá sklonily čela.
TakTak, jak jej kdys viděl, tuchy pln,
vstříc kynul mu ostrov mrtvých z vln,
a slyšel, jak voda mrtvá jej nesla,
šum, šplíchání vesla...
47
Teď přistál a divnou vůni vdech’,
a cypřiší zavzněl hlubý vzdech,
a celý ten ostrov po stínu drahém
se rozechvěl blahem.
V své hloubi se zachvěl, odtrh’ v ráz
se ode dna moře – hromu hlas –
a ostrov již tiše, skály a sluje,
dál pluje a pluje.
A pluje vždy dále, jasem, tmou,
jej rybáci zří, když lovit jdou,
jej snílkové zří všech pásů a zemí,
jak táhne kol němý.
A pluje vždy dále, věčný stín,
se do šera ztrácí, v mlhy klín,
a od věku k věku s červánkem, zoří
se nad vlny noří...
48