V SKALNÍM CHRÁMĚ U KOSTELA S. S. NAZARO E CELSO.
(Verona.)
V tiché čtvrti, Adiže kde již není
slyšet hukot, zpěněných vírů ševel,
šel jsem vzhůru přes rumy, zkvetlé býlí
k skalnímu chrámu.
Sluj to byla, přisekli dlátem stěny,
na zdí běli vykouzlil štětec malby,
Krista, svaté s naivní něhou starých
neznámých mistrů.
Oltář jeden kamenný, prostý ozdob
k jedné stěně přistaven prostřed sluje,
a již tichý zbudován asyl bohu
míru a lásky.
Z všeho zbyl jen oltáře prostý kámen,
tu tam kresby vybledlé barva svítí,
v prázdný chrám teď malým se dívá oknem
azur a slunce.
Ale dosud – v pohnutí chví se duše –
jak bych slyšel stlumených hlasů echa,
vážných zpěvů, modliteb tiché vlny
zníti tu táhlé.
17
A tím vroucněj jak bych tě slyšel volat,
Kriste prvních věřících prostých duší,
čím víc vpadá z arény blízké hyen,
lačných lvů řvaní.
Bože lásky, jehož jsem marně hledal
v chrámu slávě, v brokátech, třpytu zlata,
v oken malbě peřesté, v řezeb spleti:
tuším tě blízko!
Tuším blízkost tvoji tu v prázdném chrámě,
a ty sám díš: Ornátů méně drahých,
méně lustrů, zamžených perel v berlách,
více však lásky!
A já dojat, hluboko skláním hlavu,
cítím sílu jedinou v tom: se oddat,
ať jižjiž, jak chcešchceš, jmenuješ svého boha,
celou však duší.
Ať již Lásku postavil’s na svůj oltář
nebo v tuchách Myšlenku na něm týčíš,
každou krůpěj posvětit svého srdce
idolům věčným!
Pak již ze snů posvátných, sladké dumy
sotva tebe vytrhnou více řevy
lvů a hyen, nežli když moucha kolem
zabzučí tiše.
18