IV.
RÁNO I VEČER.
Když jdu ráno do práce,
dítě ještě spí,
dřímá, dýše přesladce,
co já vstávám mdlý;
mám je ze sna probudit,
přetrhat tu zlatou nit,
jež je dosud s nebem pojí,
jako osud zlý?
Ne, spi dále, dítě mé,
spi, ó, spi jen dál,
však se večer najdeme –
kéž už měsíc vzplál!
Teď se jenom nakloním
nad tím bledým čílkem tvým,
ač bych rád tě broukat slyšel,
ač bych o smích stál!
A pak práce – žár a dým
po dne celý čas,
ale což! vždyť uvidím
večer dítě zas!
60
Nejsladší tou nadějí
vzpřímím se vždy, okřeji
jako květy tichou prškou,
jako rosou klas.
Přijdu večer domů zpět,
dítě mé – už spí,
vidím jen, jak jeho ret
v snách se jemně chví;
mám je ze sna vzbudit snad
v život smutný, v jizby chlad,
probudit je ve pláč dlouhý
pro své otcovství?
Ne, spi, dítě moje, dál,
spi, mé dítě, jen
kéž by se ti krásný zdál,
krásný, čistý sen;
políbím tě zlehýčka
na čílko jen, na líčka,
jež se rdí tím zdravým spánkem,
na vlásky jak len!
A pak v lože ulehám,
smutný noclehář,
oknem hledím do tmy sám
na hvězd bludných zář;
myslím si: Ó, kdybych tak
nyní navždy zavřel zrak,
zda by dítě na věčnosti
poznalo mou tvář?!
61