VI.
UKOLÉBAVKA.
Spi, synáčku, košiláčku,
spi, můj ptáčku, spi,
na tvém čílku není mráčku,
tichý sen tam dlí;
kdybych já to jenom znala,
co tě čeká, duše malá,
to však Bůh jen ví!
V přítmí šeré, kam se dere
zlo jen steré, hlad,
jsi nám – díky tisíceré! –
jako úsvit pad’,
jako zář do mrazné noci,
v které tonem’ bez pomoci,
bez těchy a rad.
Co však zima! Kdo si všímá
mezi svýma běd!
Lepší časy před očima,
bez pláče jdem’ v před.
64
Nad bídu však bylo hůře,
když muž chodil, čelo v chmuře,
srdce jako led.
Ach, to hoře! – noc jak moře,
a já choře v něm
modlila se v nepokoře,
hlavou bila v zem,
ale nyní, dítě zlaté,
pukly ty kry ledovaté,
teď už klidna jsem!
Samé růže v tvoje lůže,
ty mé bůže, ty,
chtěla stlát bych, co však může
nuzák jako my!
Aspoň v snách měj zlatou hračku,
usmívej se, košiláčku,
spi, můj ptáčku, spi!
65