V SAMOTÁCH.
Hlas vábný zapad’ dnes v samotu mého žití,
jak vězni před mříží by čarovně pták zpíval;
hle, co jsem opustil, z mlh vstává teď a svítí,
jsem zmaten, jak by v důl se hrnul proudu příval.
A hlas ten loudí mě: Ven, do života, snílku,
kde mladých duší ples se v nové kruhy splétá,
kde novou myšlenkou zabouří každou chvilku
a křídla rozpíná již mladých orlů četa.
Ven, v život peřestý, kde vlní se to, honí,
kde žízeň po činu všem vroucně plane z očí,
kde září úsměvy a vlasy ženské voní,
v ten rej, kde vítěz je, kdo směle do vln skočí!
Jsem všecek polekán. Tak zářivě, tak svůdně
mi z dálky kývá svět a stále kouzelněji,
a já, jenž uvyk’ pít už ze samoty studně,
se divně zamýšlím a nepoklidně chvěji.
85
Snad ještě jedenkrát se smísit s vlnou davu,
všem ruku podati, kdož stisknout by ji chtěli,
své srdce s nimi bít a bouřit nechat hlavu,
jich cílům, touhám, snům se znova vzdáti celý!
Však ne – je pozdě již. A s prahu zpět se vracím.
Ó, marně zpíváš mi, ty ptáče, zvěst tvá lichá!
K svým knihám utíkám se, ke snům svým a pracím,
kde vůní opíjí mě kouzelný květ ticha.
Snad zítra, zítra již bych vrátil se sem zpátky
o těžce dobytý mír chudší z toho víru,
o ránu bohatší však marné ze šarvátky,
je pozdě, pozdě již – já mladou ztratil víru.
Snad neznám zapadnu, a ty, jež prudce kvačí,
se smíchem převalí se přes mou poustku časy,
leč trochu veršů svých, v nichž hudba, číst mi stačí
své ženě u večer a hladit její vlasy...
86