VZPOMÍNKY STARÉ LÁSKY.
– Své ženě. –
Zahrada je stará, sešlá, přes palác jde cesta k ní,
v kouty její zanedbané, do logie barokní.
Malby její – starých bohů kvasy, boje nejvíce –
zbledly dávno, oprýskaly na zavlhlé omítce.
Stezky travou zarůstají, trávník pln je lupení,
v krápníkové sluji leží dva tři bozi kamenní.
V basinu je kalná voda, roura smetím ucpána,
nešplouchá a nezpívá tu dávno stará fontána.
Ale tenkrát! v léta jasu, plném oblak nádhery,
pamatuješ, duše moje, na ty krásné večery?
Jak když sad ten probudily ze sna naše pocely,
staří bozi zvedali se, plné růže voněly.
Na logii malby živly, do houštiny paprsk blýsk’,
do snů našich zase šplouchal pokažený vodotrysk.
118
A když starým pod jasanem strhl jsem tě v objetí,
navraceli do zahrady stínové se zakletí.
Polibky, jež pršely kdys na rty tu i na čelo,
sladkým vzdechem, toužným echem všecko kolem šumělo.
Až i nám se náhle zdálo, ty že’s byla hraběnkou,
a já mladý předčítatel s jabotem a vlásenkou.
Že jsme spolu tančívali před lety, ach před lety,
mezi čtením že jsem skláněl svlažit se tvé na rety.
Že jsme oba dávno mrtví a jen teď že na chvíli
vzpomínky nás staré lásky v letní večer vzbudily...
119