VZPOMÍNKA.
Na vše si vzpomínám, když kolem domu časem,
v němž, dítě veselé, jsem zpíval celý den,
teď v živé ulici, kde hřmí to žití hlasem,
své kroky toulavé zanáším unaven.
Na blízké sousedy, na houslistu, jenž starý
mne láskal na rukou a na housle mi hrál,
na ústav soukromý, na učitele dary,
na šičku hrbatou, jíž zrak tak smutně plál.
Však nejvíc na tebe si myslím, zlaté dítě,
s níž hrál a zpíval jsem jak ptáče na úsvitě
a s níž jsem loučíval se pozdě na večer.
Až jednou nepřišla’s. A za krátko mě vedli
ku dětské rakvičce, kde viděl jsem tě zas,
tvůj krásný obličej byl chladný tak a zbledlý,
ty jsi se nesmála, když slyšela’s můj hlas...
11
Ty spíš, ty dávno spíš! Já myslím v zpomínání,
jak štíhlá byla bys a jak bys kvetla teď,
ten dlouhý zlatý vlas kol bílých čistých skrání,
jak šípků jemný nach tak zrůžovělou pleť!
A zda by čistý sen náš nebyl prch’ jak všecky,
jak pára odvanut, již ráno v luhu zřím,
kdy zvyknem’ posmívat se, co věk dal nám dětský,
kdy kladem’ illuse ku starým hračkám svým?!
Ty spíš, ty dávno spíš! Já nalezl bych stěží
dnes malý růvek tvůj v tom moři tmavých jam,
a přece na dně v něm, snad dole na dně leží
kus mého života, jenž zmizel, nevím kam!
12