DROBTY ŽIVOTA.
BÁSNĚ.
V PRAZE.
KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ.
1892.
[1]
DROBTY ŽIVOTA.
(1890–1892.)
To jsou ty drobty života,
bubliny z žití pramene...
Neruda.
[3]
Z HLUBIN.
Ve tmavých duše hlubinách,
tichých jak hlubiny moře,
spí tam tak mnohé, mnohé v snách
zapadlé štěstí i hoře.
Nadějí marných puklý vrak,
přání, sny kdysi tak svěží,
jak utonulá, mrtvý zrak,
ztracená láska tam leží.
Kolem je velký noci klid,
smutku i svatosti plný,
nahoře slyšet bouřit, bít
nového života vlny.
Šumí to novou nadějí,
novými bolestmi kvasí,
dole vše zvolna přikrejí,
zarostou trávy a řasy.
[5]
Časem jen hne se hlubina,
v hlubokém vzdychne si bolu,
se shora tiše do klína
něco jí padá zas dolů...
Je to jak v moře padlý kraj
s bídou i se slávou svojí,
jak o tom šeptá mnohá báj
a jak to v pohádkách stojí.
Pohádky, jež jsem slýchal tich,
pohádky lidského žití!
Ach, mně je dnes, jak slyšel bych
z hlubiny zvonů hlas zníti!
6
DĚDICTVÍ.
Svůj hnědý psací stůl jsem zdědil po svém otci
a starou lenošku, jež z proutí spletena,
v nich obou zapraská to časem tichou nocí
a, ač jsem v síni sám, to tiše zastená.
Tu vždycky zachvím se a ohlédnu se kolem,
mně zdá se, otce duch že, stříbro na skráni,
tak tiše stojí tu a nad mým psacím stolem
a nad mou lenoškou se bledý uklání.
A s trpkým úsměvem v měsíce modré záři
že v práci nahlíží, jež leží na stole,
kde sedal den co den, stín starostí v své tváři,
jak stvol, jenž po zemi se plazí bez hole.
Teď psacím na stolku, jenž účtů byl vždy plný,
kam hledím, tísní se a kupí řady knih,
kde otec počítal, mých rythmů letí vlny,
sen, láska, pohádka i život blýská v nich.
7
A záře sluneční když v síň se vlévá, vždycky
rád padnu v lenošku a hledím okny ven,
své oči přimhouřím tak chtivě, labužnicky,
co proutí praská mi, se v tichý nořím sen.
Tu v tichu odpůldne, v němž bzučí jenom moucha,
vždy Labe široké zřím v záři plamene,
když jako obrovský had zhřívá se a šplouchá
jen tiše jako v snách v své břehy zelené.
Ty v dálku táhnou se, kam nelze dohlédnouti,
v nich tráva chvěje se bez stínu stromoví,
a blízko u vody se sklání pružné proutí,
kde zdá se, jako dech by zavál pižmový.
Vše zlaté: nebesa i lučiny i vody,
jak žluť by prýskala z všech pórů, cév a rýh,
v ní s křikem vlaštovky jen kmitají jak body,
hned nízko nad vlnou a hned zas v nebesích...
8
HVĚZDA.
Se stínem stín v náruč splývá,
v sadě sněť se zlehka kývá,
otevřeným oknem tiše
modrá noc se ke mně dívá.
A s ní hvězda v modrém třpytu
jako z tmavých záclon skrytu
patří ke mně s výše – výše
v mihotavém, tichém kmitu.
Dávno jsem již pustil z hlavy
pohádek svět dětský, lhavý,
pravím si, že nic to není,
nežli světa plápol smavý.
Ale přec k ní hledím dlouze,
v její kmit na nebe prouze,
jako v kouzlu, jako v čáru,
jako v nevýslovné touze.
9
Zdá se mi v té divné tuše,
že to drahá, zlatá duše,
která mne tak milovala,
a teď plá mi z noční hluše.
A jak nad mým ložem bděla,
a jak se kdys o mne chvěla,
že tak bdí a chví se dále,
pro mne tady odumřelá.
Jak kdys láskou plála jemně,
že tou láskou hledí ke mně,
v moje sny a v mojí práci
na dalekém stínu země.
Vzpomínám, a zrak se dívá,
jak když vše se za ní skrývá,
slzím, a – v té hrozné dáli
také cos jak slza splývá...
10
VZPOMÍNKA.
Na vše si vzpomínám, když kolem domu časem,
v němž, dítě veselé, jsem zpíval celý den,
teď v živé ulici, kde hřmí to žití hlasem,
své kroky toulavé zanáším unaven.
Na blízké sousedy, na houslistu, jenž starý
mne láskal na rukou a na housle mi hrál,
na ústav soukromý, na učitele dary,
na šičku hrbatou, jíž zrak tak smutně plál.
Však nejvíc na tebe si myslím, zlaté dítě,
s níž hrál a zpíval jsem jak ptáče na úsvitě
a s níž jsem loučíval se pozdě na večer.
Až jednou nepřišla’s. A za krátko mě vedli
ku dětské rakvičce, kde viděl jsem tě zas,
tvůj krásný obličej byl chladný tak a zbledlý,
ty jsi se nesmála, když slyšela’s můj hlas...
11
Ty spíš, ty dávno spíš! Já myslím v zpomínání,
jak štíhlá byla bys a jak bys kvetla teď,
ten dlouhý zlatý vlas kol bílých čistých skrání,
jak šípků jemný nach tak zrůžovělou pleť!
A zda by čistý sen náš nebyl prch’ jak všecky,
jak pára odvanut, již ráno v luhu zřím,
kdy zvyknem’ posmívat se, co věk dal nám dětský,
kdy kladem’ illuse ku starým hračkám svým?!
Ty spíš, ty dávno spíš! Já nalezl bych stěží
dnes malý růvek tvůj v tom moři tmavých jam,
a přece na dně v něm, snad dole na dně leží
kus mého života, jenž zmizel, nevím kam!
12
ZBOŘENÝ DŮM.
Ty šedých stěn,
můj starý dome tichý, stmělý,
slyš, motyky již zazvučely –
jsi pobořen!
Byls tich a něm,
a teď tu píseň znívá k práci,
a šum a křik, jak stěna kácí
se s rachotem.
Tys vždy se tměl,
a teď jak krov tě nepřikrývá,
již mlčelivý měsíc dívá
se do tvých cel.
Kam prchly as
ty vlaštovky pod tvými trámy,
jež přilétly a byly s námi
vždy v jara čas?
13
Kam tvá se dál
vzpomínek plná duše vkrádá,
jež mluvila k nám v zimě ráda,
kdy krb tak hřál;
kdy vítr táh’
a listí venku řidlo, řidlo,
ty útulné, ty vlídné sídlo,
jsi rum, jsi prach!
Co v lůně tvém
jsem prožil v dětství šťastných chvílí,
a nyní padneš, práce pílí,
a vše je snem.
Nač k přešlým dnům
se vracet nyní? Zhlt’ tě příval,
vždyť sny, jež jsem tam v tobě sníval,
též padly v rum!
14
ŠTĚSTÍ.
Mně zdá se: Štěstí jednou pouze
jde kolem našich veřejí,
a klepá zticha, klepá v touze
a čeká s novou nadějí.
A mnohý vnořen ve svou práci,
jak bušil stále, tepal, kul,
je nezaslech’ a že je ztrácí,
si sotva ve snu vzpomenul.
A mýlkou zas je odbyl mnohý,
a otevřít se mnohý bál,
snad stokrát sklamán vírou v bohy –
a štěstí vzdychlo a šlo dál...
A myslím: Také u mne bylo,
já byl jsem pryč neb musil spát,
a tak se jenom ohlásilo
a nepřišlo už vícekrát.
15
OČI, KTERÉ SE CHTĚLY PTÁTI.
To byly zvláštní oči,
to byly oči divné,
a vzpomínka mi na ně
tak náhle v duši živne;
v nich nebyl půvab skvělý
ni žár, jenž láskou chvátí,
ty oči jak by chtěly
se vždy jen něco ptáti.
V nich nebyla ni bolesť
a nebyla v nich výtka
a ani tichý úsměv,
vždyť smála se tak zřídka;
ty oči v stínech řasy
jen ptaly se, ne, chtěly
se ptát, a na co asi
snad samy nevěděly.
A jestli věděly to,
pak zeptati se bály,
16
snad nenalezly slova
a hledaly je v dáli,
snad nenašly zrak vřelý,
v nějž důvěrně se hledí,
snad na to ptát se chtěly,
nač není odpovědi.
A více nevím o nich,
však pohled jejich cítím
a myslím, že se ptáti
tak chtěly celým žitím;
až led když bylo líce
a anděl bylo děcko,
pak neptaly se více,
neb věděly už všecko.
17
Z KANCELÁŘE.
Já v kanceláři šeré kdys,
kde sedám k práci den co den,
jsem našel maně starý spis,
byl sežloutlý a poprášen.
A nebylo to pravda již,
jak zatím letěl proud a čas,
co kdos tam psal a v svazků tíž
byl spis ten vložen k spánku zas.
A že už jiný nebudu,
že zachránil jsem v duši květ,
o mnohých srdcí osudu
jsem počal tiše přemýšlet.
To o srdci, jež v mládí dnech
svůj život mělo, ples i tíž,
a byl kol ruch a byl kol spěch,
a na ně každý zapomněl!
18
Tak čekávalo nocí, dnem,
tak dlouhý čas, tak dlouhý, ach,
až sežloutlo, co kvetlo v něm,
a šedý až je pokryl prach.
A jestli někdo po létech
tak maně pohléd’ v nitro mu,
že byl tam život, láska, dech,
už nenapadlo nikomu.
A že se vzbudit nedalo
a nechat je se nesluší,
nu, ono také dostalo
své číslo v knihách záduší!
19
VARHANY.
Sním v chrámě... V šeru světla hoří.
Jak příval větrem vzdouvaný,
jak obrovité vlny moří
zní chrámem stmělým varhany.
Hned slabě zní to pouhým echem,
jak v slunný den a veselý
by větrem teplým, jara dechem,
jen z dálky lesy šuměly.
A zas to hučí, hřímá mžikem
a v tónů roste potopu,
jak tisíc ptáků s plesným křikem
by křídly bilo do stropu.
A pak tak vážně, zádumčivě
a s klidem duší věřících,
tak jímavě to zní a tklivě,
že pohne se cos v prsou tvých.
20
Ó, vidím se tam, školák malý,
zpěvníček v ruce, prostřed řad,
těm tónům, jež se chrámem valí,
s tak zbožnou tváří naslouchat.
A v záři světel, vonném kouři
již slyším, jak se k hudbě té
můj hlásek pojí, jako v bouři
když zatíká hlas ptáčete.
Mé oko vlhne, vážní líce,
mně líto – čeho? – nevím sám.
Za svící hasne zvolna svíce,
a plný stínů celý chrám...
21
JARNÍ MELODIE.
Slyš, jaro klepá do oken!
Vy bledá líce, pojďte ven,
hle, zemi v tvář, má blýskla zář,
kdo chce být ještě samotář?
Slyš, jaro klepá v tichý úl!
Nuž, vzhůru k letu, prostřen stůl!
Kam padne hled, můj voní květ
a s květem mládne celý svět.
Slyš, jaro klepá v lidskou hruď!
Ty spící srdce, zbuď se, zbuď,
je čas – však chceš-li zaspat jej,
pak nikdy se už nezbouzej!
22
V JARNÍ BOUŘI.
Ty bouře! Co jich nebem letí,
když země sní sen o štěstí;
strom chví se, hrom sjel v jeho sněti,
pták vzkříkne náhlou bolestí!
Ty bouře! Co jich projde žitím,
ty sníš a náhle slyšíš hřmět,
hruď chví se divým vlnobitím
a kolem stmí se celý svět.
Však ten jen, kdo je sám, se bojí,
jen v opuštění není sil,
ten jistý je, kdo v duši svojí
hromičku lásky rozsvítil.
23
CESTOU.
Lásku v srdci, šel jsem horem, dolem,
vše se smálo nad cestou i polem;
ach, ne svým – ten v stín se jenom točí –
v svět jsem zíral párem drahých očí...
Snad už nikdy neuzřím to kolem.
Všude tolik, tolik, tolik štěstí!
Stromy zřel jsem čistým stříbrem kvésti,
u cest, v louce pampelišky zlatem,
vlaštovky se honily kol chvatem,
boží muka plála na rozcestí.
A to nebe bylo jako nové,
bez obláčku, modré, ocelové,
velké, širé, jako zvon když padá,
a v něm zněla píseň věčně mladá,
jásali to v modru skřivánkové.
24
Ale ne, jak s oblak se to lilo,
zdálo se mi, že to vyskočilo,
srdce moje z prsou, aby v letu,
plné lásky, celičkému světu
do velkého zvonu nebes bilo!
25
NAD ŘEKOU.
V řeku se díváme spolu,
na proud a na vlny dolů,
při jejich ruchu a zvuku
mlčky si tiskneme ruku.
Pod námi v krajiny jiné
hluboká řeka se vine,
daleko, v dáli a dáli
let je to jeden a stálý.
Co padne ve vlny třpytné,
v náručí svoje proud chytne,
daleko unáší hbitě
jak srdce láska, mé dítě.
Nese to v divokém běhu
k trávnému, květnému břehu,
nese to k skalám, kde v příští
okamžik všecko se tříští.
26
A nás kam nese to v touze?
K žití či ke zmaru pouze?
Ale, ať co chce, dá doba –
vždyť nás to unáší oba!
27
IMPROMPTU.
Co žijeme, to sníme potom ve snu.
Však přijde noc a oči naše shasí,
cos jako mdloba padne na ně v těsnu,
a nepozvednem’ k slunci více řasy.
A noc ta bude dlouhou, dlouhou, stmělou –
ó, řekni mi, čím vyplnit ji celou?
Co budem snít, ta noc se bezdno řítí?
Ó, viď, my chceme mnoho, mnoho žíti!
28
JAK ZMĚŘIT LÁSKU?
Jak změřit lásku? ptáš se v zamyšlení,
jak refrain zní z tvých úst: Jak změřit lásku?
A odpověď že na ten problem není,
div nevryje to v čílko tvoje vrásku.
Tvůj duch se zmítá, chycený pták v kleci,
jak zlatá rybka polapená v sítě.
Ó, dítě, věz, že nejlépe tu přeci
je nechat vše a věřit jako dítě.
Je láska moře, dětské jsou tvé touhy,
a kdo, že zná ji, říci může, smělý?
Dnes stačí na to jeden pohled dlouhý
a zítra život – nepostačí celý!
29
NÁLADA.
Dnes je mi, jak bych, chorý, vstal byl z lože
a na lávku kdes used’ prostřed nivy
a celý svět jak zřel bych kvést, ó, Bože,
jak při pohádkách vídal jsem ty divy.
A jak bych život vdychoval tak tiše
a zas jak bych jej žíznivým pil retem
s šeříků vůní, která ze všad dýše,
a se vší láskou, která proudí světem.
Jak v teplý vzduch by roztékala celá
se bytosť má, jak modravý kouř chýží,
jak v tónech, vlnách, v záři by se chvěla,
jak necítil bych vlastní těla tíži.
A náhle, jakby vůně všeho sytá
se tíhou sladkou na mé oči kladla
a jak bych cítil, štěstím žití spitá
že hlava moje na prsa mi padla...
30
VZPOMÍNKA ZE HŘBITOVA.
My hněvali se trochu. Potom zase
jsme sešli se, však chlad jen ležel v slovu,
a vzdor a tíha chvěla se nám v hlase.
A tak jen maně šli jsme ke hřbitovu.
Tam bylo ticho, bez života tuchy
vše spalo, nad vším táhla zimy doba,
a na hrobě když věnec hnul se suchý,
tu zachvěli jsme, zachvěli se oba.
A pak už nic se nepohnulo kolem.
Vše spalo klidně, bez povzdechu, tiše,
i strom i hroby i ta s dlouhým stvolem
svým žlutá tráva, z které vlhko dýše.
V té chvíli pak jsme pocítili v duši,
jak hněv a chlad náš marný je a dětský,
jak bolesti jsou větší, které kruší,
a usmířeny dřímou tady všecky.
31
Jak zápas větší v tichý klid se mění,
a věčný spánek tiší každou muku,
a nad hroby jak stojí Odpuštění...
My dali si a pevně stiskli ruku.
32
BÍLÉMU KVĚTU.
Dnes zář a svit a celá zem
je písní a je úsměvem;
ó, plaň, ó, sviť, a sladký dech
mi kolem hlavy stoupat nech,
ty bílý, čistý květe!
Než vítr šíji zlomí ti,
chci tvoji duši vypíti,
mám též svůj den tak jako ty,
pak stín, pak noc, pak mrákoty,
můj bílý, čistý květe!
Snad zítra již – ó, kdo to ví?
je vichr tady ledový,
a zmlkne pták a dá se v let,
a ty se budeš mrazem chvět,
ty bílý, čistý květe!
Kdo zvedne tě a v ústraní,
tě před tou zimou uchrání,
33
v čí oku slza zablýskne,
a kdo tě na rty přitiskne,
můj bílý, čistý květe?
Ó, plaň, ó, sviť! Jsi dávno jist,
že zvadneš v záři, tich a čist,
než přijde mráz a sníh a led –
snad líbám tě dnes naposled,
ó, šťastný, šťastný květe!
34
ZIMNÍ PÍSEŇ.
Šla zima, větrem jen se chvěla,
kruh z jíní měla kolem čela
a dráždil ji kde jaký květ,
neb sama v duši až tam na dno
jen měla poušť a mrazné chladno
a ticho, v němž spí mrtvý svět.
S tak bledou tváří závistivou
šla polem, mezí, lesem, nivou
a třásla se svých ramen sníh,
a po květu již není zkázky,
hle, už jen chudé sedmikrásky
tu tam se krčí na mezích.
Ó, syp jen, syp si sníh, jenž studí,
ó, zimo, do těch niv i hrudi –
já zpíval – však tě podvedem’,
tam na mezi ta sedmikráska
a v prsou mojích tichá láska
dál pokvetou i pod ledem!
35
ČAS LETÍ...
Jako v hřmícím rychlovlaku, který zdá se ti, že stojí,
tak to tady hřmí a letí v jednom ruchu, šumu, roji;
a když čas hřmí nejprudčeji, neslyšíš ho nad svou hlavou,
jde tak tiše jak ty mráčky, které modrem nebes plavou.
Jenom někdy jako dítě vytrhneš se plaše ze sna,
cítíš, jak ta dlouhá léta přeletěla – jízda děsná,
měříš ji s tou trochou práce, která se tak zvolna tvoří,
vážíš malé kapky štěstí, jež jsi urval tomu moři.
Všecko stejné. Prudká řeka pění se a zní a hyne,
ale kdo si všimne toho, že jsou to již vlny jiné,
a že ty, jež viděl’s dříve, jak tu zněly, v tanci hrály,
dávno, dávno ztratily se v nekonečné jakés dáli.
36
A ty děti, které potkáš cestou svojí na ulici,
neposedné, dovádivé jako vlnky ševelící,
mají tytéž modré oči, tentýž krok a úsměv sladký,
jako měly – jak to dávno? – ještě jejich mladé matky.
Staneš náhle překvapený, jakoby to byly ony,
s kterými jsi v parku hrával, vybíhaje na záhonyzáhony,
tytéž modré, černé oči – tytéž černé, plavé vlasy –
a tak se ti zdá, že stály po deset let dlouhých časy.
37
TOUHA PO SAMOTĚ.
Dřív snílek nesmělý, jenž sníval v jizbě svojí
a myslil, pracoval, až s ní jak s hrobem srost’,
teď cítím, každým dnem, jak víc mne k sobě pojí
a poutá růžemi a váže společnost.
Znám kouzlo večerů, kdy hovor plyne se rtů
a lehce spřádá se jak pavučiny nit,
již trhá jenom smích a živý polet žertu,
jenž, motýl prchavý, se nedá zachytit.
Znám vlídné úklony, žen úsměvy, hru očí
i píseň přemnohou znám z jejich klavírů,
narážky škádlivé, jež potutelně vskočí,
ty blesky bez hromu, ty bouře bez víru.
Znám lásku oddanou, jež tkví, kdy vše se kácí,
stisk přátel upřímný a nelíčený znám,
já vím, co byli mi, jsou v bolesti a práci,
kdy duše nadšením se zvlní k hlubinám.
38
A přec bych častokrát zas rád snil ve své síni
a zpíval, neznámý a utajený všem,
jak skřivan, při zpěvu jenž oblakem se stíní
a může aspoň snít, že poslouchá ho zem.
39
PARK.
Park vlídně často kyne do snů mých,
ten, v kterém rád jsem zapadával v snění
kdy stín se houpá na všech haluzích.
Jej vidím, jak je zadumán a tich,
pln schůzek tajných, písmen v každém kmeni,
pln stmělých chodeb, jako den když není,
jen večer, soumrak, sladké šero v nich.
Pln vůně, ptáků a pln snů a ticha,
co venku těžký hlučí vůz a míchá
se s křikem vozky, jenž jde kolem latí.
Pln bílých vidin, ve stínu i zlatě
když komtessy se mihnou v bílém šatě
a v alejích se stmívajících tratí....
40
SEN TEPLÉ NOCI.
Teď v starém parku bloudil bych tak rád,
jak jsem tam chodil šerem nastokrát,
v ten večer plný měsíčního lesku,
jenž se stromů by kanul na mou stezku.
I v staré loubí, které leží v tmách,
by spletí větví šleh’ a prutem vtáh’,
jak v chrámové když lodi chladné, stinné
proud záře oknem v modrý dým se řine.
A bylo by tak ticho, ticho kol,
a nehnul by se list ni trávy stvol,
já cítil bych jen vlhkou vůni země
a slyšel plískat vodotrysk jen temně.
A v duši mou by vrátilo se zas,
co nebylo tam dlouhý, dlouhý čas,
ta touha po čems, co ti plní snění,
co hledáš, hledáš a co tady není.
41
Ta touha po čems, pro co není slov,
co nemá život, co snad nedá rov,
ta touha po čems nad hvězd třpytným zlatem,
po čemsi velkém, vznešeném a svatém.
A duši plnou bezejmenných tuch,
bych bloudil šerem i skrz záře pruh,
co ze zámku by houslí lkaly vděky
jakýsi nápěv nevýslovně měkký!
42
ZVONÍK.
Chtěl bych býti zvoník starý,
do snění se zabera,
bydlit blízko šedé fary
nebo ve zdích kláštera.
Veliké a lesklé zvony
se hlubokým hlasem mít,
aby měly jména ony,
jeden Jan a druhý Vít.
Jara klidně žít a zimy
hovořit a žehnat jimi,
modlit se a láskou plát.
A ve směsi hřímající
velkých zvonů se všech stran,
v tváři úsměv, k sobě říci:
Zpívá to dnes ten můj Jan!
43
Jaká hloubka, jaké dumy,
jaký pláč! – jen chápat chtít!
Na světě tak zalkat umí
jedině můj vážný Vít!
Pozdravit den jimi zlatý,
volat jimi hvězdy ven,
a kdy zmlknou – v týden svatý –
smutný být a nemocen.
Divoce v kov čistých zvonů
udeřit a bíti však,
kdybych viděl letět v shonu
přes kraj rodný blesk a mrak!
44
VE DNE A V NOCI.
Jak pronikavý je ten cvrčků zvuk,
když vedrem žhoucím roztopená pláň,
a řezáče hlas někde z mokrých luk
tak ostrý, jak svit, jímž plá nebes báň;
však, hle, již večer, noc jde v moře klasů,
nad spící zemí shrne příval vlasů
a tu tam hvězdu vetkne na svou skráň.
Spí dlouhá pole, luka, celý kraj.
Jak jinak zní to nyní z polních cest!
V tom každém hlasu divný leží taj:
co kouzla v cvrčků krátké písni jest,
jak řezáče zpěv ostrosť náhle tratí,
a křepelka jak volá na souvrati
tak vábně v tichu mihotavých hvězd!
ji poslechne, kdo dnes ji nemá rád,
45
co v ní je ostré a co zvukem mdlým,
to bude měkké, bude barvou hrát,
až tichá noc se nakloní k mým lícím,
a nade mnou až umlklým a spícím
už jen ta píseň moje bude vát.
46
POUŤ.
Když vyšel jsem si na pouť svou,
kol pěšin, ne kol prašných cest,
kde v šumném davu lidé jdou,
tak mnohý květ jsem viděl kvést.
A tak jsem minul cesty prach,
tak přímé cesty ztratil běl,
nechť vede k cíli jiných snah,
já pěšinou jsem květnou šel.
Ta točila se, znikla v les,
hned zase kolem šuměl klas,
a dýchala tu květin směs,
a v hudbu splýval ptačí hlas.
Pár lidí jsem tu potkal jen,
pár přátel bylo záhy z nich,
a zpívali jsme, co byl den,
ach, do dnes žádný neutich’.
47
A stezka dál jde, kde je cíl?
Té stezky konce nelze znát!
Mě mnohý cestou předhonil,
však mám přec tu svou cestu rád.
A nechť i zbloudím na konec,
a místo k chatě zajdu v hvozd,
i cesta za to stála přec,
i cesta byla krásná dost!
A třeba bych v tom hvozdě znik’,
dnes počít pouť jak v onen čas,
já neváhal bych okamžik
a dal se tou svou cestou zas!
48
HLAS.
Na modrých vlnách lesnatých Brd
ssál jsem dech lesů, tak volný a hrd,
v korunách nade mnou vichrů zněl cval,
prsa mi rostla a mohutněl sval.
A s nich jsem poprvé, dojat a něm,
viděl svou hluboko ležeti zem,
daleko táhnout se, čarovně plát,
zde jsem se učil ji nad vše mít rád.
A jak táh’ vichrů ten divoký proud,
toužil jsem jedenkrát hřmít tak a dout,
velikou písní, v níž hořel by cit,
probudit, uchvátit, povznésti lid.
Pohnul se nejprvé jediný strom,
o druhý narazil čelem a v tom
druhý se zachvěl a třetí, ó, ples,
hřímal jak varhany celý už les!
49
Ach, jak to hučelo blíže a blíž!
Lásku, cit rozvlnit – to že je tíž?
Jenom kus nadšení, trochu jen sil,
kdo by pak se mnou se nespojil?
Illuse dětské, ó, touhy a sny,
chlapectví zlaté, vy, ztracené dny!
U lampy v jizbě své sám tak a sám
na vše si poznovu vzpomínám.
Venku je podzim. Slyš divoký let
vichrů těch bouřlivých ulicí spět,
naráží, bijí mi do oken mých
jako dav ptáků zde zabloudilých.
Přišly mne probudit, přivolat zpět?
Připomnít přišly mi starých snů svět?
Mohutný, bouřlivý přes dál i čas
Brdy, ó, Brdy mé, slyším váš hlas!
50
NA PRVNÍ LIST RODINNÉ KRONIKY.
Ignátu Herrmannovi.
Co vyrval otec stínům nepaměti
a v knihu zachyt’ jako skála zvuk,
syn v lásce chrání, jako skvost to světí,
snad zamyslí se nad tím ještě vnuk;
však dál pak rychle jiné časy přijdou
a s jinou snahou, radostí a bídou,
co bylo, smyl už bouřlivých vln shluk,
a stará kniha, jak už to tak bývá,
kdes v pavučinách, prachu odpočívá...
Však dřív neb pozděj přec jí najde kdosi
a těžké desky rychle zbaví spon,
on čte a čte... Hle, oko se mu rosí
a je mu, jak by slyšel zníti zvon,
jak dávných let by táhla k němu vůně,
jak echem zněl by duchů smích i ston
a jak by těch, z nichž sotva zbyly kosti,
vál vroucí pozdrav k synu budoucnosti.
51
Vše, i ty hroby zarůstají travou.
Zda byl, kdo spí tam? Nebyl to jen sen,
že žil, že trpěl, mladou toužil hlavou,
že miloval, že tvořil v čtveru stěn?
Těch přešlých věk, jich bolesť, touha jará
již vnukům bude pohádka jen stará,
již poslouchají děti u kamen,
však poznají i z pohádkových nití,
že v celku přec – se opakuje žití.
Sic nedočtou se o zázracích reků,
již s mečem v ruce pokořili svět,
jen tichý obraz prostičkého vděku
jak v kouzelných by parách byl se zved’,
však i to blaží, když se síla ztrácí,
jen vědět silný že byl ve své práci
a velký snahou neznámý náš děd,
že v boji všedním, v denních strastí muce
měl hrdé čelo vždy a čisté ruce.
Hůř bude-li těm, kteří z těžké knihy
té kdysi setrou sžírající prach,
kéž z listů těch do bolestí a tíhy,
do toužení i do klopoty snah
jim těchy chladem zavane to k hrudi,
kéž nad nimi se nová síla vzbudí
52
a nový vzdor a nový křídel vzmach,
kéž mrtvých hlasem listy ty by zněly:
Vy přetrpte, jak my jsme přetrpěli!
Však ne, chci věřit, líp že bude jednou,
že v stopách otců dále dojde syn,
a vnuci již že s plesem v oku shlédnou,
co my jen plaše snili, jako čin;
pak ve svém štěstí a nad snah svým květem
i nad naším snad zamyslí se vzletem
a snem a touhou, jdoucí ze hlubin,
a pak z těch listů k šťastnějším nechť sklání
se mrtvých otců velké požehnání!
53
ŠTĚSTÍ.
Jak motýl, jejž krok vyruší,
mi štěstí sedlo na duši,
tak tiše, tiše, tiše...
A já se zrovna dýchnout bál,
by nezvedlo se plaše dál
do oblačné své říše.
To všecko bylo jako sen,
a já se dál měl dívat jen,
však jinak už je v žití;
nad vůlí větší moc má cit,
já motýla chtěl zachytit
a provždy v srdci míti.
Však sotva jsem jen ruku vztáh’,
ten motýl prchl jako v snách
a letí, letí, letí...
Již dávno po něm není sled,
však duše má se jako květ
vždy ještě musí chvěti...
54
LÁSKA A SMRŤ.
Když poprvé, tak plni žhavé touhy,
se políbili v těsném objetí,
jich polibek byl horoucí a dlouhý
jak letní den, jenž nechce zmizeti.
Tu náhle tvář svou pozvednuli výše
a uskočili, zbledli, zděšeni:
Smrť stála blízko, povzdychla si tiše
a dívala se na ně v mlčení.
Však zmizela jim s očí v okamžiku,
a přišly zase štěstí obrazy,
jak slunce, přes něž mraky letí v šiku,
zas novou září za mžik vyrazí.
Což víc? Jen Smrť! Co mládí, lásce po ní,
jí nemá práva zavřít veřejí,
a k retu ret se znova v touze kloní,
však přec jen plaše a přec chladněji.
55
Však slyš, co to? Což nejsou tu tak sami?
Jak byl by stín k ním velký pad’ a leh’,
jak šel by někdo tiše... Nad hlavami
jim zavál chladný, ledovitý dech.
A po druhé pak zachvěli se – v kroku
Smrť jejich šatů tkla se bezmála
a s výčitkami v opravdovém oku
tak vážně, smutně hlavou kývala.
A přešla zas... A život, anděl bílý,
zas obrátil k nim usměvavou líc,
však neměli už odvahy a síly
se políbiti potom – nikdy víc.
56
MODRÁ OBLOHA.
Nad městem i vrchem i plání,
jak modrý by spředen byl květ,
se modrojas nebeský sklání
s tak vysoka, tichý a bled;
a modré to nebe, ó, vizte,
jak oko tak čisté, tak čisté,
když dívá se v ten svět.
Ó, rozkoši dětí a snílků,
k té výši tam oko své vznést,
kde s písní pták přeletí chvilku,
a na večer blýskne zář hvězd,
v tom modrém, v tom dalekém šíru,
ach, tolik je ticha a míru
a tolik lásky jest!
Však oči mé k zemi se klopí,
jak přísný by čekal je soud,
57
mou duší jdou vzpomínek stopy,
a bolesť tam krčí se v kout,
a je mi, jak duši svou v mraku,
bych do nebes čistého zraku
dnes nemoh’ pohlédnout....
58
STRUNA.
Veselej, má milá struno,
veseleji, veseleji!
Venku je tak pěkně slunno,
lidé se dnes bavit chtějí.
Svět se těžkých zvuků bojí,
hluboké jej tóny ruší,
myslíš, že kdo v písni tvojí
uslyší znět celou duši?
Veseleji, veseleji,
ne tak podle starých zvyků,
místo dum, jež truchle pějí,
do polky a do valčíků.
Ať tón skáče, ať tón stoupá,
jak chce svět – tak hrát se musí!
Ale věru – struna hloupá
raděj praskla ve dva kusy.
59
RESIGNACE.
Když udusil jsi v prsou svých
hlas přání, tužeb vášnivých,
ať láska to či sláva,
a spokojen a v bolu něm,
chceš bráti s klidným úsměvem
vše, co zde život dává:
Ó, nediv se, když ještě pak
ti v mnohé chvíli zvlhne zrak
a život je ti tuhý,
to zdaleka už hřímá jen,
tys kámen shodil ve vír pěn,
než zamknou se, jdou kruhy.
A jestli mrtvých tužeb hlas
se ve tvém srdci zvedne zas
a počne písně chlubné:
vždyť i ta zvěř neskoná hned
a ještě sebou naposled
tak několikrát škubne!
60
PSÁNO V HOŘKÉ CHVÍLI
Já v knize Život příliš rychle četl
a mnohou stránku přelít’ v něm,
jak když nám román mladou hlavu spletl
a my tak chvatně, hltně čtem’.
Vždy dál chce, dál duch nedočkavý mládí,
chce záhy konec knihy znát,
ten děj, ta hra, vše do zadu ho svádí,
že převrátí list kolikrát.
Však osud knih je vždycky, vždycky stejný,
začátek krásný baví jen,
a měj si talent třeba čarodějný,
kdo s koncem tvým je spokojen?
A konec tu je kapitola bolná,
v ní slzy tekou po tváři,
ó, čti jen knihu klidně, zvolna, zvolna,
můj milý, zlatý čtenáři!
61
Jak mnohý půvab lahodný a čistý
snů, víry, vzletu, plamene
se v přelétnuté skrývá listy
a v kapitoly nečtené!
Je pozdě. Znám již trpkou konce tíhu,
jak počátku znám sen a vděk,
teď odložit bych dobře mohl knihu –
mne nezajímá prostředek.
62
JARNÍ PROSBA.
Bože, těm, kdo mezi námi
čekají tu lepších časů,
s vráskou v líci, živořící,
a s tím bílým sněhem vlasu;vlasu.
V zlobných větrů nenávisti,
které u nás vanou posud:
dubového aspoň listí
přej těm starým hlavám osud.
Nad svou strží ať se drží
jak to listí na svém kmeni,
až pocítí žluté, svadlé
novou zář a nově pění.
usmířeni se svou bídou,
nechať zří, že nad jich rovy
jiné svěží listy přijdou.
63
A v té době slibných puků,
z kterých nové jaro dýše,
ať též oni hlavu skloní
a na zem svou padnou tiše!
64
HLUBOKÉ AKKORDY.
Aug. Eug. Mužíkovi.
Vesele z přístavu s lodí
za zpěvu, hřímání děl,
kdo myslí si, o první skálu
svou loď že by roztříštit měl?
Vesele v proudy loď skočí,
houpá se, jak by jen hrou,
ach, vidíš tam oči ty drahé,
jak s břehů se za lodí pnou?
Oči se ztratily v dáli,
zmizel i zelený břeh,
teď kolem jen vlny a vlny,
jich divoký zápas a šleh.
Nebe se zatmělo celé,
bleskem se osvítil mrak,
bez ráhna a stožáru, plachty,
hle, pluje už mořem jen vrak!
65
Moře kol bouří a kypí,
pění se, vzteká a řve,
jen skok a konec je navždy
té bídě a bolesti tvé...
Přitiskni dlaně své k sluchu,
nezírej do vln těch zlých,
ta vlna tak láká a láká
a potom má šílený smích.
Naposled opři se ještě
vlnám těm pevně jak štít,
a když už není proč žíti,
ať aspoň je tedy proč mřít.
A pak jen slož klidně již ruce
v naději nejsladší všech,
že za tebou půjde loď jiná
a zlatý přec dostihne břeh.
Čekej jen na bídném vraku
poslední člověka choť,
vždyť nikdo, kdo plavec je dobrý
svou opustit nemůže loď!
66
SMÍCH.
Rád mám ten smích, kterým se smějí děti.
Toť vodotrysk, jenž v duhách k nebi letí,
toť pták, jenž v písni s blankytu ti praví:
Nech vzdechu, hleď, ten život je tak smavý!
Rád mám ten smích, jímž dívčí ret se chvěje,
jak stříbrný když zvonek do závěje
svým čistým zvukem padá, zvoní, zvoní:
Je láska pro svět a svět celý pro ni!
Však znám též smích, a tím se muži smějí,
když po lásce a po snech, po naději,
a není bolu v slze, vzdechu, hříchu,
co bolesti, co pláče je v tom smíchu!
67
MEDITACE.
V mládí a lásky teplých dnech,
sluncem kdy planou nám dráhy,
kdo si kdy nepřál jako dech
zmizeti, umřít tak záhy?
Za letních nocí, světlých tak,
líbezných jako to žití,
zdá se tak lehko zavřít zrak,
usnout a s úsměvem sníti.
Ale čím vlny bijí víc
do boku vratkého člunu,
a čím víc osud píše v líc
bolestnou života runu:
tisknem’ svůj život blíž a blíž,
vzdychnem’: Jak pádí, jak pádí!
i přes tu bolesť, trud a tíž
vášnivě máme jej rádi.
68
Život ten, který za krátko
pozbyl své krásy a ceny,
z kterého třpytné pozlátko
smyly už bouřlivé pěny.
Jsme jak ty děti bláhové,
které vždy dají jen plačky
z náručí, třeba za nové,
staré své, odřené hračky.
69
VŽDYŤ MÁME PRÁCI!
Vždyť„Vždyť máme práci!“ řekla tiše jednou,
když mrak se s mrakem honil mojí skrání,
když život – teď jej s tváří vítám lednou –
mi smutný byl a trpkým odříkání.
A amulet jsou teď mi tři ta slova,
když krok můj vázne, síla má se ztrácí,
stokrát už řek’ jsem, stokrát řeknu znova:
Buď už jak buď – vždyť ještě máme práci.
Jsou tiché cesty, vzpomínka v ně svítí,
a květy velké rostou po jich kraji,
tam duše těch, kdo nepatří si v žití,
se v zamyšlení přece potkávají.
Je jeden chrám – tak aspoň zovou mnozí
vždy umění – a chrám ten všech je větší:
tam ti, kdož vlastní samoty se hrozí,
přec podle sebe před oltářem klečí.
70
DECH.
Z mých prsou, cit kde hárá,
když prohřát je, kam v spěch
se ztrácí jako pára
ten horoucí můj dech?
Kéž s jiným dechem splyne
a, jak jej vítr zved’,
kéž dýchne v šero stinné
a někde vzbudí květ.
Pak ať se nese vzhůru
tak jako modrý dým,
až někam do azuru
a měkce splyne s ním.
Kéž zmizí, v mrak se zvedna,
když prška jarní v něm,
a krůpěj z něho jedna
zas porosí mou zem!
71
ODHODLANĚ.
Tak vášnivě a s divou chutí
se ve svou práci řítím teď,
jak voják, který na vzkřiknutí
se v nepřátelskou vrhá zeď.
Nic míň než jak ten voják prostý
když zřetelně mu praví cit,
že, spáleny-li vzadu mosty,
pak nezbývá nic než se bít.
Ten neptá se již, proč se bíti,
zda pro kořisť či odvetu,
zda bude stát to krev a žití,
jde, úsměv mužný na retu.
A v tomto divém odhodlání
již srdce není slyšeti,
je volno mi a klid se sklání
zas po čase v mé objetí.
72
A necítím již bolesť svoji,
jsem při práci, jsem při práci,
vždyť i ten voják, dokud v boji,
sám necítí, že krvácí!
73
SHASÍNÁM LAMPU...
Shasínám lampu – na lože se kladu –
již olej živný ke dnu došel v ní,
teď nepokojně, bojácně se chví.
Dřív silná záře a teď plamen malý,
jenž ihned shasne a hned vzletí zas,
jazýček jeho úzký, zamodralý
jen ještě mžik chce v šero líti jas.
Ó, k čemu boj ten pro ztracené věci,
líp hlavu sklonit, ruce složit v klín,
na posled lampa musí shasnout přeci,
a všude kolem jeden rozlít stín.
Chci zářit, svítit v noci tmu a stíny,
chci cítit plamen v duši plát a hřát,
vzruch síly svojí líti v poklid líný,
v tom sen můj, život, který mám tak rád.
74
Však jestli plamen klesat počne spěchem
a bude zmírat, dříve plný krás,
kéž zavane cos ke mně velkým dechem
a shasí světlo – na jediný ráz!
75
PAVUČINA.
Tkám a tkám své dumy sítě,
až i žít se zapomíná,
a co je to všecko, dítě,
nežli jemná pavučina!
Pavučiny nitky šeré
na zlaté se záři sloní,
ale vím, že sotva které
asi srdce chytím do ní.
Potrhá ji vítr v letu,
příští čas ji smete k zemi,
ale nechť – já tkám ji, pletu,
a co dál – to jedno je mi.
Tkám a tkám ji ze hlubiny,
někomu snad přec je stkána,
někdy trochou pavučiny
hluboká se zcelí rána.
76
MEZI PRACÍ.
Ať co chci tvořím, v dojmu divném tonu,
jak ku každému snu a citu, slovu
a ku každému chvění měkkých tónů
bych po létech kdys měl se vrátit znovu.
Má píseň letí na svět po své touze,
však duše zatím v jiném snu se ztrácí,
jak vše, co tvořím, byl by kámen pouze
ke stavbě jakés, žití mého práci.
Co bude to? Snad zbrojnice to bude,
kam lid, až jednou nouze přijde v boji,
si pro zbraň půjde, ve výhni již rudé
jsem ukul žárem vroucí lásky svojí.
Neb villa jen to bude blízko lesa,
kde dnem i nocí růže budou kvésti,
a sladkým tichem, kterým slavík plesá,
pod mými okny půjde moje štěstí.
77
Či hrobky bílé bude to snad pýcha,
kam půjdu v čas, kdy den se zvolna krátí,
kam lásku, štěstí, sny své složím zticha
a na svých strunách vítr nechám hráti.
To vše jsou sny, však činu práh je snění,
A dřív-li usnu, zemdlím, čelo schýle,
ty, který sníš, si vyplň sám, co není,
a zlatý krov dej na mé stěny bílé!
78
PÍSEŇ.
Je život cesta za štěstím
a pranic více, pranic více,
a moudrý ten, kdo nad vším tím
si nezachmuřil ani líce.
Kdo, nežli zářný den mu shas’,
za ptákem šel, když cesty plály,
a dosti měl, když jeho hlas
tak chvílemi jen zaslech’ z dáli.
Kdo cestou zpíval, trhal květ
a snil i líbal v stromů šeři
a dosti měl, když z dálky shléd’
zlatého ptáka třpytné peří.
Neb, padne-li ti přeci v plen,
zda stojí za to, co máš v pěsti?
Ach, ne! Ty chápeš, cesta jen
a ne ten cíl že bylo štěstí!
79
ŽIVOT.
Já žiju život povinnosti,
jenž železné má koleje,
a kolej ta, ó, cítím dosti,
tak hluboko se zareje,
a život můj, ten po ní letí,
já řidič toho vlaku jsem,
tu není čas se otáčeti,
jen k předu, k předu každým dnem!
A mnohý les kol cesty dýše,
a mnohá chýž se zabělí,
již lidé jako ptáci tiše
si k lásce, štěstí stavěli,
i mnohý sad kol skví se květem,
však vlak jen zahřmí nade vším,
já dobře vím, co ztrácím letem,
já dobře vím, co opouštím.
A chci-li někdy v krušné práci
ten nechati vlak zběsilý,
80
ať stojí, letí, nechť se kácí,
a sám mu prchnout – na chvíli:
cos drží mě a cos mě mate
a je mi, jak když v tíze dne
se strojník na ty vozy spjaté
ku parostroji ohlédne.
Co zbývá tedy? Dále spěti
tou přísnou, tvrdou kolejí
a myslit si, že vlak, jenž letí,
kdys přec snad půjde volněji,
a útěchu mít ve svém žití,
že kolem všeho, co jsem chtěl,
když nemoh’ jsem to vzít a míti,
jsem jedenkráte aspoň jel.
81
TEN NEPOCHOPIL...
F. S. Procházkovi
Ten nepochopil krásu žití,
kdo neměl nikdy hořkých chvil
a těch, kdy slza v oku svítí,
jak z rána květ bys porosil.
Ach, jenom ten, kdo v dlouhé noci
jen ten ví, co je vzkřiknout moci
tak z celé duše: Den je, den!
Jen ten, kdo bouř zná, vír a shony,
ruch práce, kterou duch je spit,
ty podvečerní může zvony
v jich celé hudbě pochopit.
A tón jich v duši, když až zhynul,
se zadívati v stmělou pláň,
dnu žehnat, který právě minul,
a spokojený sklonit skráň.
82
MATCE.
Mám přání jedno, dnem i nocí září
mi na dně v duši a na krok můj svítí:
vším, co tu dává radostného žití,
tvé vyhřát, matko, vyzlatit tvé stáří.
My mnoho jsme už klidně přetrpěli,
tak mnohý vichr na nás chtěl se sápat,
ba plný mraků byl ten den náš celý,
však věřím dosud v tichý krásný západ.
To bude večer teplý, ve souzvuku
si jeho sednem’ sami spolu asi,
ty jako dnes mi hladit budeš vlasy,
já k ústům zvednu drahou tvoji ruku.
Ty ve svou mladosť navrátíš se, čela
a chmurného dne zapomenem’ zcela
pro krásný večer pod hvězdnatou bání.
83
PÍSEŇ
V mém srdci tichá šeř,
a ani sval se nepohne v mé tváři,
však je mi divně, věř,
jak hleděl zpět bych v červánkovou záři.
V mém srdci leží sníh,
a kolem všude zima, zima trůní,
však je mi, jak by dých’,
ten přešlý sen mi v tváře teplou vůní.
V mém srdci ani hlas,
je klidno již a tak to musí býti,
však je mi, jak bych zas
tu stichlou hudbu z dálky slyšel zníti.
A této hudby zvuk,
ty červánky, tu vůni slýchat budu
a zřít a dýchat, muk
až prost si lehnu jednou pod tu hrudu.
84
MEDITACE.
Tak v životě nám bývá častokrát
jak člověku, jenž chodil jenom květem
a náhle sražen s výše v propasť ztrát
se, žebrák nuzný, potácel tím světem.
A přišel k tomu, který vše mu vzal,
a zbaven všeho, čeho k žití třeba,
on chorý, uštván bídou, v oku žal,
své ruce chvějně spjal pro kousek chleba.
Tu vynesli mu skývu chleba ven,
on lačně po ní sáhl, soudruh nouze,
však nejed’ – z prsů vydral se mu sten,
a starý muž ten plakal, plakal dlouze...
Proč nemoh’ jíst, ač hladov byl, ten kmet,
proč v hrozném bolu zastřel svoje líce,
proč slzy tekly přes tvář mu i ret?
Vždyť chtěl jen chléb! – A čekal přec jen více!
85
CESTOVNÍ PÍSEŇ.
Ať se to míhá,
honí a stíhá,
pole i les,
večery, jitra!
Nechci být zítra,
kde jsem byl dnes.
Jedeme, jedem’
polí, luk středem,
kde voní květ,
volni jak ptáci,
za námi ztrácí
celý se svět.
Vesnice kynou,
vesnice minou,
kostel i věž,
pole zas, pole,
úhory holé,
kam oko pneš.
86
Sbíhavé meze,
volů pár žeň;
hejno vran v děsu
ulétá k lesu,
zapadá veň.
Z dálky jen kmitne
v záři své třpytné
rybníka kus;
k rokli se kloní,
oči si cloní
pasačka hus.
Z aleje stinné
v slunci ti kyne
rudých pár střech;
zámek to? dvory?
Lokáš jen, chorý,
starých lip dech.
A teď se řeka
pod námi vzteká,
divoká dnes,
pění se k mlýnu
ve olší stínu
přes starý jez.
87
Vše mizí hledu,
k předu jen, k předu,
výše a výš,
z dálky už hory,
prastaré bory
modrat se zříš!
Hluboko dole
luka i pole,
šílený cval!
Hřmíme již vlakem
divokým mrakem
přes hlavy skal.
V hluboku duše
v samoty tuše
tiší se bol,
jak se to míhá,
padá s ní tíha
jak mlhy v dol.
V divém tom letu
na horstva hřbetu
v závrati cest,
v šíru a jase
po dlouhém čase
volno mi jest!
88
A když si v jízdné
cesty vlak hvízdne
do horských čel,
jakoby šťastný
výkřik ten hlasný
z prsou mi zněl!
89
STAROU CESTOU.
Tou starou cestou k lesu
jdu zase po létech
a kam se okem nesu,
vše zář, vše třpyt, vše dech.
Dech dávno přešlých roků
a přeletělých dnů,
při každém, každém kroku
jdu víc vždy jako v snu.
Vzpomínek řada sterá
se tlačí ke mně zpět,
jak byl bych teprv včera
tu kráčel naposled.
Vše tak jak v dobu onu
tu nechal svět i čas,
i ze vsi těchže zvonů
ten známý slyším hlas.
90
Jdu touže cestou polem
a tytéž domky zřím
se zahrádkami kolem
a plotem zčernalým.
A tytéž stromy hází
mi v cestu stín a chlad,
a týž k rybníka hrází
jde potok jako had.
Týž vítr, západ rudý
i v polích starý kříž,
jen já, jenž kráčím tudy,
jen já už nejsem týž.
91
Z LETNÍ NOCI.
Je vlahá noc a světlá jako den.
pod starým dubem sedím u rybníka;
vše spí, kam oko i kam sluch můj vniká,
a neslyšet ni šum ni zpěv ni sten.
Na pláni vodní leží světlý pruh
jak měsíc plný stojí nad topoly,
lip vůně táhne i dech klasů z polí,
po žáru dne ten chlad, ten klid, ten vzduch!
Pad’ v dáli les v svůj šedomodrý stín,
sen o svítání letí jeho hlavou,
plá hvězda nad ním září červenavou,
i její obraz chytil vody klín.
Ten je tak kliden, nepohnut a tich,
jen páry nad ním vláčejí se bílé,
a je v tom smutek, jak by za té chvíle
se mrtvých řad byl ze dna vzhůru zdvih’...
Mně vlastní duše obraz v mysl vstoup’.
I tam jak měsíc svítí vzpomínání,
92
však ticho tam jak na té vodní pláni
a velký klid od povrchu až v hloub.
Po žáru, marném vlnění, jež píše
nám vrásky v čelo, klid jen leží v ní,
a vše, co mrtvo, duch těch přešlých dní,
jak bílá pára vystupuje tiše...
93
V RODNÉM MĚSTĚ.
Mé rodné město, žel, že nemluvíš
tak jako k jiným vzpomínkami ke mně,
já, cizí tobě, usmívám se jemně,
ty, cizí mně, svůj poklid nezrušíš,
mne nepřivineš sladce jako jiné,
je lhostejno ti, kam se krok můj šine,
čím jsou ti sny mé, život můj i tíž?
Ty ležíš klidně dolu svého na dně,
a já, kde milovat bych měl, jen soudím chladně.
Tak po létech, hle, vidíme se zas,
já chtěl tě zřít – a nemám ti co říci,
jdu, lidí neznám, jméno ani hlas,
vše pro mne mrtvou, kamennou je lící.
Tam řeka – mlýn – tam kostel – fara stojí,
vše, jak se kdys to vtisklo v paměť moji,
a vše tak malé, jak by stál tu čas,
vše smutné, tiché jako ve zakletí,
že věru divno mi, když zřím, že řeka letí.
94
Jdu dále, dále, mnohý míjím dům,
až náhle přec to u srdce mne bodne,
hle, vidím bílé stavení své rodné,
kde vzbudil jsem se k žití pestrým dnům;
jak z hluboka jsem z tísně své si oddech’!
Již po úzkých jdu po točitých schodech,
již báby ruku tisknu ke svým rtům;
má bába pláče, slzy v oku hrají,
a přece oči ty, ach, jak se usmívají!
Již do fauteuilu starého jsem sed’,
pár drahých tváří se stěn na mne zírá,
ty staré skříně, na nichž pták i květ,
ty staré knížky, které chrání víra,
ty křížky černé, růžence a svíce,
ty hodiny, jež dávno nejdou více,
vše jímá mne svým kouzlem přešlých let,
vše vlídně kývá, kam se zrak můj stočí,
a nad vším báby mé ty moudré, krásné oči.
jak kolébá ten klid mé choré čivy;
naslouchat všemu dost jsem trpělivý
a zkazky staré poslouchám tak rád!
Jsou rodinné to šedé historie,
zřím v snách, jak praděd můj se s Turkem bije –
95
vždyť slýchal jsem to všecko tolikrát,
však při tom hledím s větší stále láskou
v ty oči báby své pod šedinou a vráskou.
Pak spolu jdeme městem na hřbitov,
to pěkný sad a mnohý pták tam hnízdí,
tam děda tichý vyhledáme rov,
ten, plný květů, leží bílé při zdi;
a stojíme tam dlouhou chvíli spolu,
já v zamyšlení, bába v tichém bolu,
a podle sebe oba beze slovslov.
A zatím večer chýlí se a šeří,
co padá za námi mříž u hřbitovních dveří.
Již jiné, vlídnější se zdáš mi být,
ty zapadlé, ty tiché moje město,
však vím, zrak báby plný záře jest to,
jenž pozlacuje tvojích domů štít,
ty oči, abych teplo cítil, chtějí
při každém hledu, každém při kročeji,
a já je cítím a s ním mír a klid,
neb ony plní vše svou září jasnou.
Čím ale budeš mi, až ty dvě oči shasnou?!
96
DIVOKÝ PARK.
Ant. Klosovi.
Z kraje ovšem slunný trávník, glorietty, květiny,
stromořadí přistřižená, ulízané pěšiny.
Ale dál to houstne, roste, jak chce Pánbůh, víc a víc,
mezi stříbrem mladých březin červený kmen borovic.
Vše se stihá, mísí, splétá od země až do nebes,
to už ani parkem není, to je les už, celý les.
Místo zrnek písku zlatých, místo trávy pružný mech,
a to staré, shnilé listí leží tu i po létech.
Vlhký vzduch a ticho lesa, korun klenba, šerá spleť,
kterou jen, když slunce vpadne, sosen kmen plá jako měď.
97
Jak tu kdysi živo bylo! Pánů kroky a dam smích
probudily v pozdní chvíli často ptáka na větvích.
A ta láska! Zprvu ovšem jak v tom parku záhony,
cudný pohled, kudrlinka, naškrobené poklony.
Ale šlo se dále, dále – žhavé zraky, bledá líc...
střevíček se vyplet’ z šatů, nožka šla, jen tancujíc.
Až ty vlhké lesní stíny přehouply se na čelo,
až se v čtyřech očích sladkou vášní kolem zatmělo.
Co tu z toho všeho zbylo? Přelétlo vše jako pýr.
Při vrátkách zbyl pouze starý martialní mušketýr.
98
ŠUMAVSKÝ MOTIV.
Je venku žár, a země myslí na žně
a na srp, na stoh, vrchol léta slávy,
les, zdá se, dřímá. K mýtině jdou vážně
svým volným, těžkým krokem tmavé krávy.
Chlad lesa táhnou nozdrami, jež chvějí
se nepoklidně, hlavy velké kloní,
pak náhle stanou. Každém při kročeji
jim s krku zvonek houpá se a zvoní.
A napnou šíje, dívají se tiše
a dlouho, vážně na vysoké lesy,
pak v lese mizí, z něhož vlhko dýše,
a jen ty zvonky stále zvučí kdesi...
Já čekám v mechu, až mne píseň vzruší,
a sním tu rozkoš s přírodou být vždycky,
a s každým krokem nechat zníti v duši
hlas písně tklivý, měkký, melodický.
99
ČERNÉ JEZERO.
Hluboko ve skalách, hluboko ve hvozdech
jezero dříme tam v hlubokých, tichých snech,
s výšiny závratné mu ve klín padá tes,
vzadu je modravý, zelený zpředu les.
Dokola kolem les a jezero to v něm,
zornice obrovská, jíž k nebi zírá zem,
tmavé je jako noc, věčný je na něm stín,
hluboko pohlédnout však můžeš v jeho klín.
Dole tam pod vlnou leží již mnohý kmen,
jak pad’ v ně uhnilý neb bleskem poražen,
na dně tam hnije dál... jezero bez hnutí,
jak nad ním stála smrť by s tmavou perutí.
Ne ne, to není smrť, to jenom tichý sen,
země i nebesa, sluneční zář i hvězd
jezero hluboké smí ve své duši nést!
100
Červánek večerní v ně střásá růžný květ,
modravým nádechem je blankyt zbarví hned,
za nocí, měsíc kdy se toulá kol jak duch,
táhne se jezerem stříbrný chvějný pruh.
Kolem je velký klid, slyšeti šepot trav,
z dálky však hučí to a šumí – to je splav,
slyšíš jej výskati, slyšíš jej lkát a hřmít?...
Jako to jezero chci, duše moje, žít!
Za vírem daleko svůj život žíti, skryt,
zavříti do prsou svůj celý svět, svůj cit,
bolesti, vzpomínky i trpko svojich ztrát
jako ten shnilý kmen už tiše nechat spát.
V duši mít celý svět, jenž sklamání je prost,
v oku mít celou zem i nebes nesmírnost,
v hlubokém tichu svém a v klidných žití dnech
ztratit se, utonout v svých nekonečných snech.
A to zvu životem.Ten dýchat mír a klid
a vše, co kolem hrá, v svou duši zachytit,
odleskem nebes plát, z temnoty lidských cest
dívat se výš a výš ku záři věčných hvězd.
101
Nad tmavým jezerem, nakloněn v jeho klín,
cítím už: Nový svit mi padá v duše stín!
Z daleka hučí splav a bije ve skal štít...
Slyším už budoucích svých písní příval hřmít!
102
OBSAH.
Str.
Z hlubin5
Dědictví7
Hvězda9
Vzpomínka11
Zbořený dům13
Štěstí15
Oči, které se chtěly ptáti16
Z kanceláře18
Varhany20
Jarní melodie22
V jarní bouři23
Cestou24
Nad řekou26
Impromptu28
Jak změřit lásku?29
Nálada30
Vzpomínka ze hřbitova31
Bílému květu33
Zimní píseň35
Čas letí36
Touha po samotě38
Park40
Sen teplé noci41
Zvoník43
Ve dne a v noci45
Pouť47
Hlas49
[103]
Na první list rodinné kroniky51
Štěstí54
Láska a Smrť55
Modrá obloha57
Struna59
Resignace60
Psáno v hořké chvíli61
Jarní prosba63
Hluboké akkordy65
Smích67
Meditace68
Vždyť máme práci70
Dech71
Odhodlaně72
Shasínám lampu74
Pavučina76
Mezi prací77
Píseň79
Život80
Ten nepochodil82
Matce83
Píseň84
Meditace85
Cestovní píseň86
Starou cestou90
Z letní noci 92
V rodném městě94
Divoký park97
Šumavský motiv99
Černé jezero100
E: až; 2002
[104]