ZBOŘENÝ DŮM.

Antonín Klášterský

ZBOŘENÝ DŮM.
Ty šedých stěn, můj starý dome tichý, stmělý, slyš, motyky již zazvučely – jsi pobořen! Byls tich a něm, a teď tu píseň znívá k práci, a šum a křik, jak stěna kácí se s rachotem. Tys vždy se tměl, a teď jak krov tě nepřikrývá, již mlčelivý měsíc dívá se do tvých cel. Kam prchly as ty vlaštovky pod tvými trámy, jež přilétly a byly s námi vždy v jara čas? 13 Kam tvá se dál vzpomínek plná duše vkrádá, jež mluvila k nám v zimě ráda, kdy krb tak hřál; kdy vítr táh’ a listí venku řidlo, řidlo, ty útulné, ty vlídné sídlo, jsi rum, jsi prach! Co v lůně tvém jsem prožil v dětství šťastných chvílí, a nyní padneš, práce pílí, a vše je snem. Nač k přešlým dnům se vracet nyní? Zhlt’ tě příval, vždyť sny, jež jsem tam v tobě sníval, též padly v rum! 14