SEN TEPLÉ NOCI.

Antonín Klášterský

SEN TEPLÉ NOCI.
Teď v starém parku bloudil bych tak rád, jak jsem tam chodil šerem nastokrát, v ten večer plný měsíčního lesku, jenž se stromů by kanul na mou stezku. I v staré loubí, které leží v tmách, by spletí větví šleh’ a prutem vtáh’, jak v chrámové když lodi chladné, stinné proud záře oknem v modrý dým se řine. A bylo by tak ticho, ticho kol, a nehnul by se list ni trávy stvol, já cítil bych jen vlhkou vůni země a slyšel plískat vodotrysk jen temně. A v duši mou by vrátilo se zas, co nebylo tam dlouhý, dlouhý čas, ta touha po čems, co ti plní snění, co hledáš, hledáš a co tady není. 41 Ta touha po čems, pro co není slov, co nemá život, co snad nedá rov, ta touha po čems nad hvězd třpytným zlatem, po čemsi velkém, vznešeném a svatém. A duši plnou bezejmenných tuch, bych bloudil šerem i skrz záře pruh, co ze zámku by houslí lkaly vděky jakýsi nápěv nevýslovně měkký! 42