PAVUČINA.

Antonín Klášterský

PAVUČINA.
Tkám a tkám své dumy sítě, až i žít se zapomíná, a co je to všecko, dítě, nežli jemná pavučina! Pavučiny nitky šeré na zlaté se záři sloní, ale vím, že sotva které asi srdce chytím do ní. Potrhá ji vítr v letu, příští čas ji smete k zemi, ale nechť – já tkám ji, pletu, a co dál – to jedno je mi. Tkám a tkám ji ze hlubiny, někomu snad přec je stkána, někdy trochou pavučiny hluboká se zcelí rána. 76