ŽIVOT.

Antonín Klášterský

ŽIVOT.
Já žiju život povinnosti, jenž železné má koleje, a kolej ta, ó, cítím dosti, tak hluboko se zareje, a život můj, ten po ní letí, já řidič toho vlaku jsem, tu není čas se otáčeti, jen k předu, k předu každým dnem! A mnohý les kol cesty dýše, a mnohá chýž se zabělí, již lidé jako ptáci tiše si k lásce, štěstí stavěli, i mnohý sad kol skví se květem, však vlak jen zahřmí nade vším, já dobře vím, co ztrácím letem, já dobře vím, co opouštím. A chci-li někdy v krušné práci ten nechati vlak zběsilý, 80 ať stojí, letí, nechť se kácí, a sám mu prchnout – na chvíli: cos drží mě a cos mě mate a je mi, jak když v tíze dne se strojník na ty vozy spjaté ku parostroji ohlédne. Co zbývá tedy? Dále spěti tou přísnou, tvrdou kolejí a myslit si, že vlak, jenž letí, kdys přec snad půjde volněji, a útěchu mít ve svém žití, že kolem všeho, co jsem chtěl, když nemoh’ jsem to vzít a míti, jsem jedenkráte aspoň jel. 81