LÁSKA A SMRŤ.

LÁSKA A SMRŤ.
Když poprvé, tak plni žhavé touhy, se políbili v těsném objetí, jich polibek byl horoucí a dlouhý jak letní den, jenž nechce zmizeti. Tu náhle tvář svou pozvednuli výše a uskočili, zbledli, zděšeni: Smrť stála blízko, povzdychla si tiše a dívala se na ně v mlčení. Však zmizela jim s očí v okamžiku, a přišly zase štěstí obrazy, jak slunce, přes něž mraky letí v šiku, zas novou září za mžik vyrazí. Což víc? Jen Smrť! Co mládí, lásce po ní, jí nemá práva zavřít veřejí, a k retu ret se znova v touze kloní, však přec jen plaše a přec chladněji. 55 Však slyš, co to? Což nejsou tu tak sami? Jak byl by stín k ním velký pad’ a leh’, jak šel by někdo tiše... Nad hlavami jim zavál chladný, ledovitý dech. A po druhé pak zachvěli se – v kroku Smrť jejich šatů tkla se bezmála a s výčitkami v opravdovém oku tak vážně, smutně hlavou kývala. A přešla zas... A život, anděl bílý, zas obrátil k nim usměvavou líc, však neměli už odvahy a síly se políbiti potom – nikdy víc. 56