LÁSKA A SMRŤ.
Když poprvé, tak plni žhavé touhy,
se políbili v těsném objetí,
jich polibek byl horoucí a dlouhý
jak letní den, jenž nechce zmizeti.
Tu náhle tvář svou pozvednuli výše
a uskočili, zbledli, zděšeni:
Smrť stála blízko, povzdychla si tiše
a dívala se na ně v mlčení.
Však zmizela jim s očí v okamžiku,
a přišly zase štěstí obrazy,
jak slunce, přes něž mraky letí v šiku,
zas novou září za mžik vyrazí.
Což víc? Jen Smrť! Co mládí, lásce po ní,
jí nemá práva zavřít veřejí,
a k retu ret se znova v touze kloní,
však přec jen plaše a přec chladněji.
55
Však slyš, co to? Což nejsou tu tak sami?
Jak byl by stín k ním velký pad’ a leh’,
jak šel by někdo tiše... Nad hlavami
jim zavál chladný, ledovitý dech.
A po druhé pak zachvěli se – v kroku
Smrť jejich šatů tkla se bezmála
a s výčitkami v opravdovém oku
tak vážně, smutně hlavou kývala.
A přešla zas... A život, anděl bílý,
zas obrátil k nim usměvavou líc,
však neměli už odvahy a síly
se políbiti potom – nikdy víc.
56