POUŤ.

POUŤ.
Když vyšel jsem si na pouť svou, kol pěšin, ne kol prašných cest, kde v šumném davu lidé jdou, tak mnohý květ jsem viděl kvést. A tak jsem minul cesty prach, tak přímé cesty ztratil běl, nechť vede k cíli jiných snah, já pěšinou jsem květnou šel. Ta točila se, znikla v les, hned zase kolem šuměl klas, a dýchala tu květin směs, a v hudbu splýval ptačí hlas. Pár lidí jsem tu potkal jen, pár přátel bylo záhy z nich, a zpívali jsme, co byl den, ach, do dnes žádný neutich’. 47 A stezka dál jde, kde je cíl? Té stezky konce nelze znát! Mě mnohý cestou předhonil, však mám přec tu svou cestu rád. A nechť i zbloudím na konec, a místo k chatě zajdu v hvozd, i cesta za to stála přec, i cesta byla krásná dost! A třeba bych v tom hvozdě znik’, dnes počít pouť jak v onen čas, já neváhal bych okamžik a dal se tou svou cestou zas! 48