ŠTĚSTÍ.

Antonín Klášterský

ŠTĚSTÍ.
Jak motýl, jejž krok vyruší, mi štěstí sedlo na duši, tak tiše, tiše, tiše... A já se zrovna dýchnout bál, by nezvedlo se plaše dál do oblačné své říše. To všecko bylo jako sen, a já se dál měl dívat jen, však jinak už je v žití; nad vůlí větší moc má cit, já motýla chtěl zachytit a provždy v srdci míti. Však sotva jsem jen ruku vztáh’, ten motýl prchl jako v snách a letí, letí, letí... Již dávno po něm není sled, však duše má se jako květ vždy ještě musí chvěti... 54