SEN TEPLÉ NOCI.
Teď v starém parku bloudil bych tak rád,
jak jsem tam chodil šerem nastokrát,
v ten večer plný měsíčního lesku,
jenž se stromů by kanul na mou stezku.
I v staré loubí, které leží v tmách,
by spletí větví šleh’ a prutem vtáh’,
jak v chrámové když lodi chladné, stinné
proud záře oknem v modrý dým se řine.
A bylo by tak ticho, ticho kol,
a nehnul by se list ni trávy stvol,
já cítil bych jen vlhkou vůni země
a slyšel plískat vodotrysk jen temně.
A v duši mou by vrátilo se zas,
co nebylo tam dlouhý, dlouhý čas,
ta touha po čems, co ti plní snění,
co hledáš, hledáš a co tady není.
41
Ta touha po čems, pro co není slov,
co nemá život, co snad nedá rov,
ta touha po čems nad hvězd třpytným zlatem,
po čemsi velkém, vznešeném a svatém.
A duši plnou bezejmenných tuch,
bych bloudil šerem i skrz záře pruh,
co ze zámku by houslí lkaly vděky
jakýsi nápěv nevýslovně měkký!
42