ZBOŘENÝ DŮM.
Ty šedých stěn,
můj starý dome tichý, stmělý,
slyš, motyky již zazvučely –
jsi pobořen!
Byls tich a něm,
a teď tu píseň znívá k práci,
a šum a křik, jak stěna kácí
se s rachotem.
Tys vždy se tměl,
a teď jak krov tě nepřikrývá,
již mlčelivý měsíc dívá
se do tvých cel.
Kam prchly as
ty vlaštovky pod tvými trámy,
jež přilétly a byly s námi
vždy v jara čas?
13
Kam tvá se dál
vzpomínek plná duše vkrádá,
jež mluvila k nám v zimě ráda,
kdy krb tak hřál;
kdy vítr táh’
a listí venku řidlo, řidlo,
ty útulné, ty vlídné sídlo,
jsi rum, jsi prach!
Co v lůně tvém
jsem prožil v dětství šťastných chvílí,
a nyní padneš, práce pílí,
a vše je snem.
Nač k přešlým dnům
se vracet nyní? Zhlt’ tě příval,
vždyť sny, jež jsem tam v tobě sníval,
též padly v rum!
14