PSÁNO V HOŘKÉ CHVÍLI
Já v knize Život příliš rychle četl
a mnohou stránku přelít’ v něm,
jak když nám román mladou hlavu spletl
a my tak chvatně, hltně čtem’.
Vždy dál chce, dál duch nedočkavý mládí,
chce záhy konec knihy znát,
ten děj, ta hra, vše do zadu ho svádí,
že převrátí list kolikrát.
Však osud knih je vždycky, vždycky stejný,
začátek krásný baví jen,
a měj si talent třeba čarodějný,
kdo s koncem tvým je spokojen?
A konec tu je kapitola bolná,
v ní slzy tekou po tváři,
ó, čti jen knihu klidně, zvolna, zvolna,
můj milý, zlatý čtenáři!
61
Jak mnohý půvab lahodný a čistý
snů, víry, vzletu, plamene
se v přelétnuté skrývá listy
a v kapitoly nečtené!
Je pozdě. Znám již trpkou konce tíhu,
jak počátku znám sen a vděk,
teď odložit bych dobře mohl knihu –
mne nezajímá prostředek.
62