NA ČESKÉM JIHU.
Hledím s výše, na kraji lesa sedě,
v širý kraj, jenž leží tu v slunné záři:
pole, cesty, lučiny, jejichž středem
Blanice spěchá.
Bíle svítí v zeleni stromů vísky,
jako rtuť se rybníky tu tam lesknou,
blíž i v dáli tyčí se lesné kopce,
modrají hory.
Leč i přes tu slunečnou jasnou záři,
jak by lehký na kraji ležel opar,
jak by úsměv pronikal jemným šlářem
snění a smutku.
Ano, cítím, tuším tě, duše kraje,
tichá, klidná, zasněná vždycky trochu,
srdci blízká, hloubavá, dobrá – duše
českého jihu!
Zas k nám od Alp mrazivý vítr duje,
černé mraky na půlnoc stále stojí,
nové lid náš čekají rvy a boje,
bědy a trýzně.
A ty jen se usmíváš tiše, klidně,
jistě míň se zachvíváš ve své hloubi
než ten dub, jenž nade mnou snět svou klene,
strachem a bázní.
5
Umíš mlčet, pohrdat v klidu vzdorném,
umíš trpět, ale v svém nitru sčítáš
všecky rány, jimiž tě zdrali krutě –
splatíš je jednou!
Klid svůj velký vdechla jsi Mistru Janu,
svoje dumy Štítnému, Chelčickému,
ale hněv tvůj zabouřil hromným děsem
v Žižkově voji.
Ó, já věřím v sílu tvou, živou posud;
s ní své vzdorné Kubata zvedl čelo
a tu půdu, kterou děd zrosil potem,
posvětil krví.
A zde blízko, Putímský kostel starý
kde mi kývá, zíraje v rybník třpytný,
u zdi bílé Cimbura Jan tam dřímá,
silný ten sedlák.
Dřímá, ale co jich tu žije dále
s velkým klidem v hloubavé, tiché duši,
vzdorných hlav a srdcí, jež do dna plny
lásky k té půdě.
Sám ji cítím hluboko ve svém nitru
chvět se, zpívat, rozpínat k letu křídla,
zrak můj líbá celý ten kraj tak drahý,
tisknu jej k hrudi.
Zatím pohas na tváři kraje úsměv,
černé mraky shlukly se nad Hradištěm,
6
časem z dáli zaduní dlouze, temně
hromový rachot.
Statný sedlák pode mnou oře pole.
Nyní stanul, pohléd’ k těm černým mrakům,
mách však rukou, opratí trh a vzkřikl
na koně: „Dále!“
Na Hůrkách u Písku 1913.
7