HŮRECKÉ LESY.
Hůrecké lesy, jaké krásné jste
a jak se mi tu ve vás volně dýchá,
když cesty plny záře zlatisté
a nad hlavou mi šumíte tak zticha!
Ó, jaký klid tu, jaký dech a jas!
Jen doupňák dumně v hloubi houká kdesi –
ej, čapku hodím vzhůru, zoče vás,
Hůrecké lesy!
Sta úzkých stezek porost přetíná
a do hlubin se lesních snivě ztrácí,
jak v ráj když jde ta každá pěšina,
a na večer tam sladce pějí ptáci;
tu do dubin buk svěží mísí vděk,
stín jak by stínu padal do objetí,
a na sosnách jako by červánek
byl zůstal tkvěti.
Cikánský tábor někdy vpadne sem,
a dým a oheň krouží tu a plane,
však častěj děti, každé se džbánkem,
mne zdraví, rty od jahod umazané;
a nejčastěj ni krok, a klidně tká
tu v smrčí pavouk přízi svoji šedou,
a jenom Sen a jenom Pohádka
mé kroky vedou.
Tam do lesů mne vedou hluboka,
kde za slunných i chvil se věčně šeří,
kde žluva volá, tetřev zatoká
a houštiny jsou známé pouze zvěři;
8
kde Luskovec sní rybník, v šláři dum
jak snílka duše když se světu skrývá
a v noci k hvězdám, za dne k oblakům
se vzhůru dívá...
Hůrecké lesy, ve vás kapradí
za letní noci zřel jsem zlatem kvésti,
jak nástroj starý dlaň když naladí,
zas v srdci znít jsem slyšel píseň štěstí,
vše trudy zaspal, ve váš klesnuv mech,
a neviděl, co jindy bolí, děsí –
ó, dík a sbohem! se mnou jde váš dech,
Hůrecké lesy!
9