HŮRECKÉ LESY.

Antonín Klášterský

HŮRECKÉ LESY.
Hůrecké lesy, jaké krásné jste a jak se mi tu ve vás volně dýchá, když cesty plny záře zlatisté a nad hlavou mi šumíte tak zticha! Ó, jaký klid tu, jaký dech a jas! Jen doupňák dumně v hloubi houká kdesi – ej, čapku hodím vzhůru, zoče vás, Hůrecké lesy! Sta úzkých stezek porost přetíná a do hlubin se lesních snivě ztrácí, jak v ráj když jde ta každá pěšina, a na večer tam sladce pějí ptáci; tu do dubin buk svěží mísí vděk, stín jak by stínu padal do objetí, a na sosnách jako by červánek byl zůstal tkvěti. Cikánský tábor někdy vpadne sem, a dým a oheň krouží tu a plane, však častěj děti, každé se džbánkem, mne zdraví, rty od jahod umazané; a nejčastěj ni krok, a klidně tká tu v smrčí pavouk přízi svoji šedou, a jenom Sen a jenom Pohádka mé kroky vedou. Tam do lesů mne vedou hluboka, kde za slunných i chvil se věčně šeří, kde žluva volá, tetřev zatoká a houštiny jsou známé pouze zvěři; 8 kde Luskovec sní rybník, v šláři dum jak snílka duše když se světu skrývá a v noci k hvězdám, za dne k oblakům se vzhůru dívá... Hůrecké lesy, ve vás kapradí za letní noci zřel jsem zlatem kvésti, jak nástroj starý dlaň když naladí, zas v srdci znít jsem slyšel píseň štěstí, vše trudy zaspal, ve váš klesnuv mech, a neviděl, co jindy bolí, děsí – ó, dík a sbohem! se mnou jde váš dech, Hůrecké lesy! 9