MOŘE LESŮ

Antonín Klášterský

MOŘE LESŮ
Za lomem živcovým na lesní cesty páse ten pohled zrakům tvým čarovný otvírá se: kam oko jsi jen vznes, ó, širém po obzoře jen les a les a les, ba lesů celé moře. Tu vlny zelené se zdvíhají, tu řítí se září zlacené v hlubiny svěžích mýtí; a zase výš se pnou a dále rozlévají mnohokrát nad sebou po celém slunném kraji. Tu Kraví Hory svah, tam Chudý Vrch se tyčí, a dále v kaskádách přes podrost trpasličí se v sterých odstínech, modravá, temná, šedá, ta zeleň vlní v spěch, kde Mehelník se zvedá. Co krásy zakleto v ty zalesněné chlumy. Ó, slyš jen, moře to jak šeptá, hučí, šumí, 21 jak ve svou vábí hloub, kde není zla ni hrůzy, jen Ticho, jak bys vstoup, tě provází v tvé chůzi. Hle, kmeny borovic, jak slunce padlo v lesy, jsou, rudnouce vždy víc, jak korálové tesy, a kdesi, u dna již, zakryty stromů mřeží, zářivé tůně – víš – jak velké perly leží. Jak vzkřikneš: Thalassa! tou stoje před velebou, a náhle rozjásá se celé moře s tebou, jak vzlétli, těkali by mořští kolem ptáci, a jeden ze zdálí se k tobě mříti vrací. Ó, stop mne ve svůj klín, ty zelenavé moře, tvůj stín sled skrývá vin, tvá vlna smývá hoře; jak Harald chtěl bych v snách, tvou hudbou temnozvukou zkolébán, po strunách jen tichou bloudit rukou!... 22