CAUSERIE O POHŘBECH LITERÁTŮ.

CAUSERIE O POHŘBECH LITERÁTŮ. Elišce Krásnohorské.
Ty naše tiché pohřby literátů! Jen málokdy to kmet, jenž vstavil patu na vrchol Umění a hleděl zpět v dnech klidu sladkých po dnech práce, běd, jak,jak co sil s láskou, v srdcích rozkvétá tu; to častěj muž, jejž v práci srazil blesk, a v hořkém pláči žena ruce spíná a pro tatíčka škytá drobotina, že srdce může utrhnout ti stesk. A nejčastěj to mladý bledý hoch, jenž kariéru pěknou míti moh, leč za vidinou spěchal světlou v dáli, v podkroví kdesi trpěl mráz i hlad, s horečkou v krvi musil psát a psát, co stromy mu a hvězdy šepotaly. A jednou bílý zjev mu řekl: Pojď! – tak ve svých snách vždy kreslil si svou choť – a ved jej tam, kde nezní rány mlatů, kde divných květů dech mu ve tvář dých, po mihotavých luny paprscích jej k toužených hvězd zářnému ved zlatu... Ty naše tiché pohřby literátů! V tom věčném shonu, v tvrdé práce chvatu zde málokdy jen zříme druha druh, svůj každý jinde musí táhnout pluh, 81 čas není sejít k číši se neb skatu. Jen o těch pohřbech vídáme se zas, tak v hloubi divně dojati a tiši, a druhu druh se zdá být nějak bližší, a jak by mrtvý k sobě tiskl nás. Tak hebce měkkou předem řeči niť: „To jsme se dávno neviděli, viď?“ A druha druh tak starostlivě měří: Jak sestár’ onen, sešel v práci ten! A z prsou dere stlumený se sten, jak scházíme se u kostelních dveří, a všem, jak živá stojíme tu zeď, jako by tkvělo na rtech: A kdo teď? Kdo nyní z nás tu ve smutečním šatu nejdříve půjde zaspat lidský soud a na věky si tiše oddechnout, kde thuje šumí, vůně zradí mátu? Ty naše tiché pohřby literátů! Za rakví zřídka panstvo vyšších platů, lesk uniforem, hvězd a řádů třpyt. Bez knih přec člověk dobře může žít, a nač dnes ještě třeba poematů? Leč jestli přece někdo zabloudí sem z lidí těch, již hradí srdce zdí – vždyť v novinách se zítra bude čísti, že na tom pohřbu byli ti a ti – jak žurnalista jméno jeho zjistí, co nejdříve se zase vytratí. U brány zřidne hlouček ještě víc, a posléz zřít už jenom lidí řadu: choť – sestru – matku, jež jde úpějíc, a hrstku starých věrných kamarádů. 82 Jdou s hlavou k zemi jako na Golgatu již bez hlesu, se zavřenýma rtoma (z nich každý myslí na ty svoje doma) v houstnoucím šeru, ve větru a blátu... Ty naše tiché pohřby literátů! A u hrobu tam z kapsy u kabátu kdos papír vyndá, promluví pár vět o ideálech, arše, k Araratu jež plula, všednem co byl ztopen svět; o národu, jenž chová v paměti, kdo síly své mu všecky zasvětí, o mládeži, jež ještě v pozdních dnech, kdy i prach z těla, jež tu kladem, zmizí, té poesie jeho krásu ryzí dál bude nosit v srdci, na ústech. A srdce tvoje sevře náhlý bol, když rozhlédneš se kolem kol a kol. Kde je ten národ? Kde ta vděčná mláď, s níž vidíš náhle slávu svoji spiatu. Pláč ženy, dětí, k hrobu klesá máť, hrud dunění sbíraných na lopatu... Ty naše tiché pohřby literátů! A potom každý, citu za rozvratu, jak toužil by už býti sám a zvlášť. Už stmělo se, jdeš po hole jen hmatu a víc se choulíš ve svůj teplý plášť; k svým drahým toužíš, cítíš: vše je ležlež, a jenom tam je ještě pramen citu a tepla, lásky, v skrovném třeba bytu, a nevíš, kdy jim také odejdeš. 83 Leč víš, až také zasypou tě hrudou, čí oči pro tě vskutku plakat budou, čí zalomí se ruce pro tvou ztrátu, čí srdce chtít se bude rozskočit... Již lucerny se rozsvěcují tříd, a pár jen hvězd nad novým rovem plá tu... Ty naše tiché pohřby literátů! 84